pátek 15. listopadu 2013

Umění kýchnout

Člověk se dostane do centra vnímání ostatních ani neví jak. Stačí obyčejné kýchnutí a může se stát středem pozornosti minimálně na pár okamžiků, kdy je jeho okolí paralyzované. Buď nečekaným, decibelově velmi výrazným zvukem, či obavou z rychlostí blesku rozptýlených bacilů. Jsou totiž i tací, co pradávný návyk zakrytí si vlastních úst při kýchání považují za zastaralý a přežitý.
 Moje zkušenosti s hlasitým kýcháním formoval dědeček, který když kýchl na dvoře, všichni v okruhu jednoho kilometru rázem věděli, kde se nachází.  Jako dítě jsem to sledovala s úžasem, těžko jsem chápala, jak někdo tak subtilní může ze sebe vyloudit takový zvuk. Postupem let jsem to začala vnímat jako projev stáří, respektive starých mužů.
  Není pochyb, že mnozí muži podobnými atributy disponují dodnes. Ovšem, nejen muži,jak jsem s úžasem zjistila. Vím to, protože s podobnými projevy se setkávám dokonce už ve školních lavicích, ba co víc, autorství hlasitých projevů vlastního zdraví či přicházející nemoci lze připsat i křehkých dívenkám.  Koneckonců, pryč jsou doby, kdy se výchově dívek věnovala zvýšená pozornost a cílem bylo vypravit do života dámu. A dámy, jak známo, podobnými mužnými projevy nedisponují nebo alespoň šetří.
   Když babička svého času dědu za překročení hranice hlasitosti napomínala, neopomněla dodat vysvětlení, že mezi lidmi by se takhle určitě neprojevoval. A holky takové nejsou vůbec, dodávala na můj nevěřícný pohled.   
Přijala jsem její vysvětlení za své a utvrdila se v představě, že jde 
o projevy stárnoucí generace, protože i letitý soused kýchal tak, že jsme se na dvorku vždycky lehce přikrčili v obavě, jestli po nás někdo nestřílí.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem se s podobnými projevy setkala i u mladé kolegyně. Něžná dívka a najednou vyloudí zvuk hodně podobný střelbě z kanónu.
 "Mám rýmu", odpověděla logicky s poukazem na můj udivený pohled.
Pak se divme, že člověk ztrácí víru v léty ověřené pravdy. Zajímavé je, že podobných typů najednou potkávám čím dál víc. Dokonce jsem jednou ve třídě pojala podezření, zda už nepřichází do našich škol obávání střelci, kteří pálí po kantorech?  Ticho výuky totiž náhle prořízl ostrý výstřel...
Pravdou bylo, že jemné a jinak distingované děvčátko si kýchlo.  Jako kdysi můj dědeček na dvorku.
 Když svoje projevy ještě doprovodí hurónským zatroubením do kapesníku, které by kdysi mohlo sloužit jako svolávání k boji, nezbývá často nic jiného, než přerušit výklad.  Nic by neslyšeli ani v prvních lavicích. Můj rádoby vtipný pokus upozornit na přehnanou expresi odkazem na známou lidovou píseň:
“ Už troubějí, na horách jeleni…“ se nesetkal s nikterak příznivým ohlasem. Píseň mladá generace samozřejmě nezná a dívka zjevně nechápe, co je divného na jejím hlasitém kýchání?
Docela mě zaujalo, jestli je ochotná takhle hlasitě na sebe upozorňovat kdekoliv. Zeptala jsem se jí v okamžiku, kdy kýchla přímo za mými zády, což ve mně vybudilo leknutí doprovázené neobvyklým poskokem. Měla jsem pocit, že se na mě řítí strop. Pokrčila rameny a odvětila, že samozřejmě, protože si nemyslí, že tím na sebe nějak upozorňuje.
To je důležité pochopit.  Snažím se vnímat věci, které jsou natolik samozřejmé, že už jen tím, že je pojmenuji, jsem za exota. Třeba právě zmíněné kýchání. Pryč jsou doby, kdy vychovaná dívka na veřejnosti (a vlastně ani doma) podobnými zvuky nedisponovala. Inkriminované projevy bývaly spojovány s alkoholickou starou bábou kořenářkou Jči unaveným dědou, který se pohyboval ve venkovském prostředí a hlavně mezi domácím zvířectvem. 
   Podobná nostalgie mě popadne často i v sauně, kde si lidé už od podstaty své nahoty neberou servítky. A tak můžete narazit na muže, který nejen že podobně hlasitě terorizuje své okolí, ale navíc ještě popotahuje tak, že to, řečeno slovy mojí babičky, tahá až z paty. A pak se diví, že se divíte.
Pak přemýšlejte o nějakých společenských pravidlech. Nejsou. Nebo přesněji, každý si je vykládá po svém.
   Zkusila jsem podobné projevy citlivě pojmenovat. Tedy, domnívala jsem se, že citlivě. Dostalo se mi mnoha nevybíravých zpětných reakcí.  Chci snad po nich, aby se nějak omezovali?
Uznávám, že zamyšlení nad uměním kýchat není zdaleka tak atraktivní jako dávné antické zamýšlení nad uměním milovatJ, ale doba je patrně víc prozaická, než tomu bývalo v antice. A zatímco odborníky na milování najdete dnes na každém kroku, umění kýchat upadlo v zapomnění a zmizelo v propadlišti dějinJ
            Někdy je ale dost obtížné vedle toho žítJ


Žádné komentáře:

Okomentovat