úterý 30. dubna 2013

Drogová inkvizice


Onehdá jsem dostudovala na stará kolena dvouletý kurz metodiky prevence. Jsem nyní oficiální metodik prevence a k mnoha papírovým povinnostem přibyly i další, například monitoring vztahu studentů k látkám vzbuzujícím závislost (eufemisticky řečeno). Tím pádem jsem si vysloužila onu přezdívku uvedenou v nadpisu, což se ke mně doneslo úplnou náhodou a zdá se, že jde o všeobecně přijímaný fakt. Neděláme si iluze, že naši studenti jsou závislosti prosti, byť nic nekonzumují ve škole a nám na očích. Okrajově chci zmínit cigarety, které jsou pro mnohé součástí života. Přesto se nestává, že by kouřili před školou, zač jsem nesmírně ráda. Onehdy jsem totiž zažila přesun škol z bodu A do bodu B, kterého se účastnili i jiní studenti, kteří vesele kouřili „pod dohledem“ svých pedagogů. Tak to bych třeba nestrpěla, u nás se na akcích školy prostě nekouří a to ani plnoletí. A nevidím důvod, proč to měnit rádoby liberálně jim to tolerovat, jak mě poučují jiní kolegové. Ale to jsem odbočila, asi už také neumím opustit myšlenku. Chci se ve svém drogovém zamyšlení vydat jiným směrem. 
 Nechci mluvit o nikotinu či alkoholu, které jsou bohužel drogami 

legálními a společností nadmíru tolerovány. I když by možná v této 

souvislosti stálo za zmínku, že studenti od tercie nepovažují za nic

 divného se občas opít,(většina z nich navíc tu zkušenost již má) a

pokud si chtějí jít jen tak „posedět“, jdou i proto, že je zde velmi

snadná dostupnost alkoholu. Nikde prostě nemají problém s tím, 

aby jim alkohol prodali.

Nicméně mnohem větším problémem jsou jiné drogy (viz událost na 

jakémsi maturitním plese v Poraze, která vedla až k úmrtí). 

Největším oříškem je asi marihuana. Věc natolik běžná, že to až 
jednoho zaráží. Chceme dětem vysvětlit, že přes všechny líbivé proklamace marihuana droga je a závislost vyvolává. Většinou se nesetkáváme s velkým pochopením snad i proto, že jsme si jisti, že k distribuci ani konzumaci nedochází na půdě školy.

Přesto si myslím, že společnost je podobným experimentům 

nakloněna, provází to hlášky typu, že jsou mladí a proč by si tedy 

neužili, tudíž se marihuana zkouší (akcentuji slovo zkouší

nemluvím o pravidelném užívání), - tak tedy zkouší od sekundy 

napříč všemi ročníky.

A tak nevím, mám být nad věcí, že to tak prostě je, nebo si zoufat 

ze stejného důvodu? Asi skončím oblíbeným bonmotem dneška, 

který vysvětluje všechno. Taková je doba:-)

A jeden se stane inkvizitorem, aniž by věděl jak:-)

                                       

pondělí 29. dubna 2013

Toulky mezi Vltavou a Sázavou


Dnes přichází i knižní pondělí. Ne snad, že bych si celý den četla, i když bych určitě ráda. Ale dnes přichází na trh kniha o mém milém kraji mezi Vltavou a Sázavou, kterou připravil Václav Šmerák. Níže uvádím anotaci knihy, ve které mám i několik malých příspěvků:-).
Dnes se kniha křtí ve Strašnicích a zcela jistě ji již lze objeví na pultech knihkupectví. Tudíž pokud se někdo chystáte na prázdninové putování do krásného kraje, který má duši, zde najdete řadu inspirativních návodů, kam se podívat. Jde totiž o kratochvilného průvodce, jak praví autor v níže uvedené citaci. A kraj je tam opravdu krásný, rozhodně stojí za to ho navštívit. A s takovým průvodcem je to ještě lepší:-)



Václav Šmerák

Kratochvilný průvodce krásnými místy, zajímavými objekty i oživenou romantikou kraje nad soutokem Vltavy se Sázavou. Vyrazit můžete autem, autobusem, vlakem či parníkem a pak pěšky s průvodcem, který  vás provede vším, co stojí v tomto romantickém a stále znovu objevovaném koutu Čech za vidění.

Za zády necháte Prahu a již kousek od Davle vám pohled třeba z parníku ukáže zbytky zdí tisíciletého kláštera na Ostrově. Dozvíte se o prvním pěstiteli jahod v Čechách Rudolfu Strimplovi z Teletína. Z výšky Smetanovy vyhlídky u Třebsína je krásný pohled na Vltavu, vyhlídka  Máj u Teletína zase odhalí obávané staré vorařské skály, třeba Mařenku a její příběh.
Vltavská stezka nad jezerem mezi Štěchovickou a Slapskou přehradou je v tom kraji sama o sobě nádherná, i když trochu nebezpečná, otevírá za každým záhybem nový romantický obraz. Ale váš zážitek může být ještě o celý řád zhodnocen, pokud víte, že dole pod vámi skrývá tajemná hlubina legendární Svatojánské proudy a nad korunou Slapské přehrady je symbolicky na původním místě v hloubce 50 m pod hladinou uložena nová plastika Jana Nepomuckého (již  z tohoto století); tu původní najdete pod přehradou i s jejím příběhem.
V kopci dvě stě metrů nad vámi jsou jako ve vykotlaném zubu statisíce kubíků vody v nádrži přečerpávací elektrárny a nad jezerem jako by se stále vznášelo mámivé echo trampské romantiky i hlasy jejích tvůrců jako pozdějšího cestovatele Ingriše. A dík průvodci se o nich dozvíte hodně. Přejdete-li pak kopec, je tu bohatý posázavský svět Jana Morávka, s voraři, mlynáři, pytláky a malebnou historií rodů kolem Kamenného Přívozu. Průvodce vás provede naučnou stezkou na Hradištku, temnou historií kraje, kdy zde bylo uzavřené panství smrtihlavů z SS za II. světové války, a prohlédnout si můžete i místa uložení Štěchovického archivu.
Posázavským Pacifikem dojedete  na unikátní kamenný železniční most v Žampachu a ke starým dolům jílovské zlaté žíly. Z Kamenného Přívozu do Pikovic vede zase Posázavská stezka mezi sruby jedné z největších a nejstarších osad Club Údolí Ticha.

A jak jsme konstatovali již v úvodu: vyrazit můžete autem, autobusem, vlakem či parníkem a pak pěšky s průvodcem, který  vás provede vším, co stojí na toulkách mezi Vltavou a Sázavou za vidění. Společně s mapou Klubu českých turistů najdete bezpečně všechna ona kouzelná místa, o kterých náš průvodce vypráví. 


                            

neděle 28. dubna 2013

Svět knihy se blíží

   Vyzývat někoho, aby se nebál Ameriky v dnešních dnech, se zdá být poněkud cynické, ovšem autor, paradoxně sám žijící v Bostonu, rozhodně netušil, co se v městě, kde kdysi proběhlo i Bostonské pití čaje, může přihodit. Takže Nebojte se Ameriky rozhodně nemá s posledními událostmi nic společného, byť zcela jistě nabývá na pikantní rozporuplnosti:-). Je to ale jen shoda okolností, že prezentace této knihy se chystá na letošní Svět knihy, který se mílovými kroky blíží. Knihu vydává Jalna!  
    Bližší informace lze najít na www.svetknihy.cz
Letošní  témata jsou obzvláště zajímavá:
  Rozmanité cesty poezie 
 Čteme jedním dechem aneb Když se řekne bestseller
 Bloger spisovatelem, spisovatel blogerem

  Zejména blogování by zde mohlo najít velkou odezvu, proto se ke Světu knihy pro blogery ještě někdy vrátím. Dnes jen avizuji, že Nebojte se Ameriky je fakt zajímavá kniha, že Svět knihy se blíží a je dobré si ho rozplánovat, aby se dalo stihnout vše. Je to vlastně už za dva týdny a čas letí. Tak se těším,že se tam třeba potkáme. 


sobota 27. dubna 2013

Čarodějnice

Oblíbený český zvyk pálení čarodějnic se sice ve velkém chystá až příští úterý, ale ve škole je někdy něco s předstihem, takže se pálilo již v pátek odpoledne.  Jako takový očistný rituál,  na konci týdne spálíme všechno zlo a můžeme směle do klidných víkendových dnů. Nabízí se samozřejmě nějaká učitelská oběť, aby očista byla dokonalá, ale nic podobného se nekonalo. Netvrdím, že se podobné myšlenky nevyskytly, ale realizace nenastala. Ba dokonce ani žádné dokumenty, jako nepovedené písemky, ukradené třídnice či nevhodné žákovské se nepálily, v ohni zmizelo pouze dřevo, dodané ochotnými rodiči. Přeci jen, sehnat v Praze pořádné poleno (ve skutečném významu toho slova), je poměrně obtížné. Tak se na školním pozemku vesele provozovaly pohanské zvyky, které přišlo uctívat poměrně velké množství studentů. Možná nešlo jen o čarodějnice či vatru přátelství a míruJ (reminiscence na dobu minulou - možná bohužel i budoucíL), ale hlavně o následující Filmožrouty, které umožnily dětem ve školním prostředí celou noc sledovat vybrané filmy. Spojily se letos dvě akce v jednu, což je také trend doby: dva v jednomJ
Škola zvýšený nápor studentů vydržela, kantoři též, tudíž můžeme směle vstoupit do týdne, který přinese květnové dny, a doufejme, že i počasí.
   A skutečné „čarodějnice“, které se ve Stromovce plánují na konec dubna, a dle trendu dva v jednom budou spojeny se řvavým Majáles, mě děsí už dnes.  Je to pro Letnou stejná pohroma, jako fotbal. Peklo na zemi.  Je třeba najít azyl:-). Uniknout čarodějným rejům……….

pátek 26. dubna 2013

Spielberg

Je jistě skvělý režisér a známá filmová osobnost. Já jsem ovšem objevila (patrně Ameriku, ale to tak někdy chodí) i jiného Spielberga, a to víno Spielberg. Nepatří k nejlevnějším, ale rozhodně ke kvalitním. Což by mělo být logické, ač v oblasti vína to tak, jako amatér, nemám. Ne každé drahé víno mi chutná. Třeba opravdové šampaňské bylo pro moje chuťové buňky určitým zklamáním a pokorně jsem se zase vrátila ke klasické české Bohemce. Nu, sommelier ze mě už asi nikdy nebude. Ale Spielberg mě oslovil, a to tak, že velmi. K prvnímu našemu seznámení došlo u příležitosti neplánované oslavy a vskutku šlo o zážitek takřka gurmánský. Tudíž jsem pojala myšlenku si podobnou lahůdku opatřit i domů. Tady ovšem došlo na výkon mé stárnoucí paměti. Věděla jsem, že víno se jmenuje po něčem z filmového světa. Tudíž jsem nakráčela  do vinotéky a žádala nějakého Schindlera. Paní za pultem byla viditelně zaskočená. „To existuje?“ ptá se, jelikož si až do této chvíle byla jistá, že nějaký přehled o vinném lístku z hlediska své profese má.
„Jistě,“ odvětím suverénně a jala jsem se jí vysvětlovat své chuťové zážitky. Paní to zaujalo natolik, že se se mnou vypravila mezi regály uvedený labužnický zázrak hledat. Nenašly jsme samozřejmě nic. Odcházela jsem viditelně rozladěná, že ani v tak kvalitní vinotéce nemají víno, které kvalitní zjevně je. V Bille jsem nepochodila už vůbec a tak jsem se obrátila na strýčka Googla. Ani ten ale víno Schindler neznal. Nezbylo tedy než se vrátit ke zdroji a zjistit, co jsem to onehdá vlastně pila.
„No Spielberga, přeci.“
Tak tady je zakopaný pes. Už prostě nejsem schopna udržet myšlenku. A mnemotechnická pomůcka, že jde o filmový svět, zjevně nestačí. Raději jsem sáhla po osvědčené metodě, jméno si zapsala a nyní se již mohu radovat z přírůstku v naší lednici. Leží tam několik Spielbergů a čekají na svou velkou labužnickou příležitost.
 Ovšem nevím, zda je to dobré pro moji chátrající paměť. Abych po požití několika sklenek onoho pro mě velmi lahodného vína nepožadovala v obchodě zase něco úplně jiného. Třeba OskaraJ. Jestli bych neměla požívat spíš Ginkgo biloba, to je na paměť asi lepší. I vzhledem k tomu, že jsem v lékárně kdysi chtěla Ginkgo bilboa:-). Ale to je zase příběh lékárenský, tedy jiný.  
Jen ta paměť chátrá trvale:-).

čtvrtek 25. dubna 2013

Setkání za oponou

 Včerejší Hovory o historii byly ve znamení historie divadla. Tím pádem se nám trochu obměnilo publikum, protože zájemci o Heydrichiádu většinou nemají zájem o  divadlo v Československu. Někteří ale vytrvali a přišli i na přednášku, která se vymykala tradičnímu historickému schématu, ale přinesla obohacení v jiném směru. Lubica Krénová, která je v oblasti divadla skutečnou špičkou, nám vysvětlila česko-slovenské divadelní vztahy v době Československa. Dozvěděli jsme se, mimo jiné, i o roli první manželky Gustáva Husáka, která byla významná divadelnice. Mnozí docela koukali, protože o Magdě Husákové- Lokvencové takřka netušili. Nešlo samozřejmě jen o Magdu Lokvencovou, rozebrali jsme i roli jiných herců, režisérů i dramaturgů.
 Dozvěděli jsme se řadu zajímavostí z divadelního zákulisí, nová jména divadelních osobností, a i na politiku došlo. Přednáška se nesla v přátelském československém duchu a trvala celé dvě hodiny. Myslím, že šlo o opravdu výjimečný zážitek, takové setkání za oponou. Už i tušíme, že je divadlo, které baví, a divadlo, které vás někam posouvá. A je na vás, co upřednostňujete. Všichni jsme ale získali chuť vyrazit do divadla na nějaké hodnotné představení, teď, když jsme poučeni:-).
 Děkuji tímto všem účastníkům a na příští měsíc, kdy je květen, lásky čas, avizujeme nějaké láskyplně politické téma. Musíme ještě doladit. Ovšem v červnu, poslední setkání před prázdninami, již je domluvené, přednášet bude Jan Stříbrný a téma bude úloha církví ve dvacátém století. A že Jan Stříbrný je fakt odborník. Tak se máme na co těšit. 






středa 24. dubna 2013

Jarní přezutí

S jarní obuví mám letos dvojitý problém. Jak praktické botky pro mě, tak pro auto. Přezutí pneumatik se letos odkládalo tak dlouho, až na mě přišla řada až dnes. Nejdřív byla pořád zima, pak narváno v servisu. Tudíž jsem brázdila naše rozbité vozovky na zimních poměrně dlouho.  Pravdou je, že by asi byly vhodnější tankové pásy, ale ty se zatím nepřezouvají. J
   A stejně tak jsem to měla s vlastní jarní obuví. Nevypravuji se nakupovat velmi často a to je asi zásadní chyba. Tak dlouho jsem otálela, až byly všechny pohodlné jarní boty pryč. Minimálně v mojí velikosti a v obchodě, kam ráda chodím. Paní za pultem mi sdělila, že byly všechny prodané během jediného teplejšího dne a další podobná várka dorazí až na podzim, protože se jedná o boty, které podle plánu měly být aktuální někdy v březnu. Nyní už mají jen letní sandály!
   Připomnělo mi to situaci, kdy jsem si začátkem dubna chtěla koupit obyčejné bavlněné rukavice, které jsem ztratila a chtěla nahradit.
„Kdepak rukavice,“ pravila prodavačka.
„ Ač je zima, už je nedodávají, máme jen letní zboží.“
  Je mi samozřejmě jasné, že kdybych se vydala po jiných obchodech, ba dokonce kdybych s nákupním cílem opustila Letnou, jistě bych po určitém úsilí žádané zboží sehnala. Ale to bych musela být stižena nákupní horečkou, a ta mě přepadá jen velmi zřídka. Tudíž jsem nenakoupila a vlastně ušetřila. Mezi tím slezl sníh, rukavice nepotřebuji, do léta vydržím ještě ve starším modelu jarních bot a jediná investice tedy byla do pneumatik. Jako vždy:-). A mohu být ráda, že mě přezuli, dle zákona to má být někdy koncem března, mohli tedy sdělit, že teď už nepřezouvají.
Naštěstí můj servisman je šikovný pán, takže alespoň nějaké jarní přezutí máme:-).

     A dnes můžeme vyjet na Hovory o divadle. Nemáte-li program na podvečer a zajímá Vás divadlo,přijďte k Šebestiánovi do Vysočan:-).

úterý 23. dubna 2013

Wandertag

Wandertag je již tradiční akce naší školy, lépe vysvětlitelná pod tradičním českým názvem „pochoďák“. Jde o pokus, jak smysluplně vyplnit den přijímacích zkoušek. Velké děti dostanou studijní volno, malé děti „musí“ vyrazit na pochod, ve kterém si procvičují všelijaké poznatky v praxi.  Cílem je dostat je do přírody, ale protože již po několikáté padla povinnost je doprovázet i na mě, příroda se nekoná. Naštěstí nejsem jediná, odvážnější kolegyně je do přírody berou, takže mají na výběr. Nu a ti, co jsou podobného ladění jako já, tedy budoucí „kavárenští povaleči“ či „městské krysy“, se se mnou vydali na Wandertag do města.  Stejně jako loni bylo naším cílem objevit neznámá místa ve známých lokalitách, takže jinými slovy bloudíme centrem nikoli po exponovaných turistických trasách, ale po tajemných vedlejších uličkách. Tudíž jsme letos „ objevili“  klasickou trasu z Malé Strany na Pohořelec, ale motali jsme se trochu víc bokem. 
   Ovšem klidně jsem mohla vyrazit hlavní turistickou trasou, stejně tak by to bylo pro pražské děti novum. Takřka nikdo netušil, kde se nachází, kudy kam má jít a  kam dojde. Myšlenka nechat je samotné dělat průvodce se ukázala jako nerealizovatelná, neb by zabloudili hned u metra:-). 
Nu, již mnohdy jsem konstatovala, že nikdo nezná vlastní město méně než ti,co v něm bydlí. A tak jsme se včera učili, kombinací turistických atrakcí a vedlejších uliček.
Začali jsme ve Valdštejnské zahradě, kde se v plné parádě předvedli místní pávi, včetně vzácného albína. 
Nu, a pak již hurá na Hrad. Teplé počasí vytáhlo i turisty, takže město se pozvolna zaplňovalo různorodými výpravami. Zatímco ráno byl příjemně lenivý klid, odpoledne jsme už za vedlejší uličky byli hodně rádi, neb hlavní trasy se staly takřka neprůchodné. 
Nicméně i Nerudovu ulici jsme si dopřáli, se snahou proniknout někam do místních dvorků.A to se nám nakonec i povedlo. Je tu tedy atmosféra,ale život, pro několik zbývajících domorodců, tady asi romantiku postrádá.Neumím si představit ty neustále davy lidí pod okny:-).
Hrad jsme jen minuli, mířili jsme na Pohořelec a Strahov a doufám, že si studenti budou po Wandertagu pamatovat, že krom Hradu tady máme i nějakou Loretu nebo Nový Svět, tedy místa, která dosud nejen nenavštívili, ale ani o nich neslyšeli! Tedy podle toho, co mi tvrdili. 
Nu, jak vidno, jeden se stále učí. Včera jsme se snad něco málo o městě naučili, počasí nám doopravdy přálo a snad se povedou i nějaké fotky.Takže díky za Wandertag. A příjemný jarní den- studenty ve finále musím pochválit- a jaro je konečně tady. 
   





















pondělí 22. dubna 2013

Smích pod vousy

Ústav pro studium totalitních režimů je v centru pozornosti již několik dní. 
Dění v tomto zařízení, kam jsem ráda chodívala za zajímavými přednáškami, sleduji jen zpovzdálí a přes média. Neznám tedy zákulisí a detaily a reaguji jen na dojem, který se dostal do veřejného prostoru. Zajímá mě to i proto, že jsem přesvědčená, navzdory všem kritikům, že takový ústav u nás má být, má existovat  a má zde své místo.  Jenže zjevně jde jen o další velkou politickou hru, jejíž pravidla jsou nám, nezasvěceným, pečlivě utajená. 
A tak co tedy chci komentovat?  Nu, jak zjevně tady asi funguje to klasické já na bráchu :-). Petruška Šustrová dohodila prima kšeft své kamarádce. To jsem vyčetla z různých zpráv, a přestože onu dámu, která má šéfovat historickému ústavu neznám, tak její kvalifikace překladatelky z polštiny je sama o sobě zarážející.  Už to napovídá, že úplně košer to asi nebude. 
 V čele takového zařízení by měl stát renomovaný historik, nejlépe bezpartijní. Nikoli ovšem bezpáteřní.
Když někdo na začátku své funkce vyhodí všechny odborníky, kteří  dosud odváděli kus práce, je jasné,  že jde o machinace a intriky, nikoli o dobro ústavu. Nové koště sice dobře mete,ale vymetat ty, co pracovali pro předchozí vedení, je poněkud krátkozraké. Nebo vysoce politické. Tudíž, nechci strašit,ale působí to tak, prudce zatáčíme doleva. A někde je to třeba natrénovat. Alespoň mně se to tak zdá. A Petruška, ta mě docela udivila. Takový přístup bych u ní nečekala. Ovšem zase nelze vydávat disidenty za vzor všech ctností, tyto brýle jsme už dávno sundali. Tak proč by zrovna Petruška, opojena mocí,kterou ji rada dává, měla být jiná,že? Ale možná je všechno úplně jinak. Jisté je jen to, že se tady dějí věci, které by se dít neměly, protože všechno souvisí se vším a někdo se tady už určitě dopředu směje pod vousy:-)

neděle 21. dubna 2013

Ztracené stříbro

....a další dva příběhy od autorky Lindsey Davisové se skrývají v jednom vydání knihy, kterou louskám dnešní neděli. Jsou to Bronzové stíny a Měděná  Venuše, neboli v hlavní roli Marcus Dilius Falco. Jde o detektivní příběhy z antiky, takže taková historická literatura, byť s historií to zas tolik společného nemá. Ovšem zase na druhou stranu, znalosti antického světa má autorka obdivuhodné. V tomto vydání se mi do ruky dostaly první tři příběhy z dost dlouhé řady antických detektivek z Říma kolem roku 70, kdy vládl císař Vespasiánus, autor známého a dodnes platného výroku, a totiž, že peníze nesmrdí.  Některým, zejména politickým jedincům, nesmrdí rozhodně nikdy. Nu, zdá se, že historie se opakuje, alespoň podle antických příběhů Marca Falca, který je soukromý informátor v Římě a pracuje na mnoha nebezpečných případech. Ve zmiňovaných třech se konkrétně jedná o stříbrné ingoty z Británie, poté pátrá po spiklencích proti císaři a nakonec se dostane s případem do rodiny snobských zbohatlíků. Jako bych psala o současnosti. Nicméně  paní Lindsey Daviová umístila svoje příběhy do antiky a čtení je to příjemně oddychové. Prostě detektivka.  Slovo detektivka ale nemyslím nijak pejorativně, mám je ráda a navíc vím, že napsat dobrou detektivku není vůbec legrace. Pokoušela jsem se, marně. Tak je alespoň s láskou čtu.  



                                                             

sobota 20. dubna 2013

Opustit myšlenku

Již můj oblíbený Cimrman věděl, že schopnost opustit myšlenku je stejně důležitá jako schopnost myšlenku udržetJ.  S udržením zatím ve svém okolí problém nevidím tak silný, jako se schopností myšlenku opustit.
 Osobně jsem vyznavač lakonických sdělení. V době, kdy lidé stejně neumí naslouchat, je to jediná cesta k úspoře času a určité duševní hygieně.   
  O nedostatku času hovoří všichni kolem. Když ale dostanou prostor a mohou mluvit (a zároveň poslouchat svoje myšlenkové toky), málokdy myšlenku opustí včas, někdy vůbecJ. Tedy nastává fáze odskoků, odboček, připomenutí a nečekaných vzpomenutí, a podstata řešeného problému se ztrácí v balastu miliónu (ne)potřebných sdělení. 
Setkávám se s tím u studentů, ale i ve sborovně, kdy kupříkladu všichni svorně hudrují, že zase bude dlouhá porada, ale běda, jakmile se dostanou ke slovu. Neví, kdy skončit. A porada je pak díky podobným projevům vskutku nekonečná.
   Jistě ale nejde jen o pedagogické a jiné porady. Myslím, že by se dalo obecně mluvit o nedostatku stručnosti. Nebo neschopnosti vystihnout meritum věci  či prosté touze konečně se trochu vypovídat. Ono to souvisí s mým častým postesknutím si nad neschopností lidí naslouchat, ale pro všechno by měl být vhodný prostor.  A určité naladění, neřku-li souznění.

  Je  docela pravděpodobné, že se lidé dělí na povídavé a naslouchavé. Pokud se najde takový, který je schopen obého, lze ho bez rozpaků označit za bílou vránu (nebo černou ovci, nevím, co je výstižnější při definování neobvyklosti:-)?) 

   Ostatně, tento nesoulad není typický jen pro lidi. Zcela jistě lze podobné prvky objevit třeba i u psů. Někteří poslechnou na slovo a dávají vám najevo své souznění. Jiní si dělají, co chtějí a stávají se automaticky vůdci smečky, bez ohledu na to, zda lidské či psí. Jedni jsou využitelní pro terapii, druzí pro hlídání. A někteří jsou jen tak pro radost (vynechávám bojová plemena, těm nerozumím).

   Osobně mám s touto realitou docela problém. Myslím tím onu lidskou neschopnost opustit myšlenku.  Trpělivost nepatří zrovna k mým ctnostem, a tak když je někdo při rozboru jednoho problému náhle někde za devatero horami, jistě na mě není hezký pohled. V mé tváři se totiž údajně dá číst jak v otevřené knize, takže určitá nespokojenost se dá jistě dobře vypozorovat. A to poctivě trénuji poker face,ale zatím jsem někde na půli cesty.
    Přesto ani koulení očí většinou vypravěče nezastaví. Neschopnost opustit myšlenku je totiž úzce spojena se schopností nevnímat své okolí.
    
    A zdá se, že tento nešvar má podobu určité pandemie. Třeba různé televizní (i jiné) debaty jsou toho názorným příkladem. Prostě se tlachá a skutek utek. Mohla bych se zase oklikou vrátit ke školství, ale to bych také neopustila myšlenku, takže raději končím. Prostě tečka a basta fidli:-)

pátek 19. dubna 2013

Masáže

Jako takový poloviční hédonista potřebuji k životu občasné libůstky, mezi které rozhodně patří masáže. Ovšem od okamžiku, kdy Letenské náměstí mně ze zcela neznámých důvodů opustil salon nečekaně nazvaný LetnáJ a zdejší aromamasáže se přesunuly neznámo kam, jsem si podobné radosti musela odepřít. Jednak nerada opouštím Letnou a jednak svěřit se někomu na masáž není zas tak jednoduché. Blahé paměti jsem také zažila, že jsem se po zvlášť vydařené masáží nemohla týden hýbat a místo, abych se cítila relaxovaná, jsem zažívala pocity zbitého psa. Proto si dávám při výběru potencionálního maséra či masérky velký pozor. Až tak velký, že mi trvalo déle než rok, než jsem zase někoho objevila. A světe dive se, zase na LetnéJ. Tudíž mám za sebou premiérovou masáž, cítím se zatím báječně, takže se zdá, že moje libůstky ohledně péče o chátrající tělo budou pokračovat a našla jsem místo jejich realizace. Jen doufám, že mi salón záhadně nezmizí ze světa, jako ten předchozí. Nebylo by divu, na Milady Horákové se podobné záhadné přesuny dějí velmi často. Třeba lékáren je tady v průměru na metr čtvereční rozhodně nadprůměrně. A všechny se uživí, kupodivu. A nejde jen o lékárny. Mrknete a už je tu něco úplně jiného. Stačí chvíli stát a už stojíte opodál:-) a všechno je jinak. 
Již jsem takto přišla o řadu oblíbených obchůdků či podniků, tak doufám, že zdejší masáže tady chvilku vydrží. 
                      Ne každá změna je životJ

čtvrtek 18. dubna 2013

Třídní schůzky

….jsme měli letos, díky bohu, již naposledy. S postupujícím školním rokem klasicky klesá zájem rodičů o účast na této formě setkávání, tudíž jde o akci poměrně komorní.  Ovšem kvantita nic nemění na tom, že jde o den velmi náročný a vyčerpávající.  
Školství, přes veškeré proklamace, je plné zažitých stereotypů, a tak i třídní schůzky prostě musí být. Nejlépe ještě v takové té klasické variantě, jak ji znáte z Pelíšků :-).
Nemám nic proti tomu porozprávět si s rodiči svých studentů, ovšem vzhledem k tomu, že v dnešní době rychlé komunikace lze problém obratem vyřešit třeba i mailem, jde o poněkud zastaralou formu interakce školy a rodiny. Zejména proto, že se potkávám se stále stejnými tvářemi. Většinou jde o rodiče, jejichž děti do školy chodí, výsledky mají skvělé nebo prostě dobré, problémy takřka žádné.  Tudíž se na ně přátelsky usměji, nadhodím něco o počasí, následně sdělím harmonogram akcí, které nás čekají do konce roku, pochválím jejich ratolesti a popřeji jim hezký večer. Domů se pak odeberu takřka v nočních hodinách, abych večer strávila tupým zíráním kamsi, neb na nic jiného nemám energii.  Jak již jsem řekla v úvodu, díky bohu, že letos naposledy.

středa 17. dubna 2013

Divadlo žije

 Vypůjčila jsem si název televizního pořadu, který, jako jeden z mála, stojí v ČT za sledování. 
 Nicméně nechci avizovat televizní vysílání, nýbrž živé setkání. To by mělo být vždycky lepší než televize:-).
Setkání s divadlem, které v rámci našich Hovorů plánujeme na příští týden.
 Pokusíme se na jedno setkání naše diskuse odpolitizovat, ačkoli si nejsem tak úplně jistá, jestli to v tématu o normalizačním divadle bude možné. Nebude:-),samozřejmě,  ale kultury tam bude určitě víc než třeba v Benešových dekretech.  
Přenášející je odbornice na divadlo, tudíž si troufám tvrdit, že bychom si mohli užit skutečný divadelní zážitek. 
Takže naše přednáška o divadle již za týden, ve vinárně U Šebestiána, v 19. hodin.  Přednáší teatroložka a divadelní kritička Lubica Krénová.


    A z hlediska plánování již mohu avizovat i červnové setkání (květen zatím neobsazen), kdy nám přijde přednášet pan Jan Stříbrný o roli církve ve dvacátém století.  To bude 26. června.  
A co bude v květnu, kromě lásky času, ještě nevíme, ale včas dáme vědět.
            Nyní tedy srdečně zveme za týden na divadlo.



úterý 16. dubna 2013

Psí narozeniny

Zachariáš již dospěl do věku, kdy by měl hrát roli důstojného pána. Dnes je mu jedenáct let,což je úctyhodný psí věk. 
  Přesto umí dovádět, lítat a blbnout úplně stejně, jako když byl štěně. 
Pravda, už si také rád pohoví a pospí, ale jakmile má možnost vyběhnout, vrací se jeho "reinkarnace zajíce", skáče a dovádí s obrovskou radostí z pohybu.
 Jelikož Zachariáš byl můj první, netušila jsem, jak moc dokáže pes obohatit váš život. Dnes již jsem "letitý pejskař" a život bez psa si zase neumím představit. A to i přes to, že Zachariáš je sice mazlíček (ba i rozmazlený), ale rozhodně nepatří k sociálně adaptabilním psům. Tudíž vypravit se s ním někam do společnosti je dost velký adrenalin. Přesto jsem za něj ráda a jeho energie je vskutku nabíjející. Doufám, že mu to vydrží ještě několik dlouhých let. 
              Dnes tedy oslavujeme jedenácté psí narozeniny:-)
         










                  

pondělí 15. dubna 2013

Jako krtek

Jako krtek zalezlá nebo klidně jako zajíc ve své jamce či liška v noře- ta zvířecí přirovnání se sypou sama, jeden by netušil, jak často se se zvířaty porovnáváme. Ostatně, moje zamyšlení bude také o porovnání se se zvířaty, jen ne tak něžnými, jako zajíc či liška. Beru si na paškál své oblíbené fotbalové fandy. Tak tedy, jakmile je na Letné fotbal, buď jsem zalezlá jako krtek nebo preventivně prchám na venkov nebo do jiného azylu. Z toho plyne, že rozpis fotbalových zápasů umím líp, než kdejaký kovaný hooliganJ, Nicméně, naposledy jsem trochu zaspala. Snad za to může ta dlouhá zima, díky které mi nedošlo, že už je tu jarní liga. A tak když jsem v sobotu dopoledne z rádia zjistila, že bude derby, zastavilo se mi srdce hrůzou. To bude peklo v přímém přenosu. Derby pražských S je snad ještě horší, než když dorazí baníkovci. Je třeba zmizet, došlo mi ihned, jak radostně hlásili, že Letná je vyprodaná. Takže, jakmile vyletěla helikoptéra, neklamné znamení, že supi se slétají, vyrážím na ulici s úmyslem odjet. No, úplně jednoduché to nebylo. Snad i díky nečekaně teplému počasí bylo v okolních hospodách a na ulicích pořádně narváno. K tomu nezbytná kulisa neartikulovaného řevu, jaký umí vydávat jen ti, jež z nedostatku jiných pojmenování automaticky nazýváme fotbaloví fandové. Projet kolem nich se dalo jen s největší opatrností, házeli kolem sebe plechovky od pití, skákali pod auta a pořád dokola vyřvali jméno toho svého klubu. Podotýkám, že bylo před zápasem a dalo se očekávat, že ještě nebudou tolik opilí. Osamělá korzující hlídka je ovšem diskrétně minula, asi měli jiné případy. 
Při nájezdu na Korunovační jsem pak nevěřícně vyvalila oči. Silnice uzavřená, všude těžkooděnci, že jste se cítili jako při demonstraci na Národní, kordón policistů a to všechno doprovázelo řvoucí skupinu, odhaduji, že příznivců Slávie. Řvali a ničili vše kolem stejně jako ti ze Sparty. Pečlivě uzamčená v autě jsem tedy nechala manifestaci projít, abych  mohla prokličkovat mezi desítkou dalších policejních vozů, záchranek, a dalších nezbytností, které provázejí každý zápas na Letné. Poházené láhve, plechovky, rozbité koše a další atributy už ani nezmiňuji. Mě jen tentokrát zaujalo to peklo v přímém přenosu, za dohledu Policie.  Pronikla jsem, užili jsme si klidný večer a tím pádem přišli o opakování po zápase, neb to je nejen stejné, ba i horší. Když vám dlouho do noci krouží nad střechou vrtulník a dole řvou příznivci oné kolektivní hry, které nemohu přijít na jméno, není to nic příjemného. A jen tak na okraj, modré zóny byly plné aut bez parkovací karty. Najednou to nikomu nevadí. Ale běda, zastaví - li tam v neděli odpoledne někdo třeba jen na krátkou návštěvu. Už je odtah nebo pokuta. Tomu se, myslím, říká dvojí metr...?
A tak si kladu víceméně řečnickou otázku. Je zajímavé, že na tohle peníze jsou, na vrtulník, těžkooděnce, policii, následný úklid. Na potřebné věci ne. Chápu, že už ve starověkém Římě dopřávali luze chléb a hry, jen si tak myslím, jestli to kapku nepřeháníme. …? Ale jak říkám, řečnické otázky...........

   
                                                 

neděle 14. dubna 2013

Šachovnice královny

Dnes přišel okamžik pro historický román, které, jsou- li dobře napsané, mám moc ráda. Je v tom skryté určité nebezpečí, že člověk pak bude vnímat historickou situaci očima autora, vytvoří si mylné představy, které bude brát za historický fakt. Asi jako Jirásek vnutil národu nevyvratitelnou představu pobělohorského t (T)emna a některé generace odkojené jeho četbou o opaku nepřesvědčíte. Ne tedy, že bych někoho chtěla přesvědčovat o své představěJ. Ale nechci se věnovat Jiráskovi, ale muži jménem Yann Kerlau, respektive švédské královně Kristině, o které napsal knihu Šachovnice královny. Švédské dějiny jdou tak trochu mimo mě, znám pár okamžiků, samozřejmě vytržených z kontextu. Že královna existovala, jsem sice věděla, ba i o tom učímJ, její osobní život mi byl ale naprosto neznámý. Přesto, že jde o fiktivní biografii, předpokládám, že je založena na nějakých badatelských zjištěních a ověřených faktech, tudíž určitý obrázek o této ženě vytváří. A docela jsem zírala, jednak na to, jaká to byla v podstatě drsoňka (i když v dané době jí asi nic jiného nezbývalo), jednak na vykreslení tehdejšího Švédska a vůbec celé Evropy, vztahů a politiky. Hlavní linie je samozřejmě věnovaná Kristině, neobyčejně vzdělané ženě, která se stala důležitou figurkou na politické evropské šachovnici. A to s sebou vždycky přináší mnohdy dost děsivá dramata.  Přesto si dokázala žít poměrně svobodně, což je tedy obdivuhodné. Kniha je psána poměrně čtivě, takže mi přinesla nejen historický zážitek. 
                                   

sobota 13. dubna 2013

Nepoučitelnost

  Už pár let přemýšlím, co je to za schopnost, uspět za každé situace, případně v každém režimu. Převléknout kabát je jistě snadné. Co ale následný pohled do zrcadla? Když nemáte žádné zábrany, potažmo morální hodnoty, jistě nemůžete zažít pocit nevolnosti, který při pohledu na vás zachvacuje ty, jež jsou podobnými atributy obdařeni. A zcela jistě nebudete na svém chování shledávat nic zvláštního.
Vlastně je zbytečné nad něčím podobným dumat, jde o recyklaci historických pravd, před kterými pořád zavíráme oči a nehodláme se nikterak poučit. Nebo spíš pochopit jejich rytmiku. V jisté fázi vývoje existuje totiž reálné nebezpečí, že se vytvoří morální vakuum a kumulace negativních repete povede k absolutní deziluzi. K tomu, aby situace dosahovala nastíněných parametrů, máme velmi slibně nakročeno.
Mimochodem, nejedná se jen o politiku, podobných exemplářů nacházím poměrně hodně i tam, kde by je jeden vůbec nečekal. Třeba v charitě. Někdy přitom ani není třeba převlékat kabát. Stačí trocha bezohlednosti. Došlo mi to už dávno, i tak se čas od času znovu podivím. Nezůstávám v úžasu samozřejmě sama. Mnozí si často povzdychnou, že to prostě nechápou. Prostě proto, že se to vymyká jakýmkoliv náznakům slušnosti.
Také mě samozřejmě trklo, že dělám možná chybu, když zas a znova někomu uvěřím. Kdybych všechno zamítla a priori, muselo by se mi snadněji existovat.
Neuvěřitelné, jak je jeden nepoučitelný. Úplně by mě třeba přestala rozčilovat korupce, vytunelované charitativní pokladničky na ulicích i v dobrovolných sbírkách, všudypřítomné krádeže na veřejných postech a celá řada typických jevů současnosti, protože bych dopředu očekávala, že to zas dopadne špatně.  Nebo že zas dojde na moje slova. Dnes přeci bují jen ty špatné vlastnosti.
Pravda, pořád mě trochu zlobí, že mi někdo může oponovat argumentem, vždyť jste si to sami zvolili, všechno se děje s vaším souhlasem a žádný nesouhlas není vidět, přičemž pokud je, spojí se s extrémisty. Ale podobné argumenty přeci nejsou směrodatné, nebo ano?
Abyste mi rozuměli, já nechci naznačit, že všechno kolem je jen bída a beznaděj. Jen ukazuji, jaké to může mít výhody, když se člověk od těchto emocí oprostí a jen tak cvičně, žije si jen ve svém vlastním světě.  V tom případě se nával negativních emocí prudce sníží a zároveň se objeví pocit klidu a vyrovnanosti. Třeba i určitý stav  vytrženosti, který přináší pocity ilegálního bojovníka. Nebo skrytý dojem neznatelné nadřazenosti? 
Člověk se pak cítí permanentně spokojený.
Myslím, že podobných pocitů přibývá. Aspoň mně se zdá. Vrací se doby, kdy se určitá krevní skupina lidí zase začíná veřejnému prostoru vyhýbat a zase znovu se stýká jen s těmi, které považuje za důvěryhodné. A pokud občasné nahlédnutí do veřejné sféry přináší bolestivý kopanec, stahují se zpátky na mnohem delší dobu neřku-li natrvalo. Jako bychom zažívali určité deja vu:-), rozdělení na oni a my. A to nevěstí dobré konce, nebo ano?


pátek 12. dubna 2013

Clam Gallasův palác

Krásné prostory Clam Galasova paláce, konkrétně jeho mramorový sál, včera hostily křest knihy Vojtěcha Šustka, atentát na Heydricha. Respektive, abych byla přesná - archiv hlavního města a Scriptorium, tedy spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury, zde představovaly Edici historických dokumentů  Atentát na Reinarda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, svazek 1.
Mezi hosty,kteří přišli poblahopřát autorovi, jste mohli potkat řadu historiků či novinářů, tedy těch, co se o dané období důkladně zajímají. A samozřejmě, přišli i pamětníci,lidé, kteří danou dobu zažili nebo v ní přišli o své blízké. Jeden se až zastydí, když vidí, jakou dálku byli lidé ochotni absolvovat, zatímco mě kolikrát dělá problém vyjet z Letné. A tady byli lidé ze všech koutů republiky. 
      Autor mluvil jako kniha, setkal se s velkým zájmem a i proto se zde kniha ve velkém i prodávala. Nu a po slavnostním křtu mohla být vypuštěna na náš knižní trh a všichni se navíc můžeme těšit na svazek 2 i 3. A je vždy dobré se na něco těšit. Teď třeba na první,snad už skutečně jarní, víkend