Trapas na tanečním parketu

 Tanec patří k činnostem, které mám ráda, leč nebylo mi shůry zas tak dáno, abych mohla na tanečním parketu hvězdně zářit. Přesto tančím ráda. Sice ne tak často, jak bych si přála, ale o to raději.  V rozletu mě trochu brzdí zkušenost z tanečních, kdy jsem poprvé pochopila, že taneční střevíčky mým osudem opravdu nebudou. Přesto jsem taneční poctivě vychodila a některé základní kroky si trvale osvojila. Tak trvale, že tančit jinak mi dělá problém dodnes. Zejména tanec doleva mě dokáže docela vykolejit, takže tanečníka, který mě hodlá točit na opačnou stranu, musím vždy naléhavě a důrazně upozornit, že tudy cesta nepovede. K mým nezapnutelným kouskům samozřejmě patří klasický pád na parketu, kdy jsem se na venkovské tancovačce rozplácla úplně přesně po vzoru italské grotesky. A na vině nebyl ani alkohol nebo nezkušený tanečník, ale docela klasické vysoké podpatky, které jsem nekočírovala a podlomená noha s sebou nesla vrtkavý pád, doprovázený tuší rozjařených muzikantů, kterým nečekaná komická vsuvka přišla náramně vhod. Ovšem největší trapas zažívám pravidelně na maturitním plese, kde bývám jako kantorka vyzvána k tanci mladinkými tanečníky, budoucími maturanty. Tehdy se střetne moje zažitá rutina s jejich kreativními kroky čerstvě nastudovanými v nedávno skončených tanečních lekcích.  Vzhledem k tomu, že se většinou jedná o sólo, pečlivě sledované dojatým příbuzenstvem studentů, jde vždy o zaručený trapas. Přestože vytrvale žádám o valčík, který jediný ovládám takřka suverénně, vždy na mě připadne nějaká cha-cha, waltz či další módní kreace, při které vypadám jako příslovečný slon v porcelánu. Když se moje nejistota potká s nejistotou tanečníka, na kterého jsem vybyla při nějakém třídním losování, je vskutku nač se dívat. Před loňským maturitním sólem mě přepadl takový stres, že jsem se po studentském vzoru pokusila každoročnímu trapasu vyhnout a ukrýt se někde v útrobách toalet. Ovšem netušila jsem, že vypukne veřejné pátrání po ztracené tanečnici, tedy mě, což vedlo k odhalení mého nedokonalého úkrytu a k tanci pod ještě větším drobnohledem. Chlapec, kterému jsem byla přisouzena, byl navíc o hlavu menší než já, takže o humornou vložku plesu bylo rázem postaráno. Motali jsme se na parketu jako nudle v bandě, nesladili jsme se v krocích, rytmu, ba ani v tanci, který jsme se domnívali, že tančíme. Šlo skutečně o zkoušku nervů,  ve které jsem na celé čáře prohrála. Letos tedy zkoušíme taneční pro dospělé, kde se ve společnosti podobně nenadaných zoufalců snažíme se svým handicapem něco udělat. Snad se na příštím maturitním plese podobného trapasu vyvaruji, protože sólo s maturanty mě prostě nemine.