Výtvarné umění
obdivuji a ctím. Tu fantazii, jiné vnímání světa, barev i prostoru, to je
prostě dar od boha. Teoreticky do něho proniknout mi někdy i jde, prakticky to
ovšem výrazně pokulhává. O to větší obdiv mám k těm, co doopravdy umí. A
Adriena Šimotová umí vskutku geniálně. Respektive, dnes už bohužel musím
napsat, že uměla. Nějak mi v médiích uniklo, že před dvěma dny tato
dáma naší výtvarnou scénu trvale opustila. A nenarazit náhodou na Mladou
frontu, kterou nyní programově nečtu a nekupuji, protože tam je Babišovo…, tak
ani nevím, že umřela. Pravda, dožila se požehnaného věku. Zanechala za sebou
obrovský kus práce, patřila k předním průkopníkům nových metod, byla nejen
výtvarnice, ale i hudebnice, spisovatelka, učitelka, inspirátorka a svérázná žena,
prostě renesanční člověk. Myslím, že by si zasloužila i
větší mediální pozornost, aby se mezi lid obecný dostalo i něco kvalitního.
Paní Šimotová byla podle
mě žena s velkým Ž. Vždycky mě fascinovaly její kreace s papírem, to
tedy žasnu, co všechno se dá vytvořit. Pravda, některým jejím dílům moc
nerozumím, nejsem znalec moderního umění. Možná spíš výtvarný analfabetJ. Ale některá mě zase uvádějí do tichého úžasu.
Ale hlavně mě vždycky dostaly její rozhovory, názory a pak Hlava k listování.
Tu miluji. Byla to prostě fascinující dáma s drsným osudem. V podstatě
jako by potvrzovala známé pořekadlo, že co tě nezabije, to tě posílí. Člověk si
kolikrát říká, jak to všechno mohla vydržet. A jak křehké přitom vytvářela věci…
Dokázala
tvořit i v okamžiku, kdy tělo už selhávalo. Jakési zhmotnění představy
vítězství ducha nad hmotou. Prostě to nevzdávala do posledního okamžiku. Nabízí
se mi parafráze známého výroku: Statečná to žena.
Je škoda, že svíčka už dohořela…
Žádné komentáře:
Okomentovat