Schůzka byla domluvena přes internet. Datum byl zveřejněn, místo vysvětleno i s orientačním
odkazem na mapy.cz. Kdo četl, nechť
potvrdí mailem.
Odklikla jsem svůj souhlas a pro jistotu šířila informaci i
dál. Osobně či sms. Sešlo se nás nakonec
poměrně dost, mnozí ovšem symbolicky hudrovali, že se k nim zpráva dostala
jen naprostou náhodou. Naslouchala jsem
jejich argumentům, až mi došlo, že problém je v absenci mailu a dalších
internetových aktivit, které oni nejen neprovozují, ale ani neužívají,
nevyhledávají. S tím samozřejmě souvisí i pojem neznají, ba ale i
odmítají. Naprosto spokojeně fungují bez těchto současných vymožeností, k životu
je nepotřebují a zjevně jim ani nechybí.
Ohledně našeho setkání se nám dostalo vysvětlení, že ústní šíření je
sice také spolehlivé, ale že čekali i písemnou pozvánku. Poštou.
Na tom něco je, musela jsem se jako milovník těchto pomalých
médií nad jejich argumentem zamyslet. Miluji dopisy i pohledy, sama je čas od
času píšu, ráda je dostávám. A paradoxně mě v tomto případě ani nenapadlo
je nějak využít. Prostě je to na netu, tak to automaticky každý ví.
Neví. Jen mně došlo, jak schematické mám myšlení a jak (ač si
tedy myslím, že neJ),
propadám stereotypům v přemýšlení a automatizaci jevů ze svého okolí.
Spousta lidí, kteří
mi přibližovali svůj život bez urychlovacích médií, je naprosto v pohodě. Například pojem „počítačový analfabet“, berou
víc s humorem než jako urážku.
„Nechci tím ztrácet svůj čas,“ vysvětlují s pokrčením ramen.
Asi to tak opravdu mají. Nenutí li je k tomu
profese a vlastní touha a zájem, jistě se bez toho dá plnohodnotně žít.
„Jenže musí s tím seznámit i ostatní. A to jde nejlépe
přes net,“ poznamenal jeden náš partner v takřka filozofické J diskusi. Vyznavači starých technologií ale hromadně
nesouhlasili. „ Kdo chce, dozví se. A
když už nás něco pálí, požádám děti, a ony my to najdou!“
No, s něčím souhlasit mohu, s něčím zase ne.
Myslím, že člověk se má učit celý život, ale to bychom opustili podstatu věci.
Jádrem pudla je totiž zamyšlení nad tím, jak se v jednadvacátém
století popasovat s komunikací. Dřív byla jasně daná forma poštovní
zprávy. Dnes díky různorodosti všeho to zdaleka tak jasné není. Někdo je
dotykovými technologiemi hodně daleko vpředu, ale zase neumí promluvit se
sousedem, pokud není na skype nebo FB. Jiný si hýčká pocit virtuální svobody, ale
zase se mu nedomailuješ. Někteří sice využívají rádoby „moderní“ techniku, ale
píší v T 602, což je podobné, jako tisknout knihy pomocí původní Guttenbergova aparátu.
Pak může podobné zamyšlení vést v podstatě do slepé
uličky. Zatímco kdysi jsme se spolehlivě svolali formou korespondenčních
lístků, dnes se nedomluvíme proto, že každý (ne)využívá jiný typ technologie.
Ale v podstatě jedno resumé tady již padlo: „ Kdo chce,
ten se to nějakým způsobem vždycky dozví.“
Bylo to nakonec velmi
zajímavé setkání. Musíme ho zase někdy, až se nějakým způsobem domluvíme,
zopakovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat