Prodloužení víkendového pobytu mimo Prahu se neukázalo jako úplně dobrý nápad. Dostat se totiž v pondělí ráno do Prahy se jeví jako takřka
nadlidský úkol. Všichni totiž chtějí do Prahy. Jeden z mnoha současných paradoxů,
všichni na Pražáky nadávají, ale všichni chtějí být součásti Prahy, minimálně
v pracovní čas. A poté se zas z prostoru svého příměstského bydlení
vymezují, že ti Pražáci jsou děsní:-). Nu, to je jen taková úsměvná paradoxní
vsuvka, která není myšlena jako nic proti ničemu, jen suché konstatování. Co
naopak jako děsné vnímám doopravdy, je to cestování. Do Prahy jsem se dostala
v podstatě až na třetí pokus. První ztroskotal na příjezdu k dálnici.
Už tam se štosovala kolona, kterou Zelená vlna označila za hodinovou. (až
zpětně jsem zjistila, že kdybych se na dálnici doploužila, tvrdla bych tam
v další koloně dvě hodiny!))
Volím ale starou benešovskou, kde je to vzápětí totéž jen
s tím rozdílem, že Zelená vlna už nic nehlásí. Jelikož trochu nasněžilo a
všude jsou tu kamióny, které nechtějí platit mýtné, je jasné, že zdejší kopečky
prostě nevyjedou a tedy se kolona dopoledne nerozjede. Je třeba počkat na
slunce, které letošní první námrazu zlikviduje a to dřív než v poledne
nebude.
Tedy druhý návrat a
třetí cesta z úplně druhé strany. To už bylo úspěšné a zásek nastal až
v Praze, kde se to všechno štosuje před permanentně opravovaným nuselským
mostem, čímž se z cesty přes Prahu nestává tradiční hodinová záležitost,
ale již celkem běžně dvouhodinová. A nepomůžete si ani v MHD, která se
vlekla ve stejné koloně jako my, takže je to prostě o trpělivosti
(a pružnosti pracovní doby J). Prostě všichni chtějí do Prahy.
Jen místům odpovědným za dálnice a dopravu je to jaksi fuk…
A to bylo sněhu jen minimálně....
Žádné komentáře:
Okomentovat