Březen

   Březen by se mohl zdát po „Vítězném únoru“ měsícem relativně mírumilovným, takovým poklidným čekáním na jaro. Ovšem historický účet mu moc klidu nepřipisuje, ba co víc, zdá se, že by se mohl barvit víc do depresivní šedi než do jásavé jarní zeleně. Stačí připomenout 15. březen a je rázem po veškeré euforii. Mluvíme totiž o jednom z nejčernějších dní v našich dějinách, a to o počátku německé okupace a vzniku tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Jistě všichni známe z dobových dokumentů ten hnusně zamračený den, kdy sněží a Prahou se valí nacistická vojska. Hrobové ticho a zoufalé napětí je hmatatelné i přes propast času. Hitler se usadil na Hradě, dal si pražskou šunku a plzeňské pivo a začalo šestileté peklo. Z Hradčan zamířily na město děla, na letišti přistála německá letadla a druhá republika zmizela na smetiště dějin.

Další březnová výročí už tak temná samozřejmě nejsou, ba naopak, chtělo by se říct, že jsou takřka radostná. Pravda, hovořit o radostné události v souvislosti s něčím úmrtím je poněkud neobvyklé, leč odchod diktátorů vždycky přináší lidem určitou úlevu. A v březnu odešli hned dva, ba dokonce v jednom roce. Nejdříve zemřel Stalin, který tak nestihl dokončit svou další čistku, tentokrát mezi lékaři. Sovětský blok vyhlásil státní smutek a v tehdejším Sovětském Svazu, navzdory tomu, co Josif Vissaronovič Džugašvili na svém lidu spáchal, mnozí ze zoufalství páchali sebevraždu. Jejich vlastní život pro ně neměl bez velkého vůdce žádnou cenu.  Stejně jako pro tisícovku těch, co se na jeho pohřbu ušlapali k smrti. Tolik toužili se s tatíčkem Stalinem rozloučit, až ho nakonec doprovodili na jeho poslední cestě. To, že týž den zemřel i Sergej Prokofjev, velký ruský skladatel, se z této množiny šílenosti vymyká. Tady šlo víc o náhodu než o cílenou snahu zemřít stejně jako velký ruský vůdce.  V tomto kontextu je spíš smutně tragikomické zjištění, že tehdejší sovětský hudební časopis se o smrti geniálního Prokofjeva zmínil krátce až někde na sto dvacáté straně. Všech předchozích sto devatenáct stran bylo věnováno Stalinovi.

 Náš diktátor Klement Gottwald, který se Stalinova pohřbu zúčastnil, se sice ušlapat nenechal, leč dlouho svého guru nepřežil. Po návratu do Prahy zemřel vlastně o dva týdny později. Šeptanda, která se vzápětí vyrojila a nesla „zaručenou“ zprávu, že ho v Moskvě otrávili, se samozřejmě ukázala mylnou. Gottwald zemřel na následky svého vlastního alkoholismu, takže se vlastně otrávil sám. Státní smutek byl vyhlášen samozřejmě znova, ovšem na jeho pohřbu se žádné osobní tragédie nekonaly. Spíš si jistě všichni úlevně vydechli. Za tu „pětiletku“, během které seděl se svojí Martou na Hradě, stihl napáchat tolik škody, že jsme se z ní patrně úplně nevzpamatovali dodnes.  Jak vidno, procházka březnovými událostmi není rozhodně žádná jásavá jarní vycházka. Ostatně ani pohled do dávnější historie a zavraždění Caesara nenabízí zrovna optimistické připomenutí.  Takže vlastně v březnu nezbývá, než se těšit na první jarní den a doufat, že současný březen své historické předchůdce nehodlá napodobovat.  Ovšem na temná místa našich dějin není dobré zapomínat, třeba jen proto, aby se znova neopakovala.

   Ale třeba takový Smetana by se klidně mohl narodit znovu, i on patří k březnovým výročím, jubilejním, 190 let od jeho narození. Zjemňuje ten jinak docela drsný březen.