sobota 31. října 2015

Nad Prahou

Při putování Prahou jsme okukovali letenský kolotoč. Prý je na jeho opravu vypsaná sbírka a čeká se,až se sežene dost peněz, které by měly na opravu stačit. A on mezitím chátrá. Je samozřejmě pečlivě zamčen, ale vnějšek vypadá velmi ošuntěle.... Škoda. Ale lepší už to asi nebude, bohužel. Alespoň že ten pohled z Letné dolů je pořád stejně krásný...
A když zrovna probíhají ty podzimní prázdniny:-), je ještě krásnější...



pátek 30. října 2015

Praha Bubny

Nádraží Praha Bubny bylo místem, odkud před 69 lety odjel první transport lidí do Terezína. Jako připomenutí této události vzniká ve zdejším nádraží památník, který bude celou tuto pohnutou dobu připomínat. Minulý týden zde proběhla vzpomínková akce. Nejprve velké bubnování pro Bubny, které celou akci zahájilo. Mělo upozornit na ticho, které kolem takových událostí vzniká, na to, že mlčící většina by se někdy i mohla probudit. A následuje interaktivní výstava fotoalb, které ve spolupráci s pamětníky, kteří přežili, připravili mladí výtvarníci. Každá rodina zde měla výtvarně zpracované fotoalbum, zakončené tabletem, kde byla nahrána zpověď daného pamětníka, dobové momentky či třeba němý film, který si rodina i přes dramatickou dobu natočila. Mnohá, respektive všechna, alba, jsou emočně velmi silná, dojemná. A inspirující.  Mně se navíc moc líbil i nápad s tabletem, který zakončoval každé album a který kupodivu nikdo neukradl ani nerozbil. A to prostředí zapomenutého nádraží, to vše dohromady je zvláštní atmosféra.  Když si pak uvědomím, že vedle dalšího pietního shromaždiště má vyrůst nějaké další mega obchodní centrum, rozpoložení mizí a nastupuje rozladění. Ale to je na jiný článek, dnes připomínám zajímavou a nanejvýš záslužnou akci nádraží Bubny, ze kterého by měl vyrůst opravdový památník. Doufejme, že ho nepřeválcuje nějaké obchodní centrum!










čtvrtek 29. října 2015

Prázdniny

Když ve škole vypuknou prázdniny, všichni se těší, že si odpočinou. Učitelům to ale nějak není umožněno. Pořád musí někomu vysvětlovat, jak je to možné, že mají zase prázdniny. Jedno, zda letní, které jsou v reálu sice dovolená, což ale nikoho nezajímá, či jarní, vánoční nebo právě probíhající podzimní. Vnímám sice jako eufemismus, říkat dvěma dnům volna prázdniny, ale veřejnost to tak má nastavené, masivně podporována zpravodajstvím, které národu v pauzách mezi zprávami o uprchlících bombasticky servíruje zprávu dne, že české školy mají zase prázdniny.
 Když tedy učitel (ka) vyjede někam na prázdniny, musí všude složitě objasňovat, proč není v práci. Ti, co nemají osvícené ředitele a do školy musí, protože prázdniny jsou přeci pro děti, zas musí stejně složitě, ne-li složitěji, vysvětlovat, proč tedy prázdniny nemají a co vlastně dělá učitel v prázdné škole?
   Učitelka na opravdové dovolené s sebou většinou musí mít někoho, kdo ani náznakem neprozradí, čím si vydělává na chléb náš vezdejší, a ji samotnou pak bude pečlivě kontrolovat, aby prostřednictvím zažitých návyků, tiků a nevědomých gest svou profesi neproflákla sama.
Když už se tak stane, protože v Čechách se jak známo nic neutají, musí trpělivě přitakávat společensky běžným frázím o tom, že ve školství se mají, když mají pořád volno, že by dotyčný chtěl také učit či že si to někdo umí zařídit, když si v práci hraje s dětmi a ještě k tomu má neustále prázdniny. Už dávno mě opustila snaha nějak smysluplně vysvětlovat svoje volné dny či na repliku, že by někdo chtěl také učit, mu nabídnout dvouhodinovou exkurzi do rozdivočelé šesté B. Naučila jsem se s výrazem hráče pokeru, který ostatně musím trénovat během výuky, laskavě přikyvovat a souhlasit s tím, že je to terno, pracovat ve škole, když tam jsou pořád jen prázdniny. Nijak se ani nepozastavuji nad tím, že mi to sdělují jedinci v dopoledních hodinách, kdyby tedy podle všech měřítek patrně měli být v práci, protože oni prázdniny nemají. Ale mají dovolenou, co jim také zbývá, když ty děti mají pořád volno!
Polknu informaci, že když bych chtěla jet s vlastními dětmi třeba na hory v jiný termínu, než v oficiální prázdniny, patrně dovolenou nedostanu, ale to bych jen zbytečně dráždila hada bosou nohou.
Když absolvuji veškerou kritiku neskutečného školního volna, dostane se mi výtky, že v listopadu máme volno zase. Na nesmělou připomínku, že jde o státní svátek, kdy mají volno všichni, protistrana většinou nereaguje.
Kam to české školství spěje, když má pořád volno?
Učitelé (tedy ti, kteří o prázdninách nevydělávají) proto musí na svůj odpočinek mířit většinou inkognito. Protože letní prázdniny jim ještě veřejnost pod nátlakem odpustí, ale ty ostatní většinou ne. I když, jak bylo již výše sděleno, letní prázdniny jsou dovolená. A nějak si neumím představit, že by se nějaké jiné profesi vytýkalo volno slovy:
 „Vy už zase máte dovolenou?“
    Nu, podzimní prázdniny opravdu dovolenou neznamenají, většinou ani prázdniny, protože ty by měly z podstaty věci znamenat prázdno.  A to dva dny volna v podzimním školním sprintu škola opravdu nenabízí.
Přesto, i tak, zase jsou prázdniny. To se tak někdo má, že má pořád volno…





středa 28. října 2015

Státní svátek

Státní svátky nějak nepatří do široké české národní tradice. Tedy ne, že by nebyly, naopak. Ba i přibývají, už i Velký pátek bude v ateistickém Česku státní svátek. Proč, to nikdo neví. Státní svátky jsou totiž u nás vnímány ryze jen jako volno, bez jakéhokoliv hlubšího podtextu. Prostě se jen nejde do práce a do školy. Místo toho se zaplní supermarkety či obchodní galerie, už mnohem méně výtvarné galerie. Řekla bych, že není v našem kalendáři svátek, který by Čechy nějak spojoval, který by spontánně prožívali, chtěli společně připomenout a oslavit ve veřejném prostoru. Ani dnešní 28. říjen jím není, a to ani u těch lidí, kteří vědí, co se dneska vůbec připomíná. Slováci už to dávno zabalili, ti ho nemají ani v kalendáři, zjevně cítí nějakou křivdu a tehdejší Československo si rozhodně nechtějí připomínat. V Čechách se s určitou setrvačností 28. říjen připomíná, v kalendáři dokonce jako Den vzniku samostatného československého státu. Je to ovšem zjevně festivita takřka umělá, neb ve všeobecném povědomí vlastně nikoho moc nezajímá. Ani veřejnoprávní televizi, která se o svátek otře jen u příležitosti předávání vyznamenání, od kterých asi spíš čeká nějakou kontroverzi, než aby je vnímala jako nějaký důstojný státnický akt u příležitosti slavného výročí. Samozřejmě, nelze opominout věčnou otázku, zda je vůbec co slavit? Stát, který si připomínáme, již neexistuje. Navíc třeba my, kterým tluče srdce pro monarchii, máme spíš důvod k truchlení než k oslavě, samostatní v rámci EU již dávno nejsme, tak co vlastně slavit? Nicméně, svátek to je, o tom není sporu. Jen si ho nijak neumíme připomínat, nemáme k němu vztah. Za první republiky ho slavili i Pejsek s kočičkou, dnes ho slaví jen děti školou povinné, protože po něm následují dva dny podzimních prázdnin. Jistě si ale během nich Hašlerovy písně pouště nebudou. Nejen pro nedostatek vlasteneckého citu, ale neposlední chvíli i proto, že Hašlera asi ani neznají. Možná ani hašlerky ne, protože je převálcovaly reklamní barevné hrůzy ….
Tak co tedy s dnešním 28. říjnem? Za tři roky to bude trochu snazší, bude to sto let a taková stovka se přeci jenom do veřejného povědomí nějakým způsobem prodere. Ale dnes? Vyvěšovat vlajky? Dostane se nám osočení, že truchlíme po socialistických povinně vyvěšovaných vlaječkách? Zpívat Hašlera?  Nebo si pustit České nebe z dílny Járy Cimrmana? Jít po stopách tehdejších mužů 28. října? Ostatně, ruku na srdce, kdo je dnes zná? Těžko hledat nějaký mustr, jak si připomenout dnešní den, který oslavuje státní samostatnost, kterou jsme vlastně už dávno ztratili.
U nás doma asi vyhraje České nebe, ale sdělovací prostředky, pokud to vůbec budou řešit, pak asi stylem, koho prezident vyznamenal právem a koho neprávem, zda měl někdo mikinu místo obleku či zda byli všichni na slavnostním galavečeru střízliví. Nu, to je také obraz dneška, v tom je 28. říjen asi zajímavý pro současnost. Ukazuje nám naši kulturní i jinou vyspělost.

A to je vlastně úděl státních svátků. Zda je to úděl, respektive obraz kladný či záporný, je již na individuálním vnímání a rozhodnutí. Každý to vnímáme jinakJ

úterý 27. října 2015

Hřbitov

I v centru Prahy lze objevit tajuplná místa s tajemstvím a neopakovatelnou atmosférou. Jako inspirace pro blížící se Dušičky přímo ideální.









pondělí 26. října 2015

Nemoci a pandemie

Již podruhé jsem se vydala na přednášku pana profesora Čorneje do kavárny Liberál. Téma bylo víc než zajímavé, tak jsem byla zvědavá. Leč, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Pršelo, tak byla kavárna mnohem víc nabitá než minulý týden. Tím pádem tam bylo děsně zahuleno, skoro nebylo vidět na krok.  Zároveň se hned inkasovalo, napochodovala tam taková rázná paní a přikázala zaplatit 140,- korun za přednášku. Nu, a pak nefungovalo nic, co by fungovat mělo. Černá můra každého organizátora. Nebyla moderátorka, nebyla technika. Když žena dorazila, technika nefungovala. Pan profesor přesto začal, ale pořád tam někdo běhal, hledal kabely, cvakala hospoda z prvního patra, někdo se hrabal v tašce, prostě soustředit se dalo dost práce. Usadilo se to až tak po dvaceti minutách, což mě vedlo k přemýšlení, jak to mají děti těžké, když někdo v té hodině pořád mluví a ruší. Nu, ale to je jiné zamyšlení, nyní jde o nemoci a pandemie, které pan profesor nakonec dovykládal bravurně jako vždy. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že díky moru mohla vzniknout renesance – tedy vlastně, že něco zlé, že vždy pro něco dobré, že jsme si s Američany navzájem „vyměnili“ nemoci- my – jako Evropané -jim tam zavlekli spalničky, chřipku a neštovice, oni nám na oplátku syfilis….
Za hodinu byl konec, ani dotazy nebyly a šlo se domů. Nu, není každý den úplně posvícení, ale i tak to bylo zajímavé. Jsem zvědavá, jaké nemoci a pandemie se objeví nyní, při přesunu světadílů…



neděle 25. října 2015

Mefistův rukopis

Mám moc ráda knihy pana doktora Polácha. Tedy když jsem zachytila vydání jeho nové knihy Mefistův rukopis, bylo jasné, co se chystá na nedělní čtení. Knížku mám a četba je to jako vždy, podle mého gusta. Zajímavý, čtivý, historický román. Ze sedmnáctého století, z Prahy Rudolfa II. Kdyby se dalo cestovat v čase, ráda bych sem zavítala. Hned po první zastávce v Přemyslovských Čechách.  Cestovat v čase zatím nejde, tak cestuji formou knížek. A s Mefistovým rukopisem to jde krásně. Je tu tajemství, dějiny, drama, vše, co má taková kniha mít. A je to krásné čtení!
                                  

sobota 24. října 2015

Paralely

Pozorujíce dění kolem sebe, mám občas (často) pocit, že až budeme jednou v učebnicích dějepisu, bude se o naší době psát: „V Evropě se schylovalo k válce, která vypukla dne….“

Asi jako ve třicátých letech, kdy se v Evropě schylovalo k válce, v médiích, (tehdy převážně jen tištěných) často podobná spekulace či úvaha proběhla, leč nikdo tomu nevěnoval zásadní pozornost, nikdo tomu nevěřil, každý, nebo alespoň většina, doufal, v nějaké klidné vyřešení napjaté situace. Pravda, byli osvícenci, kteří věděli, leč všeobecně se prostě na válku nevěřilo. Žil se běžný život, chodilo se do práce, za zábavou, uzavírala se manželství, přicházely na svět děti… Do takového světa přeci nemůže zase vstoupit válka, byli přesvědčeni lidé, majíce v paměti ještě hrůzy války první. Věřilo se v mírové řešení asi pořád, přes zřetelné signály, že tomu tak nebude. I po Mnichovu snad ještě fungoval běžný život s upjatou vizí, že ta válka prostě nebude. Minimálně v Praze tomu tak bylo, točily se tam filmy, žil rušný společenský život, v březnu 1939 se chystalo slavnostní otevření obchodního domu Bílá labuť. Prostě žil se běžný život a přes veškeré deklarace okolního násilí se věřilo, že prostě válka nebude. Vidím to stejně jako teď. Také si všichni myslí, že se to všechno nějak vyřeší, že válka nebude. Jenže historie prostě ví své. Ne nadarmo se prostě pořád opakuje…. 

pátek 23. října 2015

Archiv

V rámci Komenského hesla, že nejlepší metodou výuky je názornost, se kvinta v rámci dějepisu vypravila do archivu, aby poznala, co archivnictví obnáší v praxi. Cílem byl archiv Národního muzea, jehož prvním ředitelem byl Karel Jaromír Erben, takže se zde dá plynule propojit český jazyk s dějepisem. Zaměstnanci archivu byli tak laskavi, že studentům nejen práci v archivu objasnili, ale umožnili jim i prohlédnout si některé zdejší artefakty. Jestli je tedy mezi našimi kvintány nějaký budoucí archivář je zatím ve hvězdách, ale první setkání se skutečnými archiváliemi a zajímavý poznávací zážitek mají za sebou.



čtvrtek 22. října 2015

Středověký lov

Setkání s panem profesorem Žemličkou jsme si přály dlouho. A jak už to tak chodí, když si něco dlouho přejete, realita je pak úplně (trochu) jiná. Tak předně,  byly jsme  "vystěhovány" z multimediálního centra. Tam byla komerčně zajímavější akce. Nezbylo tedy než vzít za vděk učebnou. Je to tedy sešup, neřku-li degradace. Od našeho idealistického nápadu scházet se v kavárnách, kde budeme se sklenkou vína debatovat nad kontroverzními tématy naší historie, končíme ve třídě v lavici:-( se sklenkou citronády (rozuměj vody z kohoutku s erárním citronem).    Pak ještě to tradiční napětí, zda pan profesor dorazí, jestli nás tady v tom temném podzimním sídlišti najde a jestli vůbec přijdou hosté? 
Přišli. Všichni a v poměrně hojném počtu. I pan profesor to v proseckém labyrintu našel. V sedm tedy mohly vypuknout naše již tradiční historické Hovory, tentokrát na téma nikoli kontroverzní, leč i tak velmi zajímavé. A poctili nás i významní hosté, kteří se profesně věnují hlavně dvacátému století. Pan profesor prostě táhne. Vyprávět umí zajímavě, takže jsme si zalovili ve hlubokých středověkých lesích. Buď s knížetem Oldřichem, který si po lovu rád pochutnával na kančích ocáscích, které mu neopakovatelně pekl jeho kamarád Šebíř. Pekl je tak výborně, že za svoje středověké master chef obdržel biskupský úřad. Nu, kamarádíčkování kvetlo už ve středověku. Oldřich navíc jako bonus v lese "ulovil" i vnadnou Boženu,takže se nelze divit, že lov byl jeho velkým koníčkem. Nešlo nezmínit velkého smolaře z rodu Přemyslovců Jaromíra, který sice přežil kastraci i oslepení, ale nakonec skončil probodnutý na prevétu. Patrně někdy po lovu. Padlo jméno i prvního českého krále Vratislava či jednookého krále Václava, který s velkou oblibou lovil kolem Křivoklátu. Prostě, lovy ve středověku nebyly vůbec nudnou záležitostí. Stejně jako naše včerejší Hovory, které se blíží do svého čtvrtého finále. Již tedy máme "letitou" tradici. A v listopadu, jak jinak, revoluční dění, tedy zpátky do dvacátého století a ke kontroverzním tématům.  A snad už zase v multimediálním centru (rozuměj v knihovně:-))












středa 21. října 2015

Referát

Mohu si připravit referát?“ tážou se někdy studenti s jasnou představou, že si četbou zadaného textu vylepší známku. Jsou většinou přesvědčeni, že jen samotná snaha je důvodem ke kladnému hodnocení. Stáhnou něco z internetu, pravděpodobně z wikipedie, a monotónním hlasem pak svůj výtvor přečtou před znuděnou třídou. V závěru pak vyzývavě očekávají jedničku, která vymaže mnohé jejich předchozí hříchy…
Ne že by to nebylo pochopitelné. I mně by se líbilo dostat ocenění za dobrovolnou práci navíc. Mělo by ale být vždy jasné, že jde skutečně o nadstandardní výkon. Například o netradiční úhel pohledu, detailní zpracování či alespoň skvělý řečnický výkon. Referát se jako taková příležitost doslova nabízí. Jako učitelka si ale velmi dobře uvědomuji, jak ošemetná kategorie referát je. A také, jak obtížně se hodnotí.
Někdy mívám podezření, že jsou úkoly, které se prostě přežily a že v dnešní době, kdy je snaha všechno digitalizovat, klasický referát patří na smetiště dějin. Ale možná mi jen chybí schopnost podrobit ostré kritice snahu dítěte, které je přesvědčeno, že přečtením životopisu objeveného na netu si vylepší svoji studijní reputaci.
Největším problémem proto je hodnotit výstup referujícího. Jeho schopnost vystihnout podstatu věci, zaujmout posluchače a přinést něco nového. Pak je na učiteli, jak má nastavená pravidla a jak celkový výkon hodnotí. Pokud jde o komplexní hodnocení, které je založeno na důkladném rozboru studentova výkonu spolu se sebereflexí přednášejícího, pak je referát velmi cennou součástí výuky. Jenže realita je často trochu jiná. Mnohdy se setkávám s dětmi, které něco stáhnou, v lepším případě opíšou vlastní rukou, přečtou (někdy i překoktají) z papíru či powerpointové prezentace a samozřejmě očekávají kladné hodnocení. Udělaly něco navíc, pak si přeci dobrou známku zaslouží. Logické, ne?
Někteří jdou ještě jinou cestou. Nechají si elaborát vypracovat od rodičů. Zažila jsem referáty tak luxusní, že bylo na první poslech patrné, že žák šesté třídy něco podobného vytvořit prostě nemohl. Zejména se zřetelem na jeho každodenní práci. Ne, že by se nedala ohodnotit práce aktivní maminky, ale cílem mělo být vystoupení studentovo. Tak totiž znělo zadání. Tím pádem dítě úkol nesplnilo, což vede k neuspokojivému hodnocení. Učitel je poté vnímán jako tyran, který kazí svými požadavky celé rodině víkend. Alespoň tak jsem pochopila poměrně emotivní stížnost jedné maminky, ve které hrál hlavní roli zneuznaný referát na téma renesance, který by zcela jistě uspěl ve vysokoškolském semináři, leč její synek v sedmé třídě v reálu ani netušil, co vlastně renesance znamená. Z jejího nesourodého monologu mimo jiné vyplynulo, že když už podobnými nesmysly rodinu zatěžuji, měla bych být vstřícná v otázce hodnocení…
Studenti to mají v otázce referátů poměrně těžké, a ať si říká kdo chce co chce, já si myslím, že právě v otázce nejednotného hodnocení a přístupu je hlavní důvod v tom, proč je referát tak složitá kategorie. Osobně referáty vnímám i jako určitou zkoušku řečnictví, které je v naší škole(ale i ve veřejném prostoru) úplnou Popelkou. Aby někdo dovedl mluvit bez papíru či jen se stručnými poznámkovými body, zaujal a ještě vystihl jádro pudla, to je běh na dlouhou trať. A na to většinou není v žádném ŠVP ani RVP potřebný prostor.
Pracovat s referáty je bezesporu účinný prostředek, jak rozšířit mnohé studentské dovednosti. Naučit děti vyhledávat informace, pracovat se zdroji, kriticky je ověřovat, kvalitně a zajímavě je prezentovat. Trénovat veřejné vystoupení, schopnost zkratky, umění udržet myšlenku a linii vyprávění, ale
 i nezanedbatelné mistrovství myšlenku opustit, což, jak víme od Járy Cimrmana, neumí ani mnozí dospělí, o profesionálních řečnících nemluvě. Možná právě proto se mi práce s referáty ve škole jeví jako jedna z nejnáročnějších, leč velmi potřebných. Pravda, jen v situaci, kdy nejde o vatu či o snahu kantora jednu hodinu nemluvit a nechat to na dětech. Představa, že by referát měl ze školství definitivně zmizet, je proto krajně znepokojující.
Jenže kdo se trápil nějakým pátráním po zdrojích či schopností kvalitního řečnického projevu, když žijeme v digitální době a hlavním zdrojem informací jsou videa z you tube?
Práce s referátem je proto mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Jako ostatně se vším, co by mělo jít do hloubky a vyžaduje větší práci. Na přípravě referátu musí pracovat obě strany, ta žákovská i ta učitelská. Pokud kantor vyšle signál, že stačí překoktat text stažený z wikipedie, pak referát neplní v dnešní digitální době vůbec žádný účel. Děti pak mohou být právem překvapeny, když někdo jiný jejich slovní ekvilibristiku podrobí zdrcujícímu ohodnocení. Když ale děti od malinka vedeme ke kritice pramenů, k práci s větším počtem zdrojů a učíme je mluvit víc samostatně, pak je referát vítanou a podstatnou částí výuky. A ve všech předmětech, nejen v těch humanitních, kam se jaksi automaticky řadí.  
Nechtěla bych referát nijak výrazně glorifikovat ani zatracovat, protože je to, ostatně jako všechno, hlavně o lidech. O dětech a jejich zvídavosti, o učitelích a jejich schopnosti referát naučit i ohodnotit, o rodičích a jejich snaze usnadnit svým potomkům práci.
Když se sejde ta nejpříznivější konstelace všeho, je referát skvělou a často velmi interaktivní záležitostí. Funguje tak trochu i jako mezigenerační pohled na problém a může být obohacující pro všechny zúčastněné.
Pokud jde ale jen o výplň či formalitu, pak ho shledávám kontraproduktivním a zbytečným. Má v takovém případě úlohu posvěcené ztráty času, což je bohužel někdy problém i jiných prvků v současném školství.
Těžko říci, jak k referátům hromadně přistupovat. Myslím, že základ je na učiteli, jak to pojme, jak úlohu referátu vysvětlí a co od něho požaduje.
Podle mých zkušeností mají děti většinou referáty docela v oblibě, ale text stažený z wikipedie jako referát neoznačuji.
Takže slovo na závěr, referáty v našem školství své místo mají, mnohdy i nezastupitelné. Musí ale mít svá pravidla a jít trochu s dobou. A úplně na konec, hlavně je to o učiteli. Ostatně, jako celé školství….
Psáno pro časopis Rodina a škola


úterý 20. října 2015

Dle reklam..

Mediální prezentace poskytují dětem medvědí službu, když je učí hesla typu „nevaž se, odvaž se, to neřeš, buď stále on line…“
Měli by spíš vymezit, co se mají naučit. Protože to je skutečný problém. Takový univerzální, dokonce by se dalo říci, že velmi moderní, neřku-li aktuální. Proto by bylo na místě, kdyby se média k němu postavila seriozněji než lacinými hláškami typu „nevaž se, odvaž se.“
Ono se to ve skutečnosti moc nehodí do mediálního obrazu společnosti, ale jsou situace, kdy se děti doopravdy musí nějak zklidnit, uvázat se, neodvazovat se…Samozřejmě, myšleno obrazně.
V současnosti je školství takovou Popelkou společnosti. Ať udělá, co chce, vždycky je na kritické tapetě médií a nezavděčí se vůbec ničím. V mnohém je pozadu za reálným životem, který jde dopředu mílovými kroky, zatímco škola kráčí tempem mnohdy hlemýždím. Médiím to víceméně moc nevadí, naopak, jde o snadný terč a do čeho by se poté strefovaly?
Vlastně se ani nedivím, že mládež tak snadno a ráda podléhá podobným radám. Pokud vím, ani naše generace nebyla proslulá nějakou neobvyklou láskou k povinné školní docházce a nikde jsem se nedočetla, že by tomu bylo jinak mezi našimi rodiči či prarodiči. Snad jen v době Marie Terezie, kdy si děti mohly vybrat, zda na pole či do školy (v těch osvícených rodinách, jinak logicky musely na pole) chodily do školy s láskou a nadšením. 
Možná je současný problém víc v tom, že uspět se daří mnoha nedoukům, nevzdělaným lidem či prostě jen takovým jedincům, kteří mají ostré lokty bez ohledu na vědomosti a znalosti. Připouštím, že ne všichni školní jedničkáři uspějí v reálném světě, ale nemělo by z toho vyplývat, že tedy vzdělání odsuneme úplně na okraj společenského zájmu. Jistě, reklama ve stylu „ radujte se ze školní docházky,“ či „pište s nadšením diktáty,“ nezní nikterak lákavě, ale to už by mohl být úkol pro dobře placené kreativce, jak vymyslet něco, co má hlavu a patu a zároveň nenabádá děti k záškoláctví a neodpovědnosti.
Ovšemže nechci tvrdit, že dětem zvýší vzdělanost nějaká reklama. Ani omylem. Kdyby mi někdo podobné myšlenky podsouval, asi bych se bránila. I když musím neochotně přiznat, že jméno Prokop Diviš či vznik Národního divadla zaznamenala většina žactva školou povinného teprve po chytlavé reklamě na pivo či něco podobného.
Obecně jsem a priori proti jakékoliv manipulaci. Studenti to nejspíš budou mít podobně, leč řekla bych, že mnohou současnou manipulaci si oni vůbec neuvědomují.  Působí na ně totiž staletími ověřená metoda chléb a hry. Dostanou něco, co se jim líbí, je snadno dostupné, s okamžitým vizuálním efektem, který škola rozhodně nenabízí.
To je prostě léty ověřený fakt. S ním asi mnoho nenaděláte, i když samozřejmě i tady jsou viditelné pokroky. Stačí porovnat třeba školní docházku rodičů a současných dětí. Nebe a dudy.
Za problém současnosti považuji hlavně snahu všechno znevážit či zpochybnit, což vyplývá zřejmě ze zvráceného přesvědčení, že až díky virtuální realitě můžeme skutečně všechno. Včetně tedy poznání, všechno si prostě najdu, proč se to tedy nějak učit?  Přece si nebudu pamatovat nějaká fakta, když je kdykoliv mohu otevřít pouhým kliknutím. Natož, abych se něco učila nazpaměť, když je to tak náročné, něco se biflovat.
Realita je prostá. Zní „nevaž se, odvaž se.“ K čemu to povede v budoucnu, až nám dospěje generace bez paměťových spojů, lze těžko odhadnout.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád nemohu objevit pozitiva na tom, že si od raného mládí nechávám dobrovolně degenerovat paměťové schopnosti.
Nepředpokládám samozřejmě, že se mnou bude někdo souhlasit. Určitě se objeví řada kritiků, která bude vyzdvihovat moderní média a zatracovat staré metody zrovna tak, jak to dělám já s digitalizací. Jednou prostě máme být všichni on line a fungovat hlavně virtuálně.
Důležitý je samozřejmě úhel pohledu a přístup rodiny k digitálním médiím, která v sobě mají magickou přitažlivost už pro děti kolem jednoho roku. Prostě z nich něco vyzařuje a můžete zvídavé batole zahltit hromadou různorodých hraček, jak je poblíž mobil nebo tablet, nemáte s tradiční hračkou prostě šanci. Když podlehneme, protože je to snadné a máme pak klid, vychováme si digitálního mága, pravděpodobně. Zda si vychováme i člověka, který bude schopen číst, soustředit se a pracovat jinak než on line, je otázka, na kterou asi zatím neumíme odpovědět.  Když ale všichni přijmou lákavou teorii o tom, že moderní je se nijak nevázat, nad ničím nedumat, nic neřešit, řekla bych, že jde o cestu do pekel. A to záměrně nemluvím o možnosti black outu, se kterou zjevně nikdo raději nepočítá. Protože to by byla komplikace, kterou je třeba řešit a to nezapadá do toho, jak být trendy….
Co tedy v závěru říci ke školním dětem? Bez jasné koncepce se v tom budou plácat tak dlouho, jak dlouho bude ministerstvo navyšovat povinnou školní docházku. A to pak zcela jistě bude atraktivnější metoda nijak se nevázat a nic neřešit, protože sedět v lavicích taková dlouhá léta je tedy opravdu i mimo moje staromilské chápání.


pondělí 19. října 2015

Má vlast

Tentokrát ve výtvarné podobě. V Jízdárně na Hradě probíhá už delší dobu výstava krajinomalby, nazvaná příznačně Má vlast, protože jde o poctu české krajinomalbě. Dostala jsem se na ní až nyní, v podzimně melancholických dnech, kdy je taková výstava velmi příjemnou formou kulturního odpoledne. Navíc, jako obvykle, skoro na poslední chvíli, protože 1. 11. je avizovaný konec, proto jsem ráda, že jsem to stihla. Protože pocta je to víc než parádní. Tolik krajinářů, kteří jsou zde vystaveni, snad ani neznám. Ale o to víc je to zajímavé. Pravda, na pozornost je to příliš velké množství naráz, chtělo by to vícekrát, ale je to balzám. Na oči i pro duši. I můj oblíbený Jakub Schikaneder tu je, ale hlavně celá plejáda známých i méně známých krajinářů. Těžko psát nějakou recenzi na výstavu, když nejsem odborník. Tak snad jen dojem. Krásný… Ráda bych to stihla ještě jednou, vychutnat si detaily, ale listopad se kvapem blíží, tak si zatím vychutnávám ty prvotní dojmy. A pak cesta zpět podzimními hradními zahradami…. Idylka











neděle 18. října 2015

Zpověď Kukaty

aneb chmurný příběh z dob, kdy u nás vládli Přemyslovci.

Trénuji na středeční Hovory a debatu o Přemyslovcích:-) Jen doufám v příběh zajímavý, nikoli chmurný. Ostatně ani Kukata není nijak chmurný, mě docela baví. Zajímavý je i odskok pana profesora od odborné literatury k beletrii. Vydařená odbočka....
Hlavní hrdina jeho příběhu Kukata má takovou typicky středověkou profesi. Má za úkol zabíjet nepohodlné protivníky svého pána ( i když, ona to asi tak typicky středověká profese nebude, ale to by bylo na jiné zamyšlení:-)). Kukata se díky své práci pohybuje v poměrně pestré společnosti, hodně cestuje,loví, válčí,hoduje. Prostě nám přibližuje život v době Přemyslovců. A nám ho ve středu připomene sám pan profesor, s podtitulem týkajícím se lovu, ale řeč bude samozřejmě i o ostatní běžné středověké přemyslovské každodennosti. Jistě to bude stejně skvělé jako tato kniha. Doporučují obé, na středu navíc tímto srdečně zvu:-)
                                                   


sobota 17. října 2015

U konkurence

V kavárně Liberál u nás na sedmičce probíhá něco, co by někteří škarohlídi mohli označit, jako náš konkurenční projekt. Sídlí zde Kleio klub, který také pořádá přednášky převážně historické. Když se mi dostal do rukou podzimní program, nemohla jsem samozřejmě odolat přednášce pana doktora Čorneje. Jednak proto, že jeho práci mám ráda a obdivuji, jednak proto, že pan profesor přislíbil účast i nám, v únoru, tak jsem doufala, že s ním prohovořím osobně. Téma jeho cyklu přednášek v Kleio klubu je Pohromy a katastrofy jako dějinné zlomy. První, úterní přednáška, na kterou jsem se vypravila, nesla podtitul Výkyvy počasí a změny klimatu.
Celým cyklem se nese leitmotiv otázek, jak naši předkové vnímali výkyvy počasí, epidemie chorob či válečné katastrofy, jak se zlomové klimatické události promítly do představ Evropanů o dějinách a jak ve skutečnosti ovlivnily průběh evropských dějin….
Pan profesor mluví jako kniha, poutavě, vtipně, neotřele. Potvrdil nám starou známou věc, že vše už tady v nějaké podobě bylo, ať už mluvíme o suchu, povodních či extrémních mrazech. Že logicky mnohdy počasí mělo vliv na dějinné události,protože třeba takoví husité vesele válčili, dokud bylo teplo, které zachvátilo Evropu právě v době jejich ideologické vzpoury (to je už moje interpretace, ne pana profesora). Ovšem jakmile přituhlo, spěchalo se do Basileje a války skončily.
Nu, v kostce to tak bylo. Příští týden jsou nemoci, epidemie a pandemie. Tak už se těším. 
Prostory kavárny Liberál jsou celkem takové avantgardní, ale útulné,  přednáška byla zajímavá. Jsem ráda, že pan profesor bude
 i u nás. 




pátek 16. října 2015

Velký knižní čtvrtek

Loňský knižní čtvrtek byl ve spolupráci v knihkupectví Veverkova a větší akci s prodejem mých knih.
Výsledek obrázku pro osud spjatý s hudbouVýsledek obrázku pro osud spjatý s hudbouVýsledek obrázku pro třídní knížka do tramvaje

 Letos se Jalna vrhla na knihu paní Ilony Fryčové, Kavárna potmě, která nás provádí světem nevidomých.  V prostorách kavárny v Mikulandské se včera křtilo a prodávalo. Velký knižní čtvrtek tedy zde dostál svému názvu a skutečně šlo o velkou „jalní“ knižní akci. Mě osobně velmi těší, že jsem ke krásné knize paní Fryčové kdysi vytvářela svoji recenzi, která knihu provázela i včera.  A aby toho nebylo málo, tak vlastně souzní i s charitativní akcí, kterou vedu na GTM, se Světluškou, která celý projekt také podpořila. Všechno prostě souvisí se vším. Akce probíhala Na šikmé ploše, tedy přesněji řečeno v útulném prostředí kavárny téhož jména v Mikulandské ulici. Kmotrou knihy se stala paní Bára Hrzánová, která nejen přečetla úryvek, ale i celou akci spolu se svým manželem Radkem Holubem zaštítila. Oba byli velmi milí, vstřícní a přátelští. Což je ostatně stará známá pravda, že opravdu velcí umělci se umí i báječně chovat. Atmosféra tudíž byla báječná, křest se vydařil, kniha se prodávala, pejsek paní autorky,která je nevidomá, byl dalším hrdinou. A pan nakladatel Sládeček z Jalny, který za tím vším stojí, zaznamenal další vydavatelský úspěch. Knihu Kavárna potmě lze samozřejmě i v Jalně zakoupit a ponořit se tak do světa nevidomých. Je to zážitek. Stejně jako včerejší křest.