Krvavé zamyšlení

    Některé teorie rozdělují spřízněné duše podle krevní skupiny. To se mi zdá poměrně výstižné. Pokud o někom řekneme, že má stejnou krevní skupinu, je navýsost jasné, že si rozumíme. A v daný okamžik je samozřejmě jedno, zda v reálu jste majitelem skupiny A či univerzální nulky. Tato definice vyjadřuje vše bez zbytečných řečí kolem, což sice může být pro upovídané jedince trochu problém, ale zase se nechodí kolem horké kaše.

 Podle této rozlišovací šablony se lidé stejného naladění shodnou takřka ve všem, pokud samozřejmě mluvíme o zásadních věcech.

  Jenže jak je známo, krevní skupiny jsou čtyři. A to myslím ty reálné, doktorem Jánským objevené. Krevní skupiny lidské sounáležitosti jsou zcela jistě mnohem početnější. Narazit na pokrevního soukmenovce nemusí být tedy tak jasné, jak se na první pohled může zdát.  Někteří jedinci navíc během života patrně podstoupí jakousi transfúzi, během které se jejich krevní skupina diametrální změní. V mnoha vztazích pak dochází k proměně, která začíná tím, že vám někdo pije krev, aby se ve finále narazilo třeba 
i na krevní mstu, neřku-li vendetu.

   Vlastně by se dalo spekulovat, jestli mezi námi nežijí nějací upíři, kteří se podobnou transformací živí. Vysají z vás, co se dá, aby pak díky diametrálně rozdílné krevní skupině přešli do tábora lidí, se kterými vskutku nedokážete najít nic společného. Ani tu pověstnou kapičku.

 Uvědomuji si, že několik takových savců jsem na své pouti životem již potkala. Když někdy narážím na lidi, se kterými jsem si kdysi rozuměla (a oni se mnou), mám dojem, že jde o osoby z jiné dimenze. Tedy, abych držela linii vyprávění, s jinou krevní skupinou.  Někdy jsem sama sebe nechápala, jak jsem si kdysi mohla s podobným typem člověka rozumět. Ale později jsem přijala teorii o krevní výměně a autotransfuzi, což mnohé vysvětluje. Třeba každý z nás podobnou výměnu prodělá, někteří možná i několikrát, než se ustálí na konečné krevní variantě.

  Snesitelná koexistence totiž vyžaduje společné krevní destičky, díky kterým se dá proplouvat rozbouřené řečiště takřka čehokoli.  Pravda, pro účely primární reprodukce taková shodnost zas tak velký význam nemá, tam se víc člení rozmanitost a protipóly, ale další životní etapy již podobné sladění takřka vyžadují. A tady nejen v partnerských vztazích, ale ve všech vazbách, které navazujete.  Někdy může být trochu potíž s tím, že na první pohled svého pokrevního bratra neodhadnete, Old Shaterhand by jistě mohl vyprávětJ. Lidé se pak míjejí, aniž by věděli proč. A někdy se zase diví, proč je jejich okolí tak nesnesitelné.  Je logické, že stejně nesnesitelní jsou pro svoje okolí i oni.  Nějakého kreativce by mohlo napadnout, že třeba transfuzní stanice by podobnou identifikaci mohly mít jako příjemný vedlejšákJ , leč zde veškerá moderní technika samozřejmě selhává. Záleží na zcela jiných věcech, než na počtu aglutinogenů, což jistě není nic nového pod sluncemJ. 
Naskýtá se otázka, zda jedinci s modrou krví nejsou trvale šťastnější a spokojenější? Přeci jen jich není tolik a jistě se i snáze hledají, jenže při pokrevním souznění barva krve asi v podstatě žádnou roli nehraje.  Tam vstupují do hry naprosto jiné elementy, kterých je v poslední době tolik, že se skupiny zase začínají vymezovat. Opět je téměř jisté, že se s jedinci jiné krevní skupiny prostě nedomluvíte. Nechápete jejich rozhodnutí, jejich pohled na problémy, ale i třeba na zábavu. Zdá se, že opět přichází tvrdá selekce na my a oni. Jen musí člověk najít tu správnou krevní skupinu, což není úkol zrovna jednoduchý. Vytváří se totiž i velké množství endemitů, a to  není dobrá vize do budoucna.  Ani vizitka současnosti. Spíš reinkarnovaná minulost, tedy celkem nežádoucí krevní poutoJ.