Virus

   Viry nám už dávno neohrožují jen lidskou populaci, ale v míře větší než malé jsou mnohem větším nebezpečím pro naše elektronické pomocníky.  Dost mně pobavila ironická páně Duškova replika ze skvělého představení Čtyři dohody, kde klade řečnickou otázku: „ Jak proboha může mít dneska ještě někdo mobil, který nemůže chytit virus?“ J

Tak to, myslím, mluví za vše. Viry jsou dnes všudypřítomné a v boji s nimi my, laičtí uživatelé, patrně prohráváme na celé čáře.  Mnohdy jste ovšem infikováni i pocitem, že si z vás výrobci i rádoby odborníci dělají legraci. A to i přesto, že třeba u mě bývá ve většině případů zásadní chyba na cestě mezi židlí a klávesnicí, pak poradit by mohli. Jako onehdy. Přestože jsem vždycky tvrdila, že nesnesu, by telefon byl chytřejší než já, padla kosa na kámen a musela jsem zakoupit novější výrobek. Tedy takový, který se již může nakazit, což stará tlačítková pádla opravdu nemohla. Když skončila náročná fáze vzájemného sžívání se, objevila jsem i kratochvíli v podobě jedné hry (i mně se již asi digitalizuje mozek), která mi úspěšně krátila dlouhou chvíli při nečekaných prostojích. A tady se znenadání objevilo varování, že telefon je napaden virem. Nejdřív mě to vylekalo, přeci jen stará škola není na takové elektrobiologické útoky zvyklá. Poté jsem zkusila metodu ignorování, leč nezabrala. Nezbývalo, že vypravit se do prodejny O2 na Strossu, kde jsou jistě odborníci a ti mi poradí. Vystála jsem si nekonečnou frontu, než jsem se dostala k akčnímu mladíkovi za pultem. Pohlédl do mého aparátku, vyslechl můj komentář, načež mi sdělil, že s tím si rady neví, nechť se spojím s jejich O2 guru, ke kterému mě on objedná. 
Ke každému guru mám vrozenou nedůvěru, natož pak k O2 guru. Navíc, takové plýtvání časem, které jsem zažila tady, než jsem se poposunula k pultíku, kde zase všechno bylo na dlouhé lokte, si většinou nemohu dovolit. Pokoušela jsem se dostat radu ze sebejistého mladíka, který ale vytrvale vrtěl hlavou, čímž dost intenzivně atakoval moji míru trpělivosti, která rozhodně není stabilní. Odmítla jsem i návrh koupit si nový telefon a v podstatě dost naštvaná prodejnu, kde jsem strávila půl odpoledne, opustila.     Cestou domů jsem natrefila na servis a bazar. Zkusím to tam, ač většinou se podobným zařízením vyhýbám. Ale třeba zrovna tady tomu budou rozumět.  
Za pultem stál svalnatý vyholený chlápek, který se tvářil jako vládce podsvětí. Přesto jsem se vzmužila a vysvětlila, co tady chci. Prohlédl si telefon, přečetl zprávu o napadení virem a vysvětlil mi, že je třeba celý telefon vymazat, resetovat, dostat se na tovární nastavení a pak tam znovu všechno uložit. V takovém případě prý je šance, že vir zmizí. No, co nezmizelo, byla moje nedůvěra k tomuto postupu, tak jsem poděkovala a odešla s tím, že to raději zkusím doma a sama.  Po tomto martýriu jsem se tedy vrátila k metodě ignorování viru. 
Až mě napadlo zeptat se na radu dětí. Koukly na mě jako na mimozemšťana, aby mi poté sdělily, že je to prachobyčejná reklama, která v chytrém telefonu láká blbé lidi (to už jsem definovala já, ne oniJ),aby si přes ni koupili nějaký antivirový program. Takhle prosté to bylo a takhle blbá jsem já. Ve srovnání s dětmi a s chytrým telefonem se tomu nedivím, ale ve srovnání se zaměstnanci O2? Buď jsou na tom se vztahem k technice jako já nebo…

Nebo raději nevím. Prostě boj s viry je běh na dlouhou traťJ