„To máte v Praze luxusní,“ říkávali naši venkovští
přátelé kdysi s uznalým nadhledem, později trochu převládlo závistivé rozčarování.
Luxusem mysleli městskou hromadnou dopravu, která vás v Praze zaveze
kdykoli kamkoli, zatímco venkovské oblasti se potýkají se stále slábnoucí
dopravní obslužností. Někdy se do
mimopražského konstatování vloudil i nechápavě vyčítavý podtón.
„ Na co si vy, Pražáci, můžete stěžovat, když tramvaj vám
jede každou chvíli?“
Jsou k dispozici i jiné druhy pražské městské hromadné
dopravy, leč já chci dnes mluvit o tramvajích, neb tramvajová doprava má
v září své zajímavé výročí. 23.
září si připomínáme 140 let od zavedení první koněspřežné tramvaje, tedy od spuštění tramvajové dopravy
v Praze.
První pražská koňka
vedla od řetězového mostu císaře Františka u Národního divadla do Karlína
k Invalidovně. Slavnostní zprovoznění proběhlo 23. 9. 1875 v 15 hodin
15 minut.
Dnes už není třeba vůbec reálné pohybovat se po městě
rychlostí osmi kilometrů za hodinu, což byl rychlostní rekord tehdejší
tramvaje. Fakt, že ale vůbec vznikla, je ovšem hodný zaznamenání. Od té doby se
logicky změnilo všechno, nejen průběrná rychlost. Třeba trasa. Původní koňka jezdila
přibližně tudy, kudy dnes vede část metra B, tedy od Národní po Urxovu. Postupně
ale byly zprovozněny další trasy a během deseti let tak pražská koňka měřila
takřka 19 kilometrů. Dnes tramvajová trať čítá takřka 150 kilometrů. Provozní
doba byla převážně přes den, od půl sedmé do deseti hodin večer a interval byl
sedm minut. Dnes se jezdí takřka pořád a
interval je (někdy) docela kratší.
Podobných rozdílů lze samozřejmě uvádět mnoho. Vraťme se ale
do historie. První a jedinou vozovnu měla koňka v Karlíně, kde měla
ustájeno asi deset vozů a 32 koní. Pozvolna vznikaly další tratě a vozovny,
ovšem vývoj byl na přelomu devatenáctého dvacátého století extrémně rychlý, že
koňka prostě nestačila. Celou síť proto
odkoupily elektrické podniky a koňku přebudovaly na elektrickou tramvaj.
Dnes už považujeme tramvajovou dopravu v Praze za
naprostou samozřejmost. Pravda, čas od času se rozčilujeme nad jejich
přeplněností, nedochvilností či nerudností některých cestujících či řidičů. To všechno jsou ale jen náhodné pihy
na celkové kráse tramvajové dopravy, která má v Praze už přes pět set
tramvajových zastávek a 950 vozů pro přepravu cestujících. Svézt se můžete i
historickou tramvají, která sice má do původní koňky hodně daleko, ale určitou
dávku romantiky nabízí. Nebo zajít do muzea MHD do Střešovic a kouknout na
primátorskou tramvaj a ostatní nádherné kousky.
Je zajímavé připomenout, že se kdysi koketovalo i
s myšlenkou ekologické tramvaje, která by jistě dneska byla v popředí
zájmu minimálně u strany zelených. V roce
1895 šlo ale primárně o pokus něčím upoutat a objevit netradiční a zajímavý
zdroj energie. Pohon tedy vytvářeli cestující sami, šlapáním. Tramvaj se ale
moc neujala, přestože fungovala a v určitých úsecích dosahovala i větší
rychlosti než koňka. Jenže komu by se chtělo šlapat v tramvaji, když díky
panu Křižíkovi to za nás mže všechno udělat elektřina. Což je ekologicky taktéž
výhodné, leč u šlapání se k tomu přidávala i určitá nadstavba
v podobě pravidelné dávky pohybu. Ten ovšem každý nevyznával, proto
šlapací tramvaj zmizela na smetišti dějin.
K romantice minulosti pak
patřila i otevřená tramvaj a revizor s kleštičkami ve voze, což už si
dneska neumíme představit. Jezdíme poměrně moderními vozy s určitým
komfortem, lístky si označujeme sami (někteří) a kromě denních a historických
spojů si můžeme dopřát i noční tramvaje, která sváží noční pasažéry přes
centrální stanici na Vltavské. V běžném provozu máme dokonce i některé
chytré tramvaje, které přesně znají svoji polohu a umí regulovat vnitřní teplotu
podle aktuálních klimatických podmínek. Teď ještě mít jen samé chytré a platící
cestující a můžeme si 140 výročí zavedení pražské tramvajové dopravy
připomenout v plné parádě. V podstatě to totiž opravdu máme docela
luxusní.
Žádné komentáře:
Okomentovat