úterý 28. října 2014

Zaniklý státní svátek

  Ještě celé čtyři roky zbývají do slavného výročí sta let od vyhlášení republiky, tudíž je nabíledni, že letošní nekulaté oslavy s sebou nenesou nic významného, zajímavého či netradičního. Dnes si prostě připomeneme 96 let od vyhlášení nezávislosti Československa, které vešlo do dějin jako vznik První republiky. Přitom tehdy ještě dva týdny před vyhlášením se císař Karel pokoušel zachránit monarchii, což se mu, k velké lítosti mnoha dnešních monarchistů, bohužel nepodařilo. Do hry vstoupil silnější hráč, kterým byla zámořská velmoc, která usoudila, že ve střední Evropě silné habsburské soustátí rozhodně nepotřebuje a tudíž je pro ni žádoucí vznik samostatných států. V okamžiku, kdy tuto informaci američtí diplomaté v Paříži oznámili, monarchie v podstatě právně zanikla.
 K tomuto diplomatickému skonu došlo již dvacátého října, zatímco k lidovému vyhlášení, podbarvenému klasickým lidovým násilím v podobě ničení všeho rakouského, došlo až o osm dní později, tedy onoho oslavovaného 28. října. I tehdy ale původně nešlo o vyhlášení kapitulace
 a nezávislosti, ale o snahu českých politiků převzít dohled nad vývozem obilí a mít pod kontrolou Obilní ústav. Ovšem šeptanda je v Čechách vždycky rychlejší než veškeré vládní a politické proklamace, tudíž se rychlostí blesku rozšířila v té době ještě nepravdivá zpráva, že Rakousko kapitulovalo a přijalo všechny podmínky nezávislosti. Vyrazilo se proto do ulic demonstrovat, čehož hbitě využili v Praze právě přítomní politici, aby zvečera vyhlásili své narychlo sepsané emotivní prohlášení o tom, že: 
„Lide československý, tvůj odvěký sen se stal skutkem…“, což podpořili ještě rychlým vydáním prvního republikového zákona o zřízení samostatného československého státu. Co se týká hesel
a využití momentu překvapení, tak v tom byli a jsou naši politici vždycky velmi kreativní a flexibilní. Horší je to už s naplňováním významu jejich provolání, která velmi často zůstávají právě jen oním tučně vytištěným heslem. Troufám si tvrdit, že tomu tak bylo i s odvěkým snem lidu československého, protože o vzniku samostatné republiky rozhodně většina národa ani nepřemýšlela, natož aby o něčem podobném snila. Leč situace se vyvinula tímto směrem a bylo žádoucí přesvědčit budoucí voliče o tom, že konečně žijí svůj splněný sen. Pravda, zpočátku k tomu byla v mnoha koutech nově vzniklé republiky nutná armáda, ale nakonec se „dobrá věc“ podařila
 a všichni spokojeně spočinuli v prvorepublikovém lůně. Jistě by bylo zajímavé sledovat budoucí politickou kariéru oněch slavných mužů 28.řijna, kteří tehdy v Obecním domě nadšeně vyhlašovali novou samostatnou republiku.  Namátkou třeba Jiřího Stříbrného nebo Vavro Šrobára, ze zahraničního odboje „včas“ zemřelého Štefánika, který podle všeho měl mnohé výhrady nejen k republice v její tehdejší podobě, ale i k Benešovi, což by zcela určitě k jeho kariérnímu postupu nikterak nepřispělo…
To všechno se ale před devadesáti šesti lety patrně netušilo, tehdy se prostě využila situace
a vyhlásila se samostatná republika. V záplavě hesel se mnozí ani neorientovali, jako se ostatně neorientují v době předvolební dodnes. Tenkrát zjevně zabralo to nejúdernější, „lidu československému se splnil sen.“  

 Že ho mnozí asi ani nesnili nebo minimálně snili jinak, nikdo neřešil. Tehdy ani teďJ.  Proto jediné, co si v říjnu můžeme připomenout s naprostou jistotou je, že je to již devadesát šest let od vyhlášení První republiky. Zda si to zaslouží oslavu, kritický rozbor či smutné povzdechnutí je už čistě na naší vlastní volbě.

Žádné komentáře:

Okomentovat