středa 25. června 2014

František Ferdinand d´Este

   Život Františka Ferdinanda d’Este si nyní připomínáme víc než kdy jindy. Blíží se totiž výročí vzniku Velké války, v naší současné terminologii První světové války, která vypukla po smrti tohoto věčného čekatele na trůn, kterým František bezesporu byl. Řečeno pohádkovou terminologií, už mu bylo přes padesát a pořád byl princ, nikoli král. Respektive tedy císař. Někdy to vypadalo, že jeho strýc František Josef I., snad nikdy neumře. Minimálně Ferdinand d‘ Este si to občas musel myslet.
    Přestože na nás z portrétů hledí vážná seriózní tvář vousatého muže, který vypadá, že se nikdy neusmíval, ve skutečnosti muselo jít o člověka vznětlivého, zásadového, emotivního až vášnivého. Když se pro něco nadchnul, šel za tím hlava nehlava. Ať už se jednalo o kariéru nebo o ženy.
   Přídomek d‘ Este získal jako dědictví po bezdětném strýci z Modeny. Už jako pubertální hoch zde musel projevit určitou vytrvalost a ctižádost. Dědictví totiž bylo vázáno na povinnost naučit se během roku dobře italsky, což mladý Habsburk nejen slíbil, ale i splnil. Císař František Josef tedy musel svolit, že se k tradičnímu rodovému jménu František Ferdinand připojí přívlastek d’Éste a z jeho neoblíbeného synovce se tak rázem stal nejen netradiční Habsburk, ale i velmi bohatý muž. Mohl si proto v dospělosti dovolit krom svých zálib a koníčků, mezi nimiž beze sporu vyniká lov, i vlastnictví velkých  zámků na českém území, Chlum u Třeboně a slavného Konopiště, které se nakonec stalo jeho domovem. Lovecké trofeje zde dodnes vystavované dokonale ilustrují jeho loveckou vášeň. Stejně jako zachovalý výtah jeho slabost pro moderní techniku.  Z jeho dalších rozmanitých koníčků je zajímavé vyzdvihnout jeho vášeň pro cestování, která se mu ve finále stala osudnou.
   Na Konopiště si přivedl i svou milovanou a proti všem vyvzdorovanou Žofii Chotkovou, která sice pocházela ze šlechtického rodu, ale natolik chudého, že habsburskému dvoru nebyla dost dobrá. Nejen bohatstvím, ale ani urozeností. Ferdinand d’Este  si musel svou lásku vybojovat. A uspěl. Uzavřel tzv. morganatický sňatek a odstěhovali se s milovanou Žofií na Konopiště. Lze samozřejmě logicky předpokládat, že ponižující podmínky týkající se manželky a jeho dětí, které byly vyloučeny z následnictví, hodlal jako císař změnit, leč osud mu v tomto nebyl nakloněn. A navíc si s nimi docela ironicky pohrál, když je společně dovedl do Sarajeva. Žofie svého manžela totiž většinou nikam nedoprovázela. Věnovala se na Konopišti výchově dětí a ve společnosti, která ji pořád okázale ignorovala, se raději nikterak neangažovala. 
Jejich první společná manželská cesta proto vedla paradoxně právě do Sarajeva. Žofie byla těhotná, cestu jí více méně rozmlouvali, ale najednou si postavila hlavu a nedala si říct. Jako nehezký vtip osudu pak lze vnímat i to, že jejich společná smrt po láskyplném soužití se stala záminkou pro čtyřleté válečné běsnění a destrukci, kde na lásku moc místa nezbývalo.
  Atentátník, který v podstatě využil diletantství následníkovy ochranky, nakonec dokonal své dílo.  František Ferdinand d‘ Este a jeho žena umírají. Mladí teroristé  byli sice hned zatčeni, což ale nijak nevylepšilo reputaci neschopné ochranky a hlavně, nevrátilo život dvěma lidem. A navíc nikdo z aktérů dramatického červnového dne netušil, co všechno právě začíná. Velká válka  byla na dohled. 
Psáno pro Listy Prahy 1

Žádné komentáře:

Okomentovat