Konečně Zoubek

  Nikoli snad první zoubek (v mém věku už asi vypadlý J),ale Zoubek, tedy Olbram, a jeho skvělá výstava. Po počátečním až takřka frenetickém nadšení z jeho exhibice, kdy jsem byla (doopravdy) přesvědčená, že do Jízdárny běžím vzápětí po slavnostní vernisáži, začala fáze odsouvání. Jeden by neřekl, že prokrastinace může obsáhnout i volnočasové aktivity, většinou ji totiž spojuji s povinnostmi pracovními. 

Prostě mě uklidnila jistota, že výstava tady je, nemusím za ní jezdit (třeba do Vídně), tedy na mě počká a lze tedy na ni jít takřka kdykoliv. Pak se ale objevila určitá vtíravá vnitřní nejistota, aby Zoubek nedopadl jako některé jiné velkolepé výstavy, které tady byly, byly až nakonec skončily. Bez mé osobní účasti, protože jsem je prostě nestihlaJ. 

   S Olbramem Zoubkem jsem ale nehodlala dopadnout podobně a dala jsem si tedy za úkol stihnout ho ještě před koncem roku. Povedlo se a stálo to za to. Samozřejmě. Jeho sochy jsou nádherné. Ale to vím už dávno. Tady mě nadchla jejich koncentrace. 

A film o mistrovi. Byl to prostě úchvatný zážitek. 

A jelikož jsou ty Vánoce, nebo spíš čas povánoční, zalítli jsme ještě do Strahovského kláštera na výstavu vánočních ozdob.  Nadšená jsem byla obdobně. I proto, že jsem zjistila, že některé kousky, zde vydávané za luxusní, máme doma u maminky. Patrně už dochází k zhodnocení jejich historičnosti. 

A vlastně i na našem stromečku něco podobného máme. Jsem totiž absolutní milovník vánočního kýče a až tady jsem zjistila, že někdy je to i umění. Nebo starožitnost.

Ať je to co je to, mám to ráda a výstavu jsem si užila. Stejně jako Zoubka. 

     Krása nesmírná to bylaJ. ObéJ