pátek 31. ledna 2014

Pokřtěno!

       Tak čtvrtý křest máme úspěšně za sebou.  Kniha byla představena, pokřtěna a vypravena na svou cestu za čtenáři.  Záletná sova se ukázala jako příjemné prostředí, vlastně je to svým způsobem moje další premiéra. Všechny ostatní moje knihy byly křtěny v kavárně v Jilské ulici, u Marie Holé. Kavárna již dnes neexistuje, tak jsme se přesunuli na Letnou. A bylo to přesun veskrze úspěšný a příjemný. 
  Včerejší křest byl původně myšlen i jako oslava narozenin, což se ve finále vlastně i stalo. Šlo o takový večer, dva v jednomJ. Sešli se zde příjemní lidé a nálada byla velmi pozitivní. Pan docent Šebek se ukázal jako dokonalý kmotříček (jak správně podotkl, slovo kmotr získává dnes poněkud jiné konotace), takže kmotříček. Mluvil jako kniha a já věřím, že i proto bude mít jeho knižní kmotřenec úspěch. 
Ukázku z knihy přečetl můj talentovaný student David Paták, který se ukázal být dokonalým profesionálem, četl báječně. 
Pár zásadních slov pronesl i pan nakladatel Jiří Sládeček, který hezky připomněl naši společnou historii. 
Zpěv nebyl, ač jsem cestou do kavárny potkala pana Mišíka a hlodalo ve mně pokušení "přepadnout"ho na ulici a zavléci do Záletné sovy, leč nic takového jsem neudělala. Asi by se divil, co se mu to na letenské ulici děje:-). Zpívat chtěly Majda a Dorotka, dvě malé předškolačky,ale pak se zalekly množství posluchačů. Nebo i mě osobně, asi jsem někdy pro děti učitelka i ve večerních hodinách a děsím je jen svým pohledem:-). Budu se muset napravit. Ale i tak byla Dorotka s Majdou příjemným osvěžením celého večera. 
   Milým překvapením  byla  blogová návštěva. Jistě to všichni blogující znají, jak je to zajímavé, když se virtuální postava zhmotní. A když je to navíc osoba velmi milá a příjemná, zjistíte, že to blogování je vlastně zajímavý můstek k novým lidem. Včerejší zhmotněni mě proto moc potěšilo a velmi si ho cením.
   Velkou radost mám z účasti všech svých milých hostů, kteří si našli čas a přišli posedět. Knihu jsme vypravili a společně jsme se příjemně pobavili. Děkuji velmi pěkně všem, že přišli, za květiny, dárečky, milá slova.....
 Celé to začalo v šest a skončilo, jak jinak, „na ježka.“ Zdá se, že opouštět kavárny dlouho po "zavíračce" není tento týden Nic nového pod sluncem.






















čtvrtek 30. ledna 2014

Vysvědčení

    Tak dnešek přináší první finále studijního snažení v podobě pololetního vysvědčení.  Asi není třeba nic říkat, vše již bylo mnohokrát řečeno.
 Děti dostanou většinou jen výpis, který lze bez obav muchlat či promastit v aktovce, což na originálním blanketu vysvědčení působilo určité potíže při opětovném tisku na konci roku. Tudíž se přistoupilo k řešení, které je sice efektivní, ale vzalo dnešku veškerý nádech slavnostnosti. Prostě rozdává se jakási náhražka, což je symbolika dneška. Všechno je tak nějak o náhražkáchJ.
    Dnes se tedy učí, což je v podstatě také náhražka, neb přimějte děti ke studiu, když vědí, že poslední hodinu bude „výzo“J, pololetí je uzavřeno, nové nezačalo a oni se učí? Pravda, nabízí se láska ke vzdělání či vize, že se neučím pro školu, ale pro sebe, leč troufám si tvrdit, že pubescenti, čekající na své pololetní lejstro, takto v zásadě neuvažujíJ.  
  Nicméně, dopoledne prostě odučíme, poslední hodinu naladím sváteční úsměv a vkráčím do třídy s paklíkem výpisů. Pronesu nezbytná moudra o důležitosti vzdělání a vzdělávání, rozdám známkami potištěné papíry a pustím je domů. Netroufnu si říct na prázdniny, byť zítřejší den tak mnozí eufemisticky nazývají.  /Školy mají pololetní prázdniny, hlásají některé titulky. Nu, no cement…. /
    Zítra je prostě prodloužený víkend, takový mini předěl před startem druhého pololetí.  Uvidíme, co nám přinese….
 Leč řekla bych, že nějaké rodinné slavnostní zakončení by si děti zasloužily. Nemyslím tím hmotné dary či naopak tresty za známky neodpovídající rodičovské představě.  Řekla bych, že třeba společná návštěva cukrárny může být adekvátní tečkou za pololetím (s jedničkáři i repetenty, všichni mají za sebou kus práce). A dopřát si nějaký kvalitní zákusek, nikoli náhražku….J



středa 29. ledna 2014

Zrádci a kolaboranti

   Současný boom hodnocení minulosti z toho úhlu pohledu, kdo byl kolaborant, zrádce a kdo naopak hrdina, je téma lákavé, byť velmi kontroverzní. Snadno se totiž z pohodlí jednadvacátého století hodnotí dávné skutky pravidly naší současné pseudomorálky. Nejvíc mě to štve u těch, co sami nezažili jediný ústrk ze strany zločinných režimů, ale dnes dobře vědí, jak se tehdejší aktéři měli správně chovat, co je dobře a co zas naopak špatně. Když vidím třeba dnes, jak se mnozí hrbí, bojí se říci vlastní názor, v duchu si kladu otázku, jak by se tito jedinci chovali ve styku se skutečně represivní moci. Tím ale, slovy Cimrmana, dělám úkrok stranou, takže zpět na hlavní cestu. 
  I naše historické Hovory se vrací ke kontroverzním okamžikům historie, leč snažíme se vyvarovat jakýchkoliv odsudků a cílem je mapovat, informovat, porovnávat. I dnes to tak mělo být, ač téma přímo vyzývalo k razantním závěrům.  Šlo o zrádce z řad filmových hvězd, které k nám dosud promlouvají z filmů pro pamětníky.  Přednášky se ujal Stanislav Motl a odrazovým můstkem byla jeho kniha Mraky nad Barrandovem.  Mediálně známá tvář přednášejícího nám do kavárny Dadap nalákala nečekané množství posluchačů.  O tom, že zcela jistě nelitovali, snad netřeba pochybovat. Pan Motl je zkušený řečník, umí to se svým publikem, a brzy všechny vtáhl do děje. Připomněli jsme si, jak to měli všichni během války těžké a přesto, že vznikaly filmy, tvářící se jako selanka, doba byla zlá. Anna Letenská, popravená po skončení natáčení, by nám jistě dala za pravdu. Ten příběh doslova mrazí a je skoro smutné, že dnes se spíš všichni věnují tomu, jestli ta Lída (rozuměj Baarová) spala s fašistickými pohlaváry nebo ne, než nad hrdinstvím této ženy, kterou skoro nikdo nezná. Nu, a podobných příběhů mě pan Motl v záloze plno. Vyprávěl, odpovídal, vysvětloval. Zase jsme v kavárně zůstávali „ na ježka“ (rozuměl do okamžiku, než se židličky ocitnou na stole nohama vzhůru- tedy na ježka, čímž nám personál dává jasně na srozuměnou, že se jde domůJ). Šli jsme tedy s pocitem, že dnešní setkání se opět vyvedlo, stálo za to a že se těšíme na další. Tím bude „Vítězný“ únor v bravurním podání docenta Šebka. Dneska měl ale sólo pan Motl. A byl skvělý, jak vždy. Což ale není nic nového pod sluncem:-)











úterý 28. ledna 2014

Dějepisná olympiáda

.....aneb mé oblíbené  vědomostní soutěžení. 
Dějepisná olympiáda i letos dospěla do svého obvodního kola, tudíž jsem po roce opět zasedla v porotě. Zatímco porotci se už léta nemění, organizátoři jsou každým rokem jiní.  Střídají se jak na běžícím pásu. Alespoň každý rok poznáváme nový přístup k věci, což je rozhodně zajímavé. Určitě by si to zasloužilo i vlastní glosu, leč tím by se zúžil prostor vyhrazený hlavním aktérům olympiády, tedy soutěžím. 
  Je to možná i trošku zajímavá sociologická studie (moje vlastní), zaměřená na pozorování, kdo vlastně se pro ten dějepis nadchne i v mladém věku, jde soutěžit a ví věci, které někdy neví ani wikipedieJ. Možná se ten vzorek kapku ředí těmi, kteří byli do soutěže nominováni proti vlastní vůli, ale po těch letech si troufám tvrdit, že takových snad mnoho není. Většinou jde tedy o vnímavé mladé historiky, kteří se prokousávají každý rok jiným tématem. Letos to bylo město v proměnách času. Takže jsme si oživovali termíny jako je rynek, šatlava či ras, došlo na města na zeleném drnu či města věnná. Pozadu nezůstala ani městská privilegia a tak jsme si třeba díky právu hrdelnímu znovu připomněli, že zatímco dnes se na Petřín chodí na zamilované procházky, dříve šlo 
o popravčí vrchJ. Časy se prostě mění, proto třeba ponocný z Ladových obrázků je už dávno termínem, který se děti musí učit. Jinak jim nic neříká, stejně jako některá stará řemesla či dejme tomu takový záhumenekJ
  Historičtí olympionici to ovšem zvládli na výbornou, jistě i oni mají po dnešním klání nové poznatky a vědomosti, ba možná i nová přátelství. Na vyhodnocení totiž čekají v klubu Deska, který má tedy DDM Praha 8 špičkově vybavený. Takže se zde při hrách mohli i vesele seznamovat. Zde jsme také vyhlásili vítěze, kteří poputují do krajského kola. K diplomu dostali knižní poukázku, tudíž mohou za odměnu nejen studovat, ale i číst. Nu, a my zase za rok. S jiným tématem, ve stejném složení. Anebo také ne, protože, časy se prostě mění…..J

pondělí 27. ledna 2014

Prozření

   V určitém věku člověk zjistí, že ho přestávají rozčilovat věci, nad kterými kdysi běsnil a ztrácel vyrovnanost. Někdy dokonce přestane šílet i nad vlastní švagrovou J.  
   Ostatně, nedalo by se nazvat zmoudřením, že rezignuji na snahu zlomit cizí hysterii, závist a sobectví?
 Pozvolna k tomu dozrávám. Není to jednoduchý proces. Potíž je trochu v tom, že jde o vrcholnou lekci sebeovládání a nadhledu. Není jednoduché podobnými vlastnostmi disponovat, pokud je nemáte jako dar od boha.
 Díky odžitým létům už také vím, že nejtěžší není sledovat, co někdo s naprosto odlišnou krevní skupinou vyvádí, ale nepouštět si to k tělu. Respektive do mysli. Například v zimních melancholických měsících, neboť tehdy je člověk, jak známo, mnohem náchylnější ke smutku a splínu.  Nebo aby před nesmyslnými útoky ochránil své blízké. Většinou totiž takoví jedinci plivou svou jedovatou slinou rekordně daleko.
    Pochlubit se schopností povznést se nad podobné žabomyší spory bylo ode mne poněkud netaktické, protože vyvolalo reakci ještě agresivnější.  Nic asi nevytočí podobné typy než vědomí, že vy jste v pohodě.
   Když došlo na lámání chleba, začalo se totiž lovit v minulosti a oprašovat věci nejen dávno zapomenuté, ale vymýšlet i takové, jaké se ani neodehrály.
„Proč mám pořád podobné věci řešit?“ kladu si otázku sama sobě, protože s postupujícím věkem stále víc vyhledávám klid a nechci se nechat vtáhnout do konfliktů, které berou sílu, energii
a dovedou jen vyčerpat.
Pokud bych ovšem chtěla čekat na uspokojivou odpověď, asi bych musela využít právních služeb či nějaké jiné formy nátlaku. Někdo totiž umí jen útočit, aniž by odhalil příčinu své závisti či nenávisti. Léta jsem se snažila vysvětlovat.
Marně.
Nezabrala ani snaha vyhýbat se ožehavým tématům.  Ani hrubá záplata na hrubý pytel nezabrala.
Až nadhled. Klid a vlastní spokojenost. To většinu agresorů odzbrojí, těší je totiž, když se hněváte a vytáčíte stejně jako oni.
Jenže jak se hádat, když není odezva? Snad jedině vykřikovat něco do světa kolem sebe. Ten to ale většinou nezajímá, tak nezbývá, než svěsit krovky.
 Třeba je to přírodní zákonitost.  Začnete se od podobných existencí distancovat. Něco se sice dozvíte, ale postupná izolace vede k výraznému zlepšení duševní kondice. I když něco takového není jednoduché, rozhodně je to běh na dlouhou trať.  Jenže pravidelný trénink a vytrvalost dokážou divy.

Jen škoda, že to trvalo tak dlouho, než jeden prozřel. I když, je to věkem. Každý má svá specifika, své klady a pozitiva. Ten střední přináší tato a nemohu si je vynachválit.  Jen bych nechtěla chválit dne před večeremJ

neděle 26. ledna 2014

Druhý život Marýny G.

    Další vánoční kniha na mém čtecím listu. Již ji mám za sebou. A bylo to fajn.
Druhý život Marýny jsem sice trochu odsouvala, nějak jsem neměla chuť ponořit se do depresivního příběhu nedávných dějin.
 Zpočátku jsem se navíc ani nemohla začíst, trochu mě rozčilovala ta "moravština" v textu. Ne snad, že bych měla něco proti Moravanům, jen nerada čtu hovorovou češtinou. Asi určitá daň klasickému vzdělání či možná, jak by někdo řekl, konzervativnosti. Takže by mi vadila i „plzenština“ či „středočeština“ ve větší míře než jen malé. 
   Leč Marýna (na rozdíl od jiných) mě ve finále přesvědčila, začetla jsem se. Hlavně mě asi braly ty historické reálie, to byl velmi zajímavý úhel pohledu. Pro mě tedy určitě. Takže jsem se nakonec k příběhu Marýny ráda vracela, až jsem ho zdolala. A bylo to hezké čtení, které mapuje dvacáté století. Jako Odnikud nikamJ, ( i s těmi novinami na obalu) jenže můj příběh se soustředil na jednu rodinu, zatímco tady se prolínají osudy tří ženských generací, které se zajímavě navzájem prolínají. Takže se ze života Marýny G. nakonec opravdu stal  příběh, který mě docela pohltil a zaujal. 
   Tedy žádné jinotaje, hlavní sdělení dnešního nedělního čtení je fakt, že Druhý život Marýny G. je kniha hezká, zajímavá a rozhodně stojí za přečtení. 
                                    

sobota 25. ledna 2014

Zlodějka knih

   Jako by se mi v poslední době všechno točilo kolem knih, což je vlastně velmi pěkný kolotočJ.
 Do příjemných okamžiků s vlastní knížkou a radostného chystání křtu se vmáčkla Zlodějka knih. Ve dvojí podobě, nejdřív v té lepší, knižní.  A pak, takřka vzápětí, i v té filmové, o které ovšem nechci říct, že byla špatná.  Jen „nadržuji“ knížkám, jaksi automaticky.
   Obsah Zlodějky knih je asi všeobecně znám, je to bestseller a trhák současnosti. Čímž si uvědomuji, že jsem se zase jednou svezla na vlně něčeho, co letíJ. A Zlodějka knih letí. 
   Obyčejně mám takový vnitřní „odpor“ k válečným knihám, které jsou zobrazovány z pohledu dětí.  Zdá se mi pak, že je to mnohem drásavější a děsivější než „dospělé“ příběhy. Ovšem takové knihy zase bývají skvěle napsané a tak stejně čtu a mnohdy se mi u toho stahuje žaludek a blbě se mi pak spí.
Zlodějka je podobná. Ten dětský úhel pohledu na válku jen podtrhuje můj letitý osobní pocit, že vlastně vůbec nechápu, jak to tehdy ti lidé mohli vydržet?
   Na druhou stranu, Zlodějka knih je opravdu originální svým netradičním nápadem, je hodně o vzájemném soucítění, je místy 
i veselá (lze to vůbec říci u válečné literatury?), úsměvná, laskavá, ale nejvíc je dojemná. Tedy kniha.
Film už tohle u mě nedokázal. Ba jsem místy měla pocit, že je až trošku nudný, či lépe řečeno samé klišé. Čekala jsem trochu víc, leč nespokojená rozhodně nejsem.  V podstatě to byl zážitek.  Jen se potvrdilo staré známé pravidlo, že kniha je prostě (skoro) vždycky lepší, než film.  Tím se nabízí prostor k interaktivní otázce, zda někdo zná nějaký film, který je výrazně lepší než kniha? J. ….

  Zlodějka knih z mého úhlu pohledu je jako kniha výborná. A film – ten určitě neurazí, leč ani nenadchne.  Zdálo se mi.  Ale za vidění stojí, to určitě….

                                                  

pátek 24. ledna 2014

Nic nového pod sluncem, aneb i po čtvrté je to hezké....

   Název mojí nové sbírky fejetonů,z nichž mnohé byly původně psány pro tisk, třeba pro Listy Prahy 1, a nyní vycházejí hromadně, evokuje starou známou pravdu, že všechno už tady bylo. V duchu tohoto poznání by tedy vydání čtvrté knihy mělo být jen fádní opakování, protože přeci všechno bylo a do jedné řeky dvakrát nevstoupíš…
   A kupodivu, není tomu tak. Vstoupíš, a přesto je to jiné.  Rozhodně vydání další knihy nelze vnímat (tedy já to neumím) jako věc všední, fádní a prostě to, co tu už tady bylo. 
Mám prostě radost. 
   Samozřejmě, velký historický román by mě těšil víc, ale to je na jiné povídání. Mám radost. Bez ohledu na to, že je to již počtvrté. Vstupuji do stejné řeky. I když tak úplně stejná zase není. Je to asi jiný brod J.  
Když totiž vyšel Jan Heřman, šlo o takřka euforii! Konečně se to povedlo. Po těch letech hledání nakladatelství najednou držím vlastní knihu v ruce. Dodnes si pamatuji ty vzrušující pocity.
   Odnikud nikam přinášelo velké očekávání.  Pocit, že se opravdu něco povedlo. Euforie s jinou příchutí.  Dosud ho vnímám jako své nejlepší.
   Třídní knížka  byla  výsledek určitého kompromisu, že kratší čtení je v dnešní době víc rentabilní. Tady už se také odrazilo
 i blogové psaní, jeho texty. I tak přineslo vydání novou radost. Navíc, knížka se opravdu docela prodává. 
Jakoby se pořád opravdu vstupovalo do stejné řekyJ.
    Nic nového pod sluncem je tedy ten čtvrtý vstup.  A čtvrtý radostný gejzír. Pořád je to stejné, ta radost, když držíte novou knihu v ruce, ještě voní novotou a je vaše. Prostě čisté potěšení.  
Na reflexi této sbírky je rozhodně brzy, je na startu, čeká ji křest, spíš ji chci popřát úspěšnou cestu ke čtenářům.
 Ale vstoupit do jedné řeky se dá vícekrát. Ráda bych vstoupila i popáté, ale o tom jindy. Nyní jen čirá radost z vydání, což ve své podstatě není Nic nového pod sluncem.


čtvrtek 23. ledna 2014

Počtvrté!!!

   Říká se, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Pokouším se toto tvrzení vyvrátit tím, že se snažím vstoupit počtvrté!
  Právě vyšla moje čtvrtá kniha,23.ledna 2014. Už reálně, mám ji v ruce, fikce se mění v realitu.
    Zase jde o sbírku fejetonů, jak v Třídní knížce, tentokrát ovšem fejetonků historických.  Kniha nese název Nic nového pod sluncem a její hlavní ambicí je pobavit a přesvědčit své čtenáře o tom, že historie není snůška nudných dat a mrtvých faktů, ale jde o živý
a dramatický příběh, který má co říct i nám.
   V této sbírce 31 fejetonů mapuji českou historii od Cyrila a Metoděje až po „starého Procházku“ císaře Františka Josefa I. Jde tady o českou cestu proti proudu času, putování nepříliš vážné, byť místy seriózní. Potkáme se na ní s osobnostmi důvěrně známými z hodin školního dějepisu, ale i s figurkami osobitými, tajemnými či prostě jen méně slavnými. Cesta má být cíl, proto na naší vycházce do časů dávno minulých budeme oprašovat zasuté vědomosti, objevovat nové souvislosti a potvrzovat si, že všechno už tady vlastně bylo, takže ani nyní neprožíváme nic nového pod sluncem.

    Co kdyby Cyril a Metoděj zabloudili a došli úplně jinam než na Moravu? Donutila česká princezna Doubravka Poláky k přijetí křtu tím, že odmítala sdílet lože se svým manželem Měškem? Byla císařovna Sissi skutečně první anorektičkou a bulimičkou? Proč máme Rudolfa II., když nikdo nezná toho prvního? Byli někteří čeští králové bigamisté? Nebo naopak mezi nimi byli i gayové? Byl Palacký v době národního obrození chodící Wikipedie? Byl Tyrš vyrovnaný duševně i tělesně? A co zavinila hysterie Amálie Mánesové? Mělo 19. století také svá zlatá šedesátá?

     Otázek je velmi mnoho a podobné další si můžeme klást a zároveň na ně hledat odpovědi právě v této sbírce historických fejetonů.
    Knížka plná příběhů z dob dávných i nedávných si proto klade za cíl zlepšit pověst české školní historie, přesvědčit okolí, že dějepis opravdu nejsou jen data a nudný výpis událostí, ale že jde o příběhy s nečekaným dobrodružstvím, vášní, tajemstvím i napětím. A přitom si jen potvrdíte, že vše už tady jednou bylo, tedy nic nového pod sluncem.
Takže čtvrtá kniha je na světě. Teď ji jen pokřtít, což se stane, jak již dobře víte, 30. ledna na Letné v Záletné sově.  A jak je to s tím čtvrtým vstupem do jedné řeky, o tom zase příště J.




středa 22. ledna 2014

Týden před....

   Velmi nerada bych v návalu všelijakých svých úvah a zamyšlení zapomněla na prezentaci či avíza na naše budoucí aktivity.  
  Tak zatímco tento lednový týden je relativně příjemný, poklidný a lehce fádní, příští by měl být naopak pěkně výživný!!!
  Pevně doufám, že jen v tom dobrém, i když třeba od pondělka si mnohé neslibuji. 
  Ale přesně za týden-  29. ledna -  proběhne setkání se Stanislavem Motlem, tedy Historické hovory v Hudební kavárně Dadap. To bude středa. 
   A čtvrtek, který je ve znamení vysvědčení, přinese křest mojí knihy historických fejetonů, nazvané Nic nového pod sluncem. To bude na Letné v kavárně Záletná sova J. 30. ledna v 18.hodin. Kmotrem bude docent Jaroslav Šebek

   A pak přijde zasloužený odpočinek, v pátek je jednodenní volno, eufemisticky nazývané pololetní prázdniny....
 Jak vidno, příští týden bude pestrý, dramatický, zajímavý. Pevně věřím, že s mnohými z Vás se ve středu a ve čtvrtek uvidím. Těším se.

úterý 21. ledna 2014

Manažeři

     Vždycky mě překvapovali lidé, kteří měli ve všem jasno, byli ochotni jít dopředu přes mrtvoly. Byli si jisti sami sebou, věděli všechno nejlépe a nějaké okolí a jeho názory jim byly srdečně ukradené.
   Dokud je ovšem studujete z povzdálí, jde o zajímavý sociologický experiment a udivující pozorování. Zřejmě proto jste pak v šoku, když se s podobným exponátem ocitnete nejen v jedné místnosti, ba dokonce v jakémsi vynuceném, respektive nadiktovaném vztahu.
V mládí jsem měla sílu a energii s podobně zrůdnou realitou bojovat, vymezit se vůči ní. Tehdy ovšem zcela jistě arogance neměla tak vyhraněnou podobu jako je tomu dnes. Může to být
 i tím, že jsem poučená věkem i životem, leč stále jsem v sobě (asi bohužel) nedokázala utlumit potřebu bojovat s okolní arogancí, sebestředností a hloupostí. V tom asi velmi ctím Wericha a jeho moudro, že „nejhorší srážka je srážka s blbcem.“  Když ještě blbec dostane funkci, je to boj většinou předem prohraný.
   Asi nastal čas, kdy člověk dozraje k určité rezignaci. Pravda, tolik mi to asociuje dobu minulou, kdy vás také nutili držet „hubu a krok“, což se bohužel nyní děje znovu, ale pořád se s tím nechci smířit. Leč stará pravda, že stokrát nic umořilo i vola, je nevyvratitelná.
    Kdysi jsem se těšila, že jednou přijde doba, kdy třeba vedoucí pozice budou obsazovány lidmi, kteří opravdu něco umí. Rozumí svému oboru.  Jeden čas to i vypadalo nadějně. Začínala jsem věřit v lepší zítřky, což je pro rozeného pesimistu dost náročná strategie. Také trvala do okamžiku, než jsem pochopila, jak se ve skutečnosti transformovalo dávné komunistické heslo. Tehdy na vedoucí místa vybírali lidi podle šablony, že: „vedoucí čehokoliv nemusí nic umět a o daném oboru něco vědět, hlavně aby jim to politicky myslelo“.
 A šablona je zpět, jen vám to nemusí myslet tolik politicky, ale manažersky. Jeden šlendrián v jiném kabátě.
   Moje tušení se postupně měnilo v jistotu, která je dnes již v podobě žulového kvádru, tedy takřka nerozbitná. Když totiž narážím na manažery či manažerky, jejíž hlavní devizou je svůdný pohled, vyzývavý dekolt a neochvějně pevný názor na všechno a všechny kolem, podpořený lascivním a rádoby americky cool chováním, říkám si, kam to asi chceme dopracovat? 
   Že se historie vždycky opakuje, je léty ověřená pravda, jen jsem netušila, že má tak krátké intervaly. Zažívat zas a stále kolem sebe diletanty, kteří díky tomu, že za nimi někdo stojí, dělají kariéru, přitom jim evidentně chybí základní školení ve slušném chování, ve vyjadřování a v mnoha dalších detailech, které jedině vytvářejí celek, je tedy od historie docela podraz.
    Zkoušela jsem se dobrat, jestli je to obraz naší současné politické scény či zda je to prostě v nás, ale k ničemu se mi nepovedlo dojít. Navíc už nemám síly s větrnými mlýny blbosti, nevzdělanosti
a arogance bojovat (tady rozhodně nemluvím o studentech, aby nedošlo k mýlce). Ale když už narážím na školství, které je velmi často oblíbeným terčem kritiky, musím smutně konstatovat, že jsem si myslela, že dejme tomu takový kantor by se měl umět spisovně vyjadřovat, být nějakým vzorem pro děti a nějak se snažit o jejich kultivaci. Zjevně ani tato dávná naivní pravda už dávno neplatí.
   Nu, zpět k oné aroganci moci. Podle mých zkušeností jde zjevně 
o určitou nákazu a epidemii. Někteří jedinci ve vedoucí pozici jsou dokonalou ukázkou. Přitom vůbec nezáleží na věku. Aroganci prokazují staří stejně jako mladí, ač u některých mladých by ještě viděla ten handicap nedovzdělanosti, který oni ovšem vnímají jako něco normálního. Maximálně tak, jak pravil Jan Kraus, jako „zajímavou zkušenost.
Už mě i napadlo, zda nejde o novodobý typ nezralosti či omezenosti. Třeba jen neumějí vnímat a využívat to, co se kdysi naučili?
 To je ovšem další druh naivity.
Jenomže co s tím, když v tom máte žít? Komunikovat a střetávat se? Je to výzva. Buď se k tomu postavit čelem a bojovat slovy Jana Palacha, že člověk má bojovat proti zlu, na které zrovna stačí.
 Nebo srazit paty, držet hubu a krok, jako kdysi, protože doba zase patří jen arogantním dravcům.
 Pane Werichu, měl jste svatou pravdu…J

pondělí 20. ledna 2014

Pomáhat či ne?

    Návod, jak všechno zvládnout,  vyřešit, jaký k problému zaujmout  postoj, to vše dnes najdete v kdejakém módním časopise. Neexistuje situaci, kterou by neuměli v life - stylových magazínech
vyřešit. Jak se ale chovat, když  osvědčené rady nefungují?  Zcela jistě nepůjde o ojedinělý případ, neb pak by neexistovaly zástupy frustrovaných jedinců a psychologové by byli bez práce. Nějak se nelze divit, že někteří najednou neví, co dělat, kudy dál a jak se poprat s obvyklými i neobvyklými životními nástrahami.   
Nedávno jsme třeba řešili nedostatečně ostré lokty, které pak  člověku brání se v dnešní společnosti nějakým způsobem výrazněji  se prosadit.
To ale nemusí každý,“ podotkl suše můj oponent, takže jsem se musela za svoji potřebu aktivního prosazování se trochu zastydět. 
Jenže nejde jen o místo na slunci. Hlavně jde o vnitřní pocity, že něco dokážu.   
Už jsem se nad podobným tématem zamýšlela kdysi, jenže přišly jiné starosti a podobné filozofické přemítání bylo odloženo ad acta. Přesněji řečeno, nebyl na něj čas ani prostor. Jenže některé myšlenky se urputně vracejí, jako by se dožadovaly svého rozřešení. Doopravdy jsem se nyní nad situací hluboce zamyslela. Nemohla jsem ovšem nepoznamenat, že fakt nutit se stále něco překonávat, je daň za hektické tempo současného života.
Daně se přeci platí odjakživa,“ bylo mi úporně oponováno. Není to v žádném případě problém dneška!“
  Musela jsem vymyslet řadu příkladů ilustrujících poklid dob dávno minulých. Jenže na každý můj argument rychle vyskočil protiargument. Rozhodla jsem se tedy, že minulost do toho tahat nebudu
a plně se soustředím na současnost. Nemůže jít přeci o žádnou velkou moudrost, prostě chci něco dokázat, tak se na to vrhnu a udělám to. Všechno lze přeci vyřešit.  Ke spokojenosti všech. I dnes. Tvrdila jsem tedy.  Tak rychle nějaký experiment.
   Příležitost se naskytla nečekaně brzy. Zůstat na vozíku a pohybovat se v české bariérové společnosti není zrovna jednoduché, tím zcela jistě neobjevuji Ameriku. Ne snad, že by se něco podobného přihodilo mě, díky bohu. Nachomýtla jsem se k cestování jedné známé mladé dívenky a rozhodla se, že jí doprovodím. Přesunout se v Praze z bodu A do bodu B na invalidním vozíku není navzdory všem proklamacím nijak snadné.
   Zjistit, že tady se nacházejí skutečné problémy,( a ne moje plané dumání nad nesmrtelností chrousta), mi tím pádem nedalo moc práce. Drkotaly jsme po pražské dlažbě, zdlouhavě čekaly na nízkopodlažní tramvaj, která jela zrovna jen jedna za hodinu. A když jsme se konečně dostaly ke stanici metra, která avizovala bezbariérový vstup, nefungoval jim výtah, takže jsme měly zase
peška. Zarazila mě celá řada dalších překážek, ačkoli se Praha honosí tím, že je k vozíčkářům velmi vstřícná. Je - li tomu tak, pak bych nechtěla poznat další česká města, která budou patrně vstřícná
mnohem méně.
     Takže změna úhlu pohledu. Všechno prostě vyřešit nelze.
 Překonávat nevyřešitelné lze třeba jen cestou do práce. Stačí, když vynechá jedna nízkopodlažní tramvaj a jste namydlení.   
Je zřejmé, že motivovat sám sebe je v různých situacích diametrálně odlišné. Na svoji mantru si člověk stejně musí přijít sám. Přitom by se opravdové zkušenosti jistě někdy hodily, ale ty se zase nehodí pro většinovou společnost, na kterou jsou mnohé rady a porady hlavně cíleny. Je to pochopitelné, jemné nuance nejsou k plošné distribuci. Navíc, některé problémy se radši neřeší, protože je to tak pohodlnější.   Osobně mám dokonce pocit, že hlavní trend doby je:
" pomoz si sám." 
Mnozí by mi to určitě potvrdili. Že když jde skutečně do tenkých, musí každý zmobilizovat síly,
o kterých ani nevěděl, že existují, a dostat se z toho. Sám. A není to někdy vůbec jednoduché. Myslím, že se nemýlím, když tvrdím, že univerzální recept prostě neexistuje.   
Někdy se přesto neovládnu a zkouším pomáhat i ve svém okolí. Pak ale rezignovaně krčím rameny
 a říkám, že jediná dobrá rada je vlastní zkušenost.   Z toho by ovšem plynulo, že klíčovou roli v pomoci druhým skutečně hraje sdělení, pomoz si sám.
Možná to tak vyzní, ale podstata to rozhodně není.  Základem je dokonalá empatie, a schopnost odhadnut míru vlastní angažovanosti.  Zvážit by se mohla i otázka nezištné pomoci.
Jestli by nebylo lepší pomáhat tak, aby o tom ten druhý nevěděl a získal tak pocit, že si s nastalou situací poradil sám. Jenže ne každý podobný přístup schvaluje, zasahovat do cizích starostí je prostě příliš vážná věc, než aby ji bylo možné zúžit na nějaký sociologický experiment.  
   Svoje životní mety a traumata prostě musíme zdolávat sami, s vypětím vlastních sil. Vědět, že já to dokážu. A pomoc bližního svého si buď vyžádat, nebo také ne.  Zcela jistě si ji nevynucovat ani nenechat vnutit. Zdá se to snadné. Realita, je jak známo, mnohem rozmanitější…..
Všechno prostě nevyřešíme!


neděle 19. ledna 2014

Kejklířova žena

  Kejklířova žena je další můj pokus poprat se s dílem Philippa Vandenberga. Mám k němu nevyjasněný vztah, některé jeho knihy mě bez výhrad nadchly, jiné jsem nepochopila, některé mě dokonce nudily. Tak jsem ho na čas trochu odložila k ledu, až si mě o svátcích našla Kejklířova žena. Historické příběhy já ráda, tak jsem se samozřejmě rozhodla dát Vandenbergovi další šanci. A udělala jsem dobře. Příběh se čte hezky, byť trochu víc se soustředit musím, abych pochytila všechna jména, odbočky a narážky. Ale moc příjemně se to čte, příběh tak nějak klouže hezky dopředu, pozvolna vás vtahuje do děje, takže místy máte pocit, že jste vskutku v šestnáctém století mezi kejklíři a tehdejší společností. Hlavní hrdinka Magdaléna prchá z kláštera, aby se dostala mezi kejklíře a ve finále mezi představitele tehdejšího vysokého kléru a jeho intrik.  Kniha splňuje atributy historického příběhu i detektivní zápletky. Má, jak je u Vandenberga zvykem, i filozofický přesah.  Zajímavé čtení. Vandenberg tentokrát oslnil. J
                    
                                                       Obálka titulu Kejklířova žena

sobota 18. ledna 2014

Trotl

 ....tak předem se má vždycky něco "koštnout",tak nabízím malou ochutnávku ze sbírky historických fejetonů, která se věnuje králi s nelichotivou přezdívkou Trotl. I když někteří mu říkali i dobrotivý, takže kdo ví. Všechno je asi vždycky trochu jinak, což vlastně není nic nového pod sluncem.....

Král  „Trotl“

      Ferdinand V. Habsburský, doma i mezi prostořekými Vídeňany familiérně zvaný Ferdáček, byl bratr Marie Louisy, ale na rozdíl od ní se na něm maximálně projevilo blízké příbuzenství jeho rodičů,
císaře Františka I. a jeho ženy, Marie Terezy z Bourbonu, kteří byli bratranec a sestřenice. Do života si proto nesl lehkou mentální retardaci. 
Někteří by cynicky řekli, že spíš těžkou.
 To ale není tak jednoznačné.
Jeho abnormálnost byla sice patrná již na první pohled, dnes bychom řekli, typický hydrocefalik. Velká hlava, malé tělo, koktání,křeče a tiky. Nepohledný obličej, skobovitý nos, špatná pleť. Asi by
i dnes vyrůstal s nálepkou „postižené dítě.“ Dle tehdejší dobové terminologie, ho ovšem skolil jen tzv.“ psotník“, což je, podle ideologie vládnoucí rodiny, naprosto běžná záležitost. Psotník v reálu znamenal,
že se sice u něho střídaly největší lékařské kapacity, ale jinak se o chlapce nikdo nestaral a zaostalý následník trůnu Ferdinand nedělal žádné viditelné (ani neviditelné) pokroky. Byl tedy uklizen do ústraní a zanechán osudu. To se opravdu těžko rozvíjí, i nadaný jedinec by měl problémy s osobnostním rozvojem,
natož dítě s handicapem. Teprve když ke dvoru přišel rázný vychovatel, který odmítl teorii
klidu a nicnedělání a začal se dítěti intenzivně věnovat, slabomyslný chlapec učinil nějaké pokroky. Pravdou je, že jeho postižení nebylo celkového rázu. Měl velké hudební nadání, talent pro jazyky, cit pro umění, tedy schopnosti, které mnohdy postrádají i naprosto zdraví jedinci. Zároveň ale trpěl epilepsií, náladovostí, nesoustředěností.
Přesto ho jeho otec, císař František, nekriticky miloval a prosadil,v podstatě proti všem, že podle pravidla o prvorozeném prostě musí Ferdinand zdědit jeho trůn. Jeho odpůrci ve finále ani moc neprotestovali, očekávali totiž, že chlapec brzy zemře. Postižený Ferdinand je ale poněkud převezl, když se těšíce se dobrému fyzickému zdraví, dožil více než osmdesáti let. Jeho dlouhověkost ocenili zejména Pražané, kde prostoduchý panovník trávil svoji královskou penzi. Obyčejné lidi měl rád a velmi často ho popadlo
nutkání rozhazovat mezi ně peníze i jiné cennosti, které měl právě u sebe. Zatímco jeho služebnictvo se s vypětím všech sil snažilo podobným excesům zabránit, poddaní se radovali a spokojeně těžili
z panovníkovy štědrosti. Ferdinand se jako mentálně slabší panovník dožil událostí, které by nejen on, ale hlavně jeho okolí neočekávalo. Některé prožitky si dokonce mnozí neuměli představit ani v nejdivočejších snech. Třeba Ferdinanda jako manžela. Jenže svatba musela být, ač šlo o další prvek v jeho životě, který se původně vůbec neočekával. V habsburské rodině ale nikdy nebylo jednoduché se vyznat, nikdy nikdo
nevěděl, kdo koho nahradí na trůně. Když se manželkou jeho bratra – Františka Karla, stala energická Žofie Bavorská, která se nijak netajila svými mocenskými ambicemi, najednou to vypadalo, že je ohroženo Ferdáčkovo následnictví. Otec František tedy zasáhl ve prospěch svého prvorozeného a vydal příkaz hledat. Hledat ženu, která by takového manžela, jakým byl Ferdinand, skousla. A světe div se, ona se našla. Anna Marie Karolína Savojská. Byla podobně nehezká a nepřitažlivá, dokonce už poměrně v letech, v sedmadvaceti letech bývala žena většinou pro manželství odepsaná. Navíc na ní na první pohled upoutávaly hlavně abnormálně nehezké zuby a trochu pokřivená ústa. Do domu Habsburků v podstatě jako dělaná.
Proto císař František jistě děkoval bohu, že takovou našel. Zbožná dívka ze Savojska se tedy stala manželkou budoucího císaře a krále Ferdinanda V. Habsburského. Pravda, vzhledem k Ferdáčkovu
zdravotnímu stavu byla víc ošetřovatelkou než manželkou, ale to asi nikdo neřešil. Dá se sice předpokládat, že přestože si Anna Marie Karolína prošla klášterní výchovou, patrně i po nějakém intimním
životě toužila. Ovšem nebylo jí přáno. Manžela víc než svádět musela převlékat, přebalovat či mu utírat ústa. Lze bez námitek konstatovat, že se to s erotickými představami nikterak neslučuje.Také se žádných dětí nedočkala, byť Ferdinand byl údajně do manželských povinností nejen zasvěcen, poučen, ale někdy dokonce i schopen.
   Děti prostě nebyly, ale světské tituly ano. Po boku svého retardovaného manžela se Anna Marie stala českou královnou a nakonec v Praze i hodně dlouho žila. Ferdinanda, kterého Pražané dobrácky
nazývali Dobrotivým, zatímco mnohem víc kritičtí Vídeňané„Trottelem“, vnímáme jako posledního korunovaného českého krále.
Pravdou je, že na jeho velkou hlavu byla svatováclavská koruna malá a moc mu neseděla, ale králem byl. Pražané to oslavili pořádným mejdanem v Karlíně, kde se pilo a jedlo zdarma, to je u nás vždycky v oblibě. Když navíc mezi lid obecný vhazovali celé pečené kýty, kdo by se neradoval, že ano? Ferdinanda na trůně Češi prostě milovali.
Ale protože pořád neumíral, jak by si jeho vídeňské okolí přálo,bylo na čase připravit převrat. Revoluční rok 1848 byl pro podobnou dvorskou intriku jako dělaný. Mohlo tak dojít k následující předávce
moci, které se postižený císař kupodivu bránil. Dobrovolně trůn opustit nechtěl, čímž poměrně komplikoval situaci, a tak muselo na řadu přijít určité násilí. V tomto případě samozřejmě psychické. Celá,
takřka divadelní, akce proběhla v Olomouci, kam habsburský dvůr utekl z rozbouřené Vídně. Dvorští intrikáni zde objevili komorníka,který jako by Ferdinandovu otci Františkovi vypadl z oka. Navlékli
ho tedy do císařské uniformy a on v temné prosincové noci vstupuje do ložnice spícího císaře.
Postižený muž se celý vyděšený probouzí a nad jeho ložem stojí jeho dávno zemřelý otec. Zvedá ruku a říká mu: „Podepiš Ferdáčku, podepiš. A odstup, ano!“
Patrně i mentálně zdravý jedinec by podobné anomálii docela snadno podlehl, natož pak duševně nemocný a vyděšený muž. Není se proto čemu divit, že k předání moci skutečně došlo, hned ráno vystresovaný Ferdinand odstupuje ve prospěch svého osmnáctiletého synovce Františka Josefa. Jak vidno, státní převrat může mít různé podoby. 
 Abdikující panovník pak odjel do Prahy, kde celkem spokojeně žil ještě dalších skoro třicet let. Však také dnešní Národní byla dlouhé roky Ferdinandovou třídou, on se tady ostatně dost často a rád procházel. A znovu se tu vracel ke svému roztomilému zvyku rozhazovat mezi kolemjdoucí peníze, což byl jeden z důvodů, proč ho Pražané tolik milovali.
O peníze jde přeci vždycky až v první řadě. Nic nového pod sluncem.

pátek 17. ledna 2014

Kdo je tady kmotr?

...Úmyslně parafrázuji nedávno navštívené divadelní představení, protože najít kmotra knihy je stejně náročné jako najít zmiňovaného ředitele. Zejména, když lovíte ve vodách českého showbyznysu. Po třech knihách má již své zkušenosti, tak jsem tentokrát raději vsadila na akademickou jistotu. Přeci jen vědci jsou většinou spolehlivější než rozevlátí bohémští umělci. I když, není tomu tak vždy, ale některé výjimky potvrzují pravidla. Jak jsem to tedy měla ve své knižní historii? Při Janu Heřmanovi jsem vsadila na mistra detektivní literatury Viktorína Šulce, který opravdu přišel a pokřtil. Odnikud nikam jsem svěřila do rukou Táni Fišerové, jež se také k mojí výzvě postavila seriózně, přišla, pokřtila a vypravila Odnikud nikam na cestu mezi čtenáře. Třídní knížka do tramvaje to naopak měla poněkud složitější. Gabriela Vránová, která ochotně slíbila, měla být i díky své učitelské roli v seriálu My všichni školou povinní symbolickým odrazovým můstkem pro fejetony ze školního prostředí. Jenže když přišel den D, paní Vránová se ujala role mrtvého brouka. Nebyla, nebrala telefony a v kavárně tehdy vypukla menší panika.  A jelikož byla nedostupná stále, musel přijít ke slovu plán B, který se nakonec ukázal jako výborný. Křtu se ujala Marie Holá, majitelka galerie a můj úspěšný student, Ben Cristovao, který byl tak laskav, přijel, zazpíval a pokřtil. Takže to dopadlo nad míru dobře, ale ty nervy… I proto nyní doufám v daleko poklidnější začátek, protože moje historické fejetony pokřtí docent Jaroslav Šebek. On, jako skutečný historik, odborník a autor mnoha kvalitních historických prací, byl tak laskav, že se ujal pokřtít knihu neodbornou, laickou, prostě takovou popularizaci historie.  Odpověď na otázku, kdo je tady kmotr, tedy zní, že Jaroslav Šebek. Je to, na rozdíl od zmiňovaného hledání ředitele ve Švandově divadle, bez komediálního a erotického podtextu, to by nás pan docent hnal. Ale i tak by to mělo stát za to.  V letenské kavárně Záletná sova. Coming soon. Tedy, již brzy. Konkrétně:                                               30.ledna…J

čtvrtek 16. ledna 2014

Záletná sova

   Záletná sova není titulek o mně, byť jako sova se cítím.J
 Ne jako ta moudrá sova, ale jako člověk s odporem k rannímu vstávání. Skřivan tedy rozhodně nejsem, nebyla jsem a patrně tedy nikdy nebudu. 
 Sova ano a k té Letné ta záletná jistě patří. Jenže v tomto případě je to sova Záletná, tedy kavárna na Letné, kam zatím pracovně míří moje aktivity ohledně křtu knihy. A tak trochu i křtu mého J.      Kavárna Záletná sova se na Letné objevila místo podzemní špeluňky, která kdysi představovala něco jako nápojku. Tedy prodejnu pití, postupně i k přímé konzumaci, takže se vlastně stala takovou nálevnou. Dost nehezkou. Proto je až obdivuhodné, co se z ní vylouplo. Narazili jsme na ni při hledání poklidného prostoru jen tak, pro vypití kávy či sklenky dobrého vína. A Sova zaujala, poté překvapila a zatím nezklamala. Takže se rýsuje, že zrovna tady bychom se mohli sejít nad sklenkou dobrého vína a prvním setkání s mojí čtvrtou knihou. Už i proto, že je třeba sejít se na Letné. Ještě před vypuknutím olympijského šílenství, které většinu letenských odvede do emigrace. Takže se seznamte se Záletnou sovouJ
                      
                                                                 Záletná Sova

středa 15. ledna 2014

Stanislav Motl

  Ode dneška za dva týdny máme v Dadapu Stanislava Motla a jeho přednášku odrážející se od Mraků nad Barrandovem. To ovšem neznamená, že nemůže přijít na přetřes i jiné téma, třeba ostatní jeho knihy, ať už se chcete ptát: Kam zmizel zlatý poklad republiky? nebo vyzývavě Kdo vlastně prohrál válku? Mnohé jistě zajímá, jak to měla Lída Baarová s Goebbelsem či kdo byl Svědek z cely smrti? Zajímavé mohou být pro vás i Cesty za oponu času nebo mysteriózní Svědek času. Na přetřes mohou přijít i Oběti a jejich vrazi či nejnovější Děti Antonína Kaliny. Takže pole působnosti, dotazů či jen napjatého naslouchání je tedy opravdu takřka nekonečné.  Stanislav Motl je tedy naší nejbližší výzvou, či li první letošní přednáškou. Ale máme již naplánováno dál, mnozí hosté dokonce přijdou i dík našim pravidelným návštěvníkům, kteří nám  velmi laskavě prestižní přednášející domluvili.  Tímto velké díky.
Takže kdo přijde? Nabízí se, že možná přijde i kouzelník, ovšem my raději chceme bez toho možná J. Takže na únor jsme pozvali Jaroslava Šebka, se kterým opravdu možná přijde i kouzelník. Kdo, to zatím nechceme avizovat, neb je to značně nejisté, o to víc napínavé. Ale bylo by to pěkné, mít i takového hosta. Každopádně, docent Jaroslav Šebek má na únor připravené téma velmi aktuální, a tím je zcela logicky Únor. Samozřejmě „vítězný“J, takže chceme proniknout do zákulisí a zamyslet se nad tím, zda podobné (či jiné) nebezpečí (ne)hrozí i dnes.  V březnu se připravíme na dubnové čarodějnice, takže březnové téma, které povede PhDr.Petr Kreuz,(oceněný Rakouským čestným křížem za vědu a umění!) se bude věnovat čarodějnickým procesům v Čechách (i jinde.) A možná budeme překvapeni, jak to s těmi čarodějnicemi bylo. A je.  Třeba i tomu, že pronásledování čarodějnic lze i nyní vnímat jako fenomén současnosti i určité globální riziko. Nu, poslední středu v březnu si můžete přijít poslechnout. A nebojte se, u nás se neupaluje.

Další přednášející, který se uvolil u nás přednášet, je Mgr. Pavel Suk a jeho téma je propaganda. Fašistická, komunistická a možná i ta současná. Možná budeme překvapeni, na koho všechno v propagandistických filmech narazíme.  
Chceme ještě diskutovat s Viktorínem Šulcem nad Panoptikem sexuálních vražd a rády bychom nalákaly i kunsthistoriky. O baroku se již rýsuje dohoda s Martinem Krummholzem, který již takřka přislíbil. A ještě bychom chtěly erotiku v obrazech devatenáctého století, téma jak dělané na květen. 
Takže výběr a nabídka je zde k dispozici a je jen na našich potencionálních posluchačích (tedy na Vás), zda si něco zatrhnete ve svém diáři. Leden- poslední středa v měsíci, tedy 29. ledna. Únor nám zkracují jarní prázdniny, takže vítězný únor s překvapením J bude již 19. února.  Čarodějnice dorazí 26. března, a pokud mě ten den neupálí, pak sdělím i další data, neb ze školy vím, že víc jak tři letopočty si nikdo nezapamatuje. J
Pokud ale někomu křivdím, tak pro jistotu: 30. dubna, 28. května a 25. června
       A pak už hurá do letních radovánek. Hezká vize uprostřed ledna, že? J

úterý 14. ledna 2014

Šnek nebo Beruschka?

   Pochopit výtvarné umění může být pro nepoučeného konzumenta dost obtížné. Zejména, když postáváte v galerii před bílým plátnem, kde je v prostoru zaznamenáno několik teček, což má údajně strašně hluboký podtext a význam.  Pokud člověk nerozumí, bývá většinou konfrontován s rolí uměleckého analfabeta, kulturního barbara či člověka bez fantazie. To jsme asi zažili všichni, stejně jako úžas nad astronomickými částkami, za které se některé abstraktní malby vydražily. Vždycky si tak říkám, zda ten investor (protože investovat do obrazů je současný trend zhodnocení peněz, kam se hrabe zlatoJ), opravdu ten obraz za desítky miliónů ocení, líbí se mu a odhalil jeho poselství, či zda jde jen o snobskou, případně opravdu jen ryze účelovou záležitost. Jde ovšem z mé strany pouze o řečnickou otázku, stejně jako o povzdechnutí nad těmi osudy malířů, kteří za svého života neměli na chleba, a dneska vlastnit jejich obraz znamená být za vodou pro několik generací J.     Jakoby podmínkou pro to, být úspěšným malířem a či výtvarníkem, znamenalo umřít v chudobě. A pokud možno ještě jako mladýJ. Na druhé straně, i dnešek nabízí poznání, že tomu tak není. Takový David Černý je zcela jistě jméno známé a rozhodně také nebude komerčně nezajímavé. 
   Stejně tak hlavní postava mého výtvarného příspěvku je člověk živý, šikovný a úspěšný. Jde o Jana Martínka, jehož umělecké jméno zní Joachym Beruschka. Jak již jsem avizovala, jeho grafika bude patrně k dispozici i na křtu mé knihy. Navíc mám tu čest, že jeho reprodukce zdobí obálku mojí čtvrté knihy, což mě velmi těší. A proto o něm píši.
 Chcete-li vidět více jeho obrazů, nejlépe asi bylo navštívit Chodovskou tvrz, která sama o sobě má obrovskou atmosféru a mnohdy tolik hledaného génia locci. Magické obrazy Beruschkovy se zde dobře vyjímaly, ale vyjímají se v každém jiném výstavním prostoru.
   On sám po studiu v Londýně žije v Čechách. Lépe by asi bylo říci, ve svých cestovatelských přestávkách žije v Čechách. A tady pak tvoří a vystavuje.  Krom toho píše, skládá hudbu i hraje. Tedy, zcela jistě  renesanční člověk.  Člověk, který chtěl být šnekem a stal se beruschkouJ. A jeho obrazy jsou působivé, magické a krásné. Z mého úhlu pohledu zcela jistě. A navíc mu i rozumím (jeho obrazům, myslím), alespoň trochu A i to je hezké, nejen to, že ho budu mít na obálce knihy.J


pondělí 13. ledna 2014

Velká nádhera

  Může to pro některé zasvěcené vypadat, že titulkem odkazuji k včerejšku a chystám se k nějaké glorifikaci. Ne, ne kdepak. Ač sice včerejšek pro mě určitý předěl znamená a úplně lhostejnou mě nenechává, zas tak velká nádhera to ve skutečnosti není. Naopak, řekla bych....
    Velká nádhera je  ovšem film, který mě tak dlouho míjel, až mě dostihl včera. Řekla bych, skoro symbolicky, tolik paralel jsem snad ani nečekala. 
Nicméně, oč jde opravdu? Jde o evropský film roku, takže kulturní zážitek. Tedy měl by být. Na mě až příliš dlouhý a možná moc umělecký, ale dalo se to vydržet a zpětně to hodnotím jako zajímavou zkušenost. Plno moudrých myšlenek, stejně tak plno krásných záběrů a momentů z Říma, skoro jako výzva k výletuJ
   Jinak film se vlastně vyprávět nedá, je to sled různých (i různě zajímavých) scén, myšlenkových obratů, skepse a cynismu, ze kterých si můžete (ale také nemusíte) vybrat to své. Jestli je to ale skutečně Velká nádhera, to asi záleží na vašem vkusu, momentálním rozložení a naladění a vztahu k Itálii a umění. Já to vnímala jako něco možná velkého, leč jestli skutečnou nádheru, to už si netroufám říci. Stejně jako bych nechtěla opakování, ač zase jsem ráda, že jsem to viděla. Takový kontrapunkt J
   Prostě Velká nádhera měla prostě včera své místo na slunci. V mnoha různých rovinách. A je to za námi...
                                JJJJJJJJJ