úterý 8. prosince 2015

Empatie

Jde o letitý problém, o kterém se diskutuje už léta. O lékařskou empatii a etiku. Doktoři by se měli umět do svých pacientů vcítit. Nepopírám, je to náročné. Ale mělo by to být. Alespoň trochu. 
Mohla bych třeba popsat situaci, kdy ležíte na sono vyšetření. Pan doktor si povídá polohlasem pro sebe. Polohlasem tak silným, že by jeden musel být hluchý, aby neslyšel.
„Je to nějaké divné, jsou tam nějaké uzlíky, snad cysta. Nebo i rakovina….“
Vyšetřovaný pacient je pozvolna stále více paralyzován. Mluvit nemůže, všude má nastrkané všelijaké přístroje, které panu doktorovi zobrazují na monitoru komentovanou záhadu. Vyšetření pokračuje.
„Pojďte se podívat, pane kolego,“ přizve bílého boha z vedlejší ordinace. „To je zajímavé, že? Cysta či rakovina, nebo jak to vidíte?“
Na vytřeštěné oči a zrychlený dech na lehátku nijak nereagují. Se zájmem sledují hlavně monitor.
„No, něco tam je, zcela evidentně. Nevypadá to ale úplně zhoubně, nemyslíte?“
Oba krčí rameny.
Je zřejmě, že je neobvyklý obraz zcela pohltil. Jsou k monitoru přikování i v okamžiku, kdy vyšetření oficiálně skončilo. Pacient již může mluvit, ale zatím čeká. Na nějaké oficiální vyjádření.
Žádné se nekoná, tedy položí otázku vlastní.
„Co se děje, pane doktore?“
Vytržen z počítačového zanícení poměrně nevrle odpovídá.
„Musíte počkat, až budou hotové výsledky. Za dva týdny se ozvěte!“
„A co ta rakovina, o které jste mluvil?“
Vypadá, že už neví, co vlastně říkal. Pak se asi rozpomene.
„Vypadalo to tak, ale asi to nic nebude. Počkejte si prostě na výsledky, na shledanou….“
Pacient vypadne z ordinace, oči navrch hlavy. Má truchlit, psát závěť nebo předpokládat, že šlo o jakési cvičné lékařské sympozium a všechno nakonec bude dobré?
Těžko se rychle rozhodnout. Emoce jsou rozhodně trochu rozhozeny, to prostě není nic nového pod sluncem
Když pak přijdou kladné výsledky, snad by jeden i na ty horké chvilky v ordinaci zapomněl. Nic jiného mu ani nezbývá, je rád, že vše dobře dopadlo…
Ale ty dva týdny?
 Nu, co, dneska to tak doktoři prostě mají (někteří, samozřejmě). Jen je to pak pro silné nátury.

A kdybych sama nezažila minulý měsíc, měla bych i trochu pocit, že si to někdo vymýšlí.
Nikoli...



2 komentáře:

  1. To je opravdu jen pro silné nátury!! Já mám ze sono vyšetření taky zážitek, i když ne tak dramatický. Doktor přišel aniž by pozdravil, provedl sono vyšetření a zase bez jediného slova odešel. Než jsem se vzpamatovala ,byl pryč. Ptám se sestry, jestli ještě přijde. Kdepak.... na výsledky si mám zavolat za týden.
    A přitom zrovna u takových vyšetření by měli být lékaři, kteří mají empatie na rozdávání. Bohužel realita je jiná.

    OdpovědětVymazat