Ženská za volantem

Žena za volantem bývá často předmětem různého, většinou mužského, vtipkování. Myslím, že není vždycky tak úplně na místě, protože znám řadu žen, které jako řidičky strčí všechny pány tvorstva do kapsy. Přesto nepopírám, že je velmi příjemné, když někdy na našich divokých silnicích potkáte řidiče gentlemana, který vám třeba pomůže vyměnit píchlou pneumatiku. Pravdou je, že když jste štíhlá dvacetiletá blondýna, kavalíři u vašeho defektu staví takřka automaticky. Když se něco podobného přihodí o dvacet let později, už si musíte tu pomoc vystát a vyprosit. Nedávno jsem takto postávala vedle nepojízdného vozu téměř hodinu, než kdosi zastavil. Ale pán byl šikovný, kolo opravil a tak jsem mohla pokračovat v jízdě. Pravda, v duchu jsem si nadávala, že si to neumím opravit sama, ale pneumatika byla připevněná tak důkladně, že i onen rytíř silnic s jejím uvolněním měl docela potíž. To mě v mojí neschopnosti poněkud uklidnilo a mohla jsem si vesele „hrát na blondýnu,“což jsem zahájila již úvodním „komickým“ výstupem, při kterém jsem marně hledala hever a poté vlastně i rezervu. Pán byl ovšem laskavý a trpělivý a mě došlo, že nejsem za blondýnu rozhodně poprvé. Nejvíc jsem vždycky perlila u benzínek. Nerada jsem brala benzín sama, ale když nebylo zbytí, vždy jsem někoho požádala. Při prvním samostatném tankování jsem pak ukázkově zazmatkovala, a když jsem na display viděla číslo 1500,- kč, napadlo mě, že vlastně nemám tolik peněz. Rychle jsem tedy čepování ukončila a šla spořádaně zaplatit, dokud ještě mám. Pán u kasy se docela divil, když po mě požadoval 150,- kč. Za takovou mikročástku se většinou benzín nenakupuje. Když já ale tak špatně vidím, špitla jsem nesměle a raději odjela k jiné pumpě dotankovat. Když jsme si pak pořídili nové auto, sehrála jsem u benzínky nechtěnou etudku při hledání nádrže, kterou jsem nenašla a odjela si pro kázání domů. Přesto jsem byla vysílána pro palivo dál, přesně do okamžiku, kdy jsem místo dieselu nalila do nádrže benzín. Naštěstí jsem neodjela, neb mi to docvaklo přesně v okamžiku zavěšení hadice. Ovšem cena za tuto chvilkovou nepozornost byla docela vysoká. I když na druhé straně jsem na ní i vydělala, od té doby už nemusím sama tankovat, dostávám doma auto vždy s plnou nádrží. I přesto se na silnicích do role blondýny dostanu velmi často. Třeba když podle pokynů navigace skončím kdesi za vesnicí v polích a fakt tam žádná silnice nevede, přestože hlas z aparátu vytrvale oznamuje: „pokračujte rovně!“ Největší blázinec za volantem pak bývá samozřejmě po ránu, když se vezou děti do školy. Stihnout to všechno načas vyžaduje určitý talent a nadání, kterými tak úplně nedisponuji. Nejviditelnější mezeru v organizaci jsem zaznamenala v ten den, kdy jsme jeli do školy prvního září. Děti, školní tašky, moje tašky a do toho ještě pytel s odpadky, které samozřejmě večer někdo nevynesl. Hodím je před školou do kontejneru. Naivní představa zaměstnané „blondýny“.  Když totiž vysazuji druhé dítě u školy, nezbyla na něj aktovka, nýbrž inkriminované odpadky. Aktovka si hověla v kontejneru. Kluk šel do školy bez tašky, já se vracím před budovu školy, kde jsem vysadila dceru a vyhodila brašnu a nořím se do kontejneru pro zbrusu novou prvňáčkovskou tašku. Dcera, která mě z okna pozorovala, se tak styděla, že se několik dalších týdnů ke mně odmítala před budovou školy přiblížit, aby ji náhodou někdo z jejích nových spolužáků se mnou nespojoval.  Úspěšně jsem ale synovu tašku zachránila, vyměnila ji v kontejneru za odpadky a radostně naskočila do auta, abych při couvání sejmula jakýsi sloupek, který se mi prostě připletl pod kola. Spolu s kolemjdoucím policistou, který s vypsáním pokuty za špatné parkování a nebezpečné couvání vůbec neváhal.  Ani hra na blondýnu mi nepomohla. Když jsem několik dní poté nenašla auto v podzemních garážích a zalarmovala Policii, která ho našla přesně tam, kde jsem ho zaparkovala. Při hledání jsem si prostě spletla podlaží. Doma po této události na čas usoudili, že bezpečnější pro rodinný rozpočet bude, když přestanu jezdit. Jenže brzy si přišlo na to, že dělat taxikáře do školy, na kroužky a na fotbal prostě někdo musí, tudíž jsem se slavnostně za volant vrátila. Jezdím, myslím si, relativně bezpečně, moje „karamboly“ jsou spíš taková přidružená činnost, u benzínky, v garáži, na parkovišti….Tedy v místech, kde snad nejsem životu nebezpečná, ale prostě taková „typická blondýna“ za volantem. Někde ty vtipy reálný základ mít musíJ
             Ppsáno pro Překvapení