Tak dnešní datum, ať se snažím, jak chci, ve mně stejně
vyvolává emoce. Většinou ty záporné, ale s postupujícím věkem se stále víc
objevuje vzpomínkový idealismus a jde hodně o návrat do dětství. Převážně samozřejmě do školního věku, kdy jsme
dnešní den museli věnovat oslavě únorového vítězství, postáváním na nějakých shromážděních,
kde jsme poslouchali opěvování zásluh dělnické třídy, která nás vytáhla ze
spárů buržoazie. Protože jsme většině fází v podstatě nerozuměli, vedlo to
k hromadnému dětskému dovádění, protože oslavy února nás místo ze spárů buržoazie
vytáhly ze spárů školy a my jsme tím většinou získali půl den mimo školní
lavice. A jelikož v té době byly zimy většinou dost drsné, pamatuji
dokonce i uhelné prázdniny, pak ani tato setkání se nijak neprotahovala. Řeklo
se pár oslavných frází, někteří z nás si vysloužili poznámku, že ruší při
životopise soudruha Gottwalda, a šlo se domů. Aktivní jedinci si pak mohli
vysloužit lepší známku tvorbou aktuální nástěnky k Vítěznému únoru, kde
vždy musel Kléma dýmat ze své dýmky hned vedle dýmajících komínů socialistických
továren. Taková, dnes vlastně trochu smutná, vzpomínka na realitu dětských let.
..Nu, pětadvacátého se to nějak vrací. Taková vzpomínková obsese. Naštěstí, obsese
se dají léčit.
A všechno je jinak, díky bohu
Žádné komentáře:
Okomentovat