Po Vánocích

Když tak rekapituluji průběh vánočních svátků, přetékajících nadbytkem jídla a pití, kombinovaném s nezvladatelnou záplavou pohádek a dalších sladkobolností, zkouším si vybavit doby, kdy to bylo jiné. Možná bych chtěla proniknout až k podstatě svátků, ale ani já nepamatuji dobu, kdy se dětem nadělilo pod stromeček polínko na hraní a jídlo bylo v podobě, kterou dnes považujeme za přísně redukční dietu. Jenže asi jde o jakýsi vzpomínkový optimismus, jsem přesvědčena, že kdyby byly dnešní možnosti, slavilo by se i za mého normalizačního dětství úplně stejně.  Ale ačkoliv dnes někdy má člověk při pohledu na některé nákupní košíky pocit, že brzy vypukne hladomor nebo válka,

a národ má za úkol dobře se zásobit, zdá se mi, že najednou obecně víc lidí dává přednost klidu a pohodě před tím nablýskaným šílenstvím, které někdy bývá prezentováno jako typické české Vánoce.

  Přesvědčila mě o tom půlnoční mše (i mě, neznaboha) ve svatém Antonínu, kde bylo narváno, stejně jako o mši na Hod boží. Utvrdila jsem se v tom při procházkách Prahou, kde se najednou lidé (a nebyli to jen cizinci) usmívali, přátelsky pokyvovali, ba se i dali do řeči.  I koledníci na Štěpána přišli. Od sousedů. A zazpívali. Krásně.

Nevím, jak moc je to způsobeno nějakým záhadným rozpoložením či tím, že s věkem člověk svátky vnímá jinak. Prostě jsem nabyla dojmu, že takové Vánoce mají být. Pravda, někdy(většinou) je ta příprava předimenzovaná, jde vlastně jen o tři dny svátků, ale to je tak se vším. Není to vlastně Nic nového pod sluncem (vánoční avízo na příští rok, protože dárky se mají dávat nejen o VánocíchJ).

Teď ještě přenést si to vánoční zklidnění do nového roku. Pokusím seJ.


(Sebestředný projev hlazení velkého ega, které se pokoušelo otrávit druhý svátek vánoční, záměrně nehodnotím, neb by se tím celé svátky dehonestovaly:-))