Příběh učitelský

Ke Dni učitelů se mi hodí jeden takový fejetonek, zamyšlení, psané pro časopis Překvapení, leč svoje místo má i zde....

    Člověk se stane učitelem většinou z lásky, ať už ke vzdělání jako takovému, k dětem, k literatuře, matematice či  jen díky své vrozené dispozici pomáhat. Nikoli bezdůvodně se kantořina řadí k tzv. pomáhacím profesím. Ještě jsem nenatrefila na člověka, který by se do džungle českého školství vydal s cílem zbohatnout, vydělat peníze, zlepšit si společenskou prestiž či udělat kariéru.

Být dobrým učitelem znamená nejen umět učit, ale musíte být i policistou, soudcem, zdravotníkem, psychologem, uklízečkou, hercem, komikem i tragédem naráz. To vám žádná vysoká škola jako studijní program nenabídne. Logicky z toho vyplývá, že učitelem buď jste, nebo se to nikdy nenaučíte. Což je onen kámen úrazu, který nyní na světlo boží vyvalilo osvícené Ministerstvo školství. Pokud nemáte papír čili osvědčení (dříve bumážku- pamětníci jistě přikyvují) nemůžete učit. A tak to prostě je, přes ministerské rozhodnutí vlak nejede.

Vždycky mě při rozboru ministerských rozhodnutí popadne neovladatelná chuť zavřít takového chytrého úředníka třeba do rozdivočelé šesté A po velké přestávce. Zamknout a nechat ho tam hodinu či dvě přesvědčovat šesťáky o té své vizi, protože přírodopis či matematiku by s nimi patrně nezvládl. Bohužel, toto asi nebudu mít možnost zrealizovat. Možná i proto mě tato úřednická rozhodnutí vždy tak rozčílí. Netvrdím, že by učitel neměl mít vzdělání (i když dnes často jde víc o krotitelské schopnosti než o klasické předávání vědomostí), ale vysoká škola vás v Čechách prostě učit nenaučí. Nevím jak jinde, v severních zemích Evropy alespoň kantorům po určité odučené době dopřávají rok placené regenerační dovolené, aby se vzpamatovali, nadechli, cestovali a vzdělávali. Pak mohou dál pracovat s dětmi, svěží a nabití. U nás je systém založen na tom, aby vás vysál a odhodil. A před tím co nejvíc zbuzeroval. Takže když nestačí všudypřítomné papírovaní, nastala fáze studia. Povinného. A to i přes to, že my, co jsme prošli pedagogickou fakultou, můžeme odpřísáhnout, že během pedagogického studia na žáka vlastně ani moc nenatrefíte, vše je o šedivé teorii a zelený strom pedagogického života vám škola rozhodně neukáže. Najednou nezáleží na tom, zda léta učíte, umíte to a chcete v tom zpropadeném českém školství zůstat. Najednou jde hlavně o ten papír. Nějaká praxe, zkušenost, rozhled, jiné vzdělání, to nikoho nezajímá. Nastávají pak kouzelné situace, kdy staří bardi, kteří nemají to kýžené lejstro, sedí v lavicích vysoké školy, která si to samozřejmě nechá náležitě zaplatit, a mladý kantor, který díky akční době onen papír má, jim něco koktavě vykládá. Pak se zasekne, neví jak dál. Kantoři z lavic mu radí, jak příklad vypočítat či jaké y-i napsat.  A u tohoto doktoranda pak budou dělat onu zkoušku, aby vyhověli ministerstvu a konečně měli ten papír. Tak nějak vypadá současná reálná situace v našem školství. O dalších miliónech problémů teď mluvit nechci. Vlastně ani nemůžu, co když zrovna na ten obor nemám bumážkuJ.    Člověk opustí školství z mnoha důvodů, ztratí nervy, potřebuje zabezpečit rodinu, chce žít jako člověk. Že ale opouští školství v okamžiku, kdy nevydrží buzeraci svých nadřízených či ministerských nařízen, to je asi ryze česká specialita. Současná. A dost smutná.