neděle 9. února 2014

Můj život po životě


   Při otvírání této knihy se mnou lomcovaly docela protichůdné pocity. Trochu zvědavost, trochu lítost, trochu stud, že zvědavě nakukuji do nemocí poznamenaného života. Probleskoval dojem jakéhosi až hyenismu, čtenář se zakusuje do torza slavného spisovatele, protože kdyby něco podobného potkala Nováka z horní dolní, je mu to fuk? Pak si ale říkám, že rozhodnutí knihu vydat asi bylo učiněno s plným vědomím, že se asi chce, aby se vědělo, jak to bylo, že nečtu žádný bulvár, tak proč se cítit provinile? A na druhou stranu, třeba půjde o četbu motivační, povzbuzující, vždyť dostat se z vlastního svrabu může znalost cizího boje s nepřízní osudu či s depresí i usnadnit?  Nu, důvodů pro i proti bylo mnoho, takže bez dalších konotací, knihu jsem prostě přečetla. Přesto, že je nekřesťansky drahá, je to jen pár stránek deníkových zápisů. Přečteno během jednoho večera. A zanechalo to jen lítost. 
Hodnotit to nijak nebudu, jednak nejsem recenzent a druhak hraje roli vědomí, že knihu psal nemocný člověk. Snad jen, že motivační tedy není takřka vůbec, kniha je spíš sebelítostivá, bez vize do budoucnosti, plačtivá, vyčítavá.  Což je ale nemoc, to zase plně chápu, jeden neví, jak by se v podobné situaci choval sám. Respektive já asi vím, jistě bych také propadla lítostivé depresi, neřku-li až sebedestrukci. Což ale ve finále nikomu nepomůže.Život po životě byl také takový, nijaký, bez náboje (podle mého, tedy). 
  Jsem i přesto ráda, že jsem si to přečetla. Jen, když jsem knihu zaklapla a odložila (jistě není z těch, ke kterým se chci vracet), znovu se probudily myšlenky o jakési formě určitého "hyenismu".(možná silné slovo,leč jiné mě nenapadá). Tentokrát ale bloudily směrem k vydavatelství, získala jsem totiž dojem o snaze vytřískat ze známého jména co nejvíc. Bez ohledu na kvalitu či něco podobného. Prostě známé jméno, to se prodá...


                                                   

Žádné komentáře:

Okomentovat