Životní jistoty

  Některé věci se chronickým opakováním stávají takřka neměnnými životními jistotami. Prostě je už dopředu jasné, že to tak bude a člověk tak může v klidu (nebo i v neklidu) očekávat věci budoucí. V případě, který chci zmínit, jde spíš o ten neklid. Jde totiž o setkání řemeslníky, kteří mají přijít a něco udělat. Dostat z nich přesný termín je naprosto nemožné. Alespoň já to nedokážu. Když se pohybovali v našem domě před Vánoci, odkud si jako bonus odnesli kliku od hlavních dveříL, sice asi svoji práci vykonali, ale krom toho ještě udělali neskutečný nepořádek a přidali pár drobných krádeží. Pak je vystřídala jiná parta, která zas zjevně svoji práci odflákla, takže je máme v domě zase. Zase jiné, ale jinak je to stejné. Mají dorazit v osm, přijdou v poledne.  Tentokrát jsem ale nebyla v tak svátečním rozpoložení jako v době adventní, tak jsem se s nimi pokoušela dohadovat. Jako když hází hrách na stěnu.  Když už zase čekám dvě hodiny, že dorazí na domluvený termín, nejsem už ani diplomatická a trochu (hodně) křičím. Kouká na mě jako debila, krčí rameny a pak prohodí to svoje: to je práce, paní…

Jako bych já do práce nemusela.

Pak ještě dodá, že co jako, hodina sem, hodina tam. To už mě docela paralyzuje. Rezignuji. Nechám je dodělat, co dodělat mají, a i jako neznaboh se v duchu intenzivně modlím, ať už vypadnou. A přemýšlím, jestli existují normální slušní dělníci, kteří přijdou včas, udělají, co se po nich chce, nezdemolují přitom své okolí a zanechají nejen slušnou práci, ale i slušný dojem. Já prostě takové neznám. Moje životní jistota je výše popsaná. Přemýšlím, že bych to zavedla i do školy. Prstě místo v osm přijdu v jedenáct. Děti budou mít radost a ředitelce sdělím, že je to přeci jedno, hodina sem, hodina tam……

A budu předpokládat, že mi zaplatí stejnou taxu, jakou jsou si schopni za pár minut naúčtovat ti řemeslníci….