S nadhledem

Poměrně dlouho pátrám po triku, který umožňuje některým lidem nadhled a klidný úsměv v každé situaci. Propracovat se k podobnému postoji není vůbec snadné.  Někteří jedinci toho nejsou schopni vůbec. Když máte geneticky danou emocionálnost v množství větším než malém, těžko se někdy doberete stoického nadhledu.  Tací lidé zase dovedou k dokonalosti metodu samovytáčení se, protože emocí a vášní není nikdy dost.

Ti, co mají k vyrovnanosti trochu blíže, to také nemají snadné. Okolí jim jejich cestu k nadhledu většinou dost komplikuje. Vytváří jim překážky v podobě různých byrokratických zátarasů či balíčků koncentrované blbosti. Když nemáte vyhraněnou stoickou povahu a hroší štít v podobě zlaté vlastnosti, že po vás všechno steče, je cesta k vyrovnanosti a nadhledu takřka nekonečná.

Občas se mi v zájmu vlastní duševní rovnováhy podaří podobný stav nastolit. V jisté fázi společenských vztahů totiž hrozí reálné nebezpečí, že původně normální vztahy přerostou ne-li v nenávist, tak minimálně ve velmi kritický postoj. K tomu, aby k něčemu podobnému došlo, není většinou zapotřebí mnoho. Stačí třeba jen změna společenského statusu, s kolegy je náhle nadřízený, který o nadhledu a sebereflexi najednou zapomněl úplně všechno. Spirálu nových pocitů důležitosti podobný stav dovede roztočit neskutečně rychle. To byste nevěřily, jaký fofr to někdy dovede nabrat.

Mimochodem, nejde jen o pracovní vztahy. V těch osobních je to podobné, což ovšem neznamená, že je to naprosto totéž. Tady totiž nejde s koncem pracovní doby hodit problémy za hlavu. Přesto se 
i tady stoický přístup hodně hodí, protože když vášně vyšumí, není třeba zpytovat svědomí nad tím, co nevhodného jsme řekli či jak kriticky jsme se zatvářili. Někdy přitom ani třeba není třeba nadhledu. Stačí si jenom zachovat zdravý selský rozum. Jenže na druhou stranu, zkušenost je jak známo nepřenositelná, dokud se sami nespálíte, nevěříte, že ten tál[1] opravdu pálí. Prostě si musíte sáhnout.

Proto už i mě trklo, že dělám chybu, když se opakovaně nad něčím rozčiluji. Když veškerou tu emocionální bouři kolem sebe dokážu pozorovat se stoickým klidem, nekomentovat, určitě prospěju minimálně sama sobě.

Docela se mi tím objevem ulevilo. Spousta věcí mě rázem přestala rozčilovat. Třeba to, jak s funkcí bobtná ego, že sebestřednou vzrůstá, že umění naslouchat mizí v propadlišti dějin úplně stejně jako schopnost smysluplného dialogu, o rozhovoru nemluvě.  

Pravda, pořád se objeví okamžiky, kdy mě něco dokáže nazlobit, mlčení mi tak úplně nejde a znovu se vracím ke své pradávné premise, že ze zkušeností se dá čerpat.  Ale kdo na to dneska slyší?

Abyste mi rozuměli, já nechci parafrázovat Mňačkův detailní rozbor toho, jak chutná moc. Jen poukazuji, že nejen ve vyšších patrech se dějí prazvláštní věci. U nás dneska stačí funkcička, aby z relativně normálního jednice udělala nehezkého ambiciózního kariéristu bez špetky emocí. Třeba je to zákon. Nejspíš asi Murphyho, protože ty jediné u nás platí. Člověk by tedy neměl být vůbec překvapený.

Myslím, že je to takový pravidelný rytmický proces, který se nevyhne jen těm opravdu nejsilnějším.  Aspoň si myslím, protože znám i jedince, kteří se semlít nenechali. Je jich, pravda, méně než málo, ale existují. A k těm ostatním se učím vzhlížet shovívavě a s tichým nadhledem.  Jen ty občasné návaly kritičnosti či prosté snahy něco říct opravdu k jádru věci se musím naučit eliminovat. Video et taceo.[2] To je podstata onoho triku. Stačí ho jen dokonale ovládnout…..

---

[1] Litinový plát na sporáku

[2] „Pozorovat a mlčet“. Alžběta I.