úterý 31. března 2015

Kurz negativního myšlení

Přestože se intenzivně a pracně snažím o opak, divadlo nabízí právě myšlení negativní. Konkrétně jde o divadlo Švandovo, které do představení obsadilo svoje hlavní hvězdy: Michala Dlouhého, Apolenu Veldovou, Kristýnu Frejovu, Kamila Halbicha, Zuzanu Onufrákovou a další. Jde o černou komedii. Hodně černou, řekla bych. Ovšem ta, když se podaří, tak bývá mým šálkem kávy. Stejně jako psychologické drama, které anotace hry slibuje také.  Je to vlastně adaptace norského filmu a sever má všechno tak trochu drsnější než my tady v české kotlině. Představení si dost drsně pohrává s motivy invalidity, sebevraždy, soucitu či pokrytectví. Herecké výkony excelentní a délka představení snesitelná, slabé dvě hodiny. Bez přestávky, což je ideální. Jde o takovou psychoanalýzu, léčbu duše, náhled na drsnou realitu…. 
Dlouho jsem o tom ještě přemýšlela, a to samotné je pro mě vždycky známka toho, že to stálo za to. Byl to můj šálek kávy, byť místy jsme to vnímala jako příliš drsné, něco zbytečné, něco trochu přes čáru. Ale představení je to zajímavé. A herci skvělí všichni, v čele s Michalem Dlouhým, ale největší obdiv má paní Onufráková, která naprosto bravurně sehrála kvadruplegika. To tedy klobouk dolů. Naprosto pozitivně myšleno.Ovšem negativní myšlení má něco do sebe..


pondělí 30. března 2015

Cesta od zubaře

  Návštěvy zubaře většinou mívám poměrně klidné, bezbolestné. Pokud už dojde na vrtání, dá se zvládnout i bez injekce. Zejména my, odchovanci socialistického zdravotnictví, máme pocit, že jde opravdu o kosmetický zákrok. Trhání a jiné dramatičtější zákroky jsou ovšem jiné kafe a tady samozřejmě injekcí nepohrdnu. Injekce opravdu dokonale znecitliví. Tudíž člověk opravdu necítí vůbec nic. Onehdy jsem podobně znecitlivělá cestovala metrem, lehce otupělá sedím a těším se domů. I přes celkovou tupost jsem cosi pocítila. Upřený pohled jakéhosi mladíka. Seděl proti mně a pořád po mě pokukoval. Kapku jsem znejistěla. Takový fešák, co na mě asi vidí. Nu, asi jsem ještě k světu, namlouvám sama sobě a křečovitě se pokouším o úsměv, což jistě ve výsledku připomínalo zdařilý škleb. Vystupovali jsme spolu a mladý muž stále úkosem hází pohledy. Teprve doma, při pohledu do zrcadla jsem se dobrala hořké pravdy. Žádné nečekané zalíbení či snad sympatie. Z otevřené zubní rány mi tekl pramínek krve, což při bledosti mojí tváře jistě působilo obzvlášť pikantně. Taková stará upírka v pražském metru. Chlapec patrně nevěřil vlastním očím. Já ostatně doma také ne, jelikož jsem díky anestézii nic necítila. Ale i tak jsem v metru dokázala způsobit mírné vzrušení. Jo, není nad návštěvu zubní ordinace a dobře píchnuté injekceJ

neděle 29. března 2015

Romaneta

Když jsem kdysi objevovala, Arbese, měla jsem pocit určitého zjevení. Strašně moc mě bavil. Pak jsem ale na něj nějak zapomněla a najednou se vrátil. V podobě jakési nečekané literární touhy vrátit se k něčemu, co mě kdysi hodně oslovovalo. Možná to nastartovalo vyprávění v mé oblíbené Historii cs., kde jeho dílo zajímavě připomínali. Zaujalo mě pár nových věcí, které jsem o tomto smíchovském patriotu vlastně asi ani nevěděla. Třeba to, že svá nejlepší díla (třeba i Kandidáty existence) napsal v době, kdy vlastně ani neměl čas, byl naprosto vytížen. Když se pak ocitl bez práce, neměl se kam vrtnout, měl čas a rozhodl se stát se spisovatelem z povolání, což bylo tehdy určité novum, už mu to tak nešlo. Stejně jako to, že neměl rád své křestní jméno Jakub, raději se nechával oslovovat Arbesi.  Nu, ale jeho Romaneta nemají chybu. Vychutnávám si je na podruhé a je to mnohem lepší než v čase studentském. Asi ta životní zkušenost. Svatý Xaverius je na řadě jako první (jestlipak se tady neinspiroval slavný Dan Brown), následuje Ukřižovaná a Newtonův mozek. A ty krásné ilustrace Františka Tichého. …prostě čtenářský zážitek se vším všudyJ
                          

sobota 28. března 2015

Příběh učitelský

Ke Dni učitelů se mi hodí jeden takový fejetonek, zamyšlení, psané pro časopis Překvapení, leč svoje místo má i zde....

    Člověk se stane učitelem většinou z lásky, ať už ke vzdělání jako takovému, k dětem, k literatuře, matematice či  jen díky své vrozené dispozici pomáhat. Nikoli bezdůvodně se kantořina řadí k tzv. pomáhacím profesím. Ještě jsem nenatrefila na člověka, který by se do džungle českého školství vydal s cílem zbohatnout, vydělat peníze, zlepšit si společenskou prestiž či udělat kariéru.
Být dobrým učitelem znamená nejen umět učit, ale musíte být i policistou, soudcem, zdravotníkem, psychologem, uklízečkou, hercem, komikem i tragédem naráz. To vám žádná vysoká škola jako studijní program nenabídne. Logicky z toho vyplývá, že učitelem buď jste, nebo se to nikdy nenaučíte. Což je onen kámen úrazu, který nyní na světlo boží vyvalilo osvícené Ministerstvo školství. Pokud nemáte papír čili osvědčení (dříve bumážku- pamětníci jistě přikyvují) nemůžete učit. A tak to prostě je, přes ministerské rozhodnutí vlak nejede.

Vždycky mě při rozboru ministerských rozhodnutí popadne neovladatelná chuť zavřít takového chytrého úředníka třeba do rozdivočelé šesté A po velké přestávce. Zamknout a nechat ho tam hodinu či dvě přesvědčovat šesťáky o té své vizi, protože přírodopis či matematiku by s nimi patrně nezvládl. Bohužel, toto asi nebudu mít možnost zrealizovat. Možná i proto mě tato úřednická rozhodnutí vždy tak rozčílí. Netvrdím, že by učitel neměl mít vzdělání (i když dnes často jde víc o krotitelské schopnosti než o klasické předávání vědomostí), ale vysoká škola vás v Čechách prostě učit nenaučí. Nevím jak jinde, v severních zemích Evropy alespoň kantorům po určité odučené době dopřávají rok placené regenerační dovolené, aby se vzpamatovali, nadechli, cestovali a vzdělávali. Pak mohou dál pracovat s dětmi, svěží a nabití. U nás je systém založen na tom, aby vás vysál a odhodil. A před tím co nejvíc zbuzeroval. Takže když nestačí všudypřítomné papírovaní, nastala fáze studia. Povinného. A to i přes to, že my, co jsme prošli pedagogickou fakultou, můžeme odpřísáhnout, že během pedagogického studia na žáka vlastně ani moc nenatrefíte, vše je o šedivé teorii a zelený strom pedagogického života vám škola rozhodně neukáže. Najednou nezáleží na tom, zda léta učíte, umíte to a chcete v tom zpropadeném českém školství zůstat. Najednou jde hlavně o ten papír. Nějaká praxe, zkušenost, rozhled, jiné vzdělání, to nikoho nezajímá. Nastávají pak kouzelné situace, kdy staří bardi, kteří nemají to kýžené lejstro, sedí v lavicích vysoké školy, která si to samozřejmě nechá náležitě zaplatit, a mladý kantor, který díky akční době onen papír má, jim něco koktavě vykládá. Pak se zasekne, neví jak dál. Kantoři z lavic mu radí, jak příklad vypočítat či jaké y-i napsat.  A u tohoto doktoranda pak budou dělat onu zkoušku, aby vyhověli ministerstvu a konečně měli ten papír. Tak nějak vypadá současná reálná situace v našem školství. O dalších miliónech problémů teď mluvit nechci. Vlastně ani nemůžu, co když zrovna na ten obor nemám bumážkuJ.    Člověk opustí školství z mnoha důvodů, ztratí nervy, potřebuje zabezpečit rodinu, chce žít jako člověk. Že ale opouští školství v okamžiku, kdy nevydrží buzeraci svých nadřízených či ministerských nařízen, to je asi ryze česká specialita. Současná. A dost smutná. 

pátek 27. března 2015

Na pivo

...chodíme většinou s přáteli. Zvát na pivo studenty se patrně moc neslučuje s výchovnou funkcí školy. Pokud ovšem nejdete na pivo s Karlem Velikým, což je název středoškolské dějepisné soutěže. Již jsme se v minulosti párkrát účastnili, pak se rozplynul zájem, který ani akční název nedokázal probudit. Až trochu letos. Jedna skupinka studentů, respektive studentek kvinty se rozhodla, že když je to  v dopoledních hodinách, tak půjdou. Věnovaly tomu dost práce a výsledkem je poměrně zdařilý filmeček na téma Inkvizice v průběhu staletí. Šlo o kombinaci divadla, dějepisu, ICT, vlastní fantazie i faktografie. Holky odvedly pěkný kus práce. A ukázaly se i technicky zdatné, možná mnohem víc, než někteří profi "ajťáci." (minimálně ti naši). Začátek soutěže byl v devět hodin v kině Atlas. Sešlo se asi dvanáct studentských týmů, které měly vystoupit před odbornou porotou, které "šéfoval" pan doktor plukovník Eduard Stehlík.Témata byla opravdu různorodá, od antiky po současnost. Někteří studenti jsou doopravdy nadaní, protože šikovní byli všichni. A jak jsme dopadli?Tedy vlastně dopadly,protože jsme tam byly samé ženy, historičky:-)
No, nadmíru úspěšně. Skončily jsme na bedně a domů si odvážíme stříbro. Druhé místo je tedy pro nás velký úspěch, potěšení i satisfakce. 





čtvrtek 26. března 2015

Tak jak to bylo v Babicích

Události v Babicích jsou nám po včerejšku zase jasnější. Včerejší Hovory nám otevřely nové obzory. Žádný zemanovský Vrah se skrývá v polích, drama úplně jiného charakteru. Přednášející pan Kolouch jak vynikající vypravěč nás vtáhl do děje přímo detektivního, v podstatě dodnes zahaleného určitým tajemstvím a záhadami. Pan páter Jan Bula, který se stal obětí vykonstruovaného procesu v pouhých 32 letech si tedy prožil své. A nebyl samozřejmě sám. Mimochodem, byl to velký fešák, jak dokumentovaly zajímavé snímky, které nám pan Kolouch promítal. Ovšem po zásahu vyšetřovatelů STB to byl úplně jiný člověk. Zničený, zlomený, zdeptaný.  Až hrůza jednoho jímá, co všechno se tehdy dělo a jak snadno na tu dobu zapomínáme. 
Jana Bulu oběsili. Ani přímluvy jeho maminky u Gottwalda nepomohly. A nebyl sám, kdo tento akt komunistické zvůle odnesl smrtí. 
Pan Kolouch o něm píše knihu, která vyjde v příštím roce. Jistě to bude stejně zajímavé čtení jako kniha o Jssefu Hlouchovi, o které jsem tady již psala. Čtení zajímavé, leč smutné, ba až mrazivé.    Pokoušela jsem se přednášku zachytit na nějaké video, bohužel na to je můj foťák příliš nevýkonný a natočený materiál je dost špatný. Takže  jenom pár fotografii. A radost z toho, že se zase sešli lidé 
v poměrně velkém množství, a téma bylo tak strhující, že jsme diskutovali takřka tři hodiny. 
Tyto Hovory se mimořádně vyvedly, ač jejich téma bylo mimořádně tragické. Snad příště najdeme v té historii i něco veselého. 





středa 25. března 2015

Vraždy v Babicích

 Na dnešek připadly dvě historické události. Jednak připomenutí bombardování Prahy v roce 1945, o kterém se ale skoro neví, protože vždycky se připomíná jen událost první. Tou byl útok v únoru 45, který zničil třeba Emauzy, takže druhý nálet už není v centru dění. A přitom škody byly velké a lidí zemřelo také poměrně hodně. Leč, je to druhé…….

A druhá událost dneška, o které ale chci psát jako o jedničce, jsou první jarní Hovory, které povede pan František Kolouch. Původně jsme sice měli debatovat nad německou otázkou s panem Šebkem, leč ten je dnes v rozhlase, tudíž v našem multimediálním centru bude František Kolouch, mimo jiné autor knihy o biskupovi Josefu Hlouchovi, kterého soudruzi připravili o život. Velmi zajímavá kniha se jmenuje Milion duší. Dnes ale pan Kolouch bude přednášet o Babicích, kde v rámci boje o kolektivizaci došlo k oné dramatické střelbě, kterou tak dokonale využili ideologové minulého režimu v normalizačním seriálu o Zemanovi pod názvem Vrah se skrývá v poli. Kde se ovšem vrah doopravdy skrýval, či lépe řečeno, jak to doopravdy bylo, to se pokusíme rozkrýt dnes večer v našem multimediálním centru. Pan Kolouch přijal naše pozvání a první jarní Hovory tudíž nesou název osobnost P. Jana Buly jako oběti komunistického teroru anebo jak to bylo v Babicích. Pokud máte cest kolem, zastavte se. Začínáme již v šest večer….



                          

úterý 24. března 2015

Zdravý způsob života

  Již od včerejška se snažíme rozpitvat zdravý způsob života z mnoha úhlů pohledu i školních předmětů. Část studentů totiž odjela lyžovat do Alp, tudíž my, co ski sportu tolik neholdujeme, využíváme času i žákovského torza k projektovému týdnu. Tak se pokoušíme vařit, sportovat, besedovat, ba i v historii pátráme po tom, zda stravování našich předků bylo zdravější než naše. Jde tedy o projekt, který zcela jistě bude mít praktické využití pro studenty i v jejich budoucím životě.  Tato praktická škola hrou, která nás zatím velmi baví. Uvidíme, zda budeme v pátek zmordovaní či nabití energií ze všech těch zdravých myšlenek a věcíJ
A
A dnes jsme jako bonus k tomu měli přednášku o první pomoci. Prostě zdraví ze všech stran:-)
                               

                               

                               

pondělí 23. března 2015

Vytištěno v Číně

  Snažíme se s dětmi pronikat ke kořenům naší minulosti. Chci, aby děti znaly české pověsti. Nezavrhuji ani Staré pověsti české od Jiráska, byť uznávám, že jejich jazyk je pro dnešní mládež těžký a takřka nesrozumitelný. Hledáme tedy převyprávění, jiné verze, modernější, prostě snažíme se ty staré pověsti české nějak vstřebat. A nedávno mi jeden chlapec přinesl ukázat svoji novu knížku. Že si tedy pověsti zakoupil a zkouší je číst i v tom Jiráskově jazyce. Publikace vypadala velmi pěkně. Pevné desky, žádný paperback, plno obrázků. Obsah nabízel veškeré známé pověsti, Čechem počínaje a Ječmínkem konče. Při listování knihou jsem ale došla na konec, kde se vyjímalo oznámení:
Vytištěno v Číně.

Tak to mi tedy spadla čelist. Kam až jsme to s tou globalizací dopracovali? Nechápu, jak mohou někde v Číně tisknout naše staré pověsti české? To je to tam o tolik levnější? Až tak tam je pracovní síla zneužívána, zatímco naopak u nás nikdo nechce pracovat, dokud zakázka není natolik předražená, aby rázem přispěla ke zbohatnutí (respektive obohacení se?). Nechápu, ale české pověsti vytištěné v Číně je z mého pohledu vrchol nelogičnosti celého současného systému. Jinak si to vysvětlit neumím.....
                                                       

neděle 22. března 2015

Už je tu zase

Čekalo na přečtení poměrně dlouho. Už od loňských Vánoc, tuším. A nyní na něj přišla řada. Když je to ten bestsellerJ, tak hezky v neděli, na počátku jara. Nu, a čte se to dobře. Asi je opravdu nějaký důvod, proč se kniha Timura Vernera stala takovým hitem. Jde o satiru, která paroduje nejen německého Vůdce, ale zároveň se opírá do dnešního systému, komerce, povrchnosti, mediokracie, multikulturnosti, nespolehlivosti či pokrytectví. Verner samozřejmě svojí satirou otvírá širokou diskusi nad vyrovnání se s minulostí, nad současností a vlastně i nad budoucností.  Hitler je tu podle mě skvěle zparodován, ale stejně tak je nemilosrdně odhalená současnost. Navíc se to dobře čte a je to příběh k zamyšlení. Alespoň já ho tak vnímala. I naše dějiny by si takovou sebereflexi zasloužily.



     A i já už jsem tady zas, tentokrát opět soutěžně. Do konce března lze nominovat knihy vyšlé loni na cenu čtenářů,Nic nového pod sluncem vyšlo loni:-) Tak kdyby se někomu náhodou líbilo natolik, že by mu byl ochoten dát hlas, odkaz je ve vedlejším sloupci. Pak děkuji velmi pěkně. 

sobota 21. března 2015

První jarní

Už před pár dny, kdy se udělalo tak hezky, jsme si vyrazili na první opravdovou jarní vycházku. Je to úplně jiná atmosféra i nálada. Na jaro se těšíme převelice...
A když je dneska ten první jarní den, tak je důvod k oslavě a jarním radovánkám:-)
















pátek 20. března 2015

Úryvek ze zpráv

 V rozhlasových zprávách jsem zachytila informaci o tom, že se v poslední době ve Velké Británii rozmohlo přivolávání policie k vlastním dětem. Mnozí rodiče si totiž se svými dospívajícími potomky najednou neví rady, nezvládají je, bojí se jich a na pomoc si proto často volají policisty. Britští teenageři jsou dle této zprávy naprosto nezvladatelní, arogantní, agresivní a soužití s nimi jejich rodiče najednou nezvládají…. Nu, je to záhada, která by nás měla znepokojovat? Asi možná ano, protože se rádi inspirujeme systémy, které prostě nefungují. Nebo jsou politicky in, protože zatímco kdysi byla v kurzu strohá Makarenkova výchova a vzdělávání sovětského typu, dnes jsme se odrazili ke druhé stěně a respektujeme a obdivujeme liberální výchovu západní. Děti nemají hranice, neznají své povinnosti, jenom práva, cítí se být středobodem vesmíru, nemají vychování, logicky jim chybí slušnost, respekt a přirozený cit pro morálku. Kde ho také v tak dokonale liberální společnosti vzít a načerpat, že? A tak to funguje tak, že od malička si dětí dělají, co chtějí. Bez pravidel, bez hranic. Aby se nenarušovala jejich osobnost, praví současná módní výchovná tendence. Tudíž dětí rostou jako dříví v lese, respektive v nějaké okrasné zahradě, protože jsou samozřejmě hýčkány, rozmazlovány, upláceny hmotnými výdobytky, leč pravidla a povinnosti se v tomto výchovném arboretu nevyskytují. V Anglii začínají pomalu sklízet plody své výchovy. Bojí se vlastních dětí a volají na pomoc svoje policisty. Kdypak podobná situace nastane zde? Jistě to nebude dlouho trvat, nakročeno máme velmi dobře….

Zajímavé bude, z jakých potencionálních zpráv pak ten úryvek bude, zda to bude rubrika ze společnosti, ze školství či černá kronika?

čtvrtek 19. března 2015

Bezmoc

Jarní viróza mě onehdy zavedla do lékárny. Postávám s receptem na chvostu klikatící se fronty, nebyla jsem sama, kdo hodlal jarní prázdniny strávit aktivním maroděním.  U pultíku, před velmi vlídným magistrem, stála stařenka, opírající se o dvě berle.  V třesoucích se rukou drží několik receptů, které jí ochotný lékárník mění za krabičky plné léků. Trpělivě babičce vysvětluje, co je na co, paní se omlouvá, že si zapomněla naslouchátko, tak moc neslyší. Chlapec tedy zesílil hlas, poté i pomohl léky naskládat do tašky. Babička děkuje. Pak to magistr sečte a vyřkne konečný účet za léky, cca tisícovka. Stařenka vyndá nějakou slevovou kartičku, cena klesne asi na sedm set, zaplatí, poděkuje a pomalu se šourá ven. O dvou berlích to ostatně nijak rychle nejde. A mně z toho bylo všelijak, přestože jsem viděla mnoho pozitivního- velmi milého mladíka v roli prodávajícího, vlídné lidi, kteří babičce pomáhali s taškou i s dveřmi, vlastně i ona stařenka byla taková jako z pohádky, milá, drobná, čisťounká.  Jen to omezující stáří…
Pohyb nic moc, zdraví zjevně také, důchod jistě mizerný, léky drahé, no, nic moc pěkná vize. A to asi tato babička na to ještě má a třeba má i někoho, kdo ji to stáří zpříjemňuje. Třeba ale taky ne, to už jsem nevybádala. Spíš jsem začala dumat o drahotě těch léků a o tom, zda je opravdu potřebuje či zda si na ni někdo zvyšuje svoje body pro pojišťovnu? Těžko říci, ale drahota to je děsivá.

 A to jsem si myslela, že došlo k nějakým úpravám a léky zlevnily? Asi jsem se špatně orientovala v novinkách, které DPH přinesla. Ostatně, ono nejde jen o lékárny. Stačí třeba knihkupectví, kde se také měla DPH snížit, ovšem knihy evidentně podražily. Jeden žasne, co všechno za ně nyní chtějí. Nebo třeba benzín, ten také chvíli zlevňoval, ovšem v návaznosti na to jsem další žádné zlevnění nezaregistrovala. Když ovšem jde benzín nahoru, hned všichni hlásí, že musí zdražit, protože zdražuje benzín a oni jsou na něm závislí…Nu, já si myslím, že současnost, minimálně ta naše, je většinově závislá hlavně na myšlence co nejrychlejšího zbohatnutí, ber kde ber…No, to jsem odskočila dost daleko od nemocné stařenky a DPH na léky. To bude zjevně mojí jarní virózou….

středa 18. března 2015

Teorie všeho

  Tu  hořkou filmovou pachuť z minulého týdne bylo třeba nějak spláchnout, nejlépe dle oblíbeného hesla alkoholiků, čím ses zkazil, tím se naprav. Tak znovu kino, tentokrát Teorie všeho. Trochu jako Teorie velkého třesku, moje oblíbená. Nu, tady jde o jiný příběh, byť styčné body by se jistě našly. Jistě by se našly i kritické body, ovšem po včerejšku jsem divák vděčný a pokorný, takže jen tleskám. Zajímavé, inspirativní, dojemné, koukatelné....Prostě vše, co od kina očekávám. Takže Teorie všeho je dobrá teorie...


Jako bonus k dnešku aktuální pozvánka:-). I to je vlastně teorie. Teorie vlastní budoucnosti


pondělí 16. března 2015

Svět knihy

Zdá se být poněkud předčasné už dnes hovořit o tomto svátku knih a čtenářů, leč nedá mi to. Od dnešního dne přesně za dva měsíce bude sobota 16. května, Svět knihy bude v plném proudu stejně jako MS v hokeji, které ale naštěstí nemá v sobotu hrací den. I fanoušci hokeje tedy budou moci přijít na Svět knihy. V jednom ze sálů pak proběhne prezentace mých knih. Rozhodně jsem nečekala, že se na Svět knihy v roli účinkující ještě vrátím, leč osud tomu zjevně chtěl, tudíž se mi dostalo nabídky, jaká se neodmítá. Podrobnosti samozřejmě budu pozvolna doplňovat, dnes jde vlastně jen o první avízo a potěšující zprávu, že Nic nového pod sluncem bude mít svou velkou prezentaci právě na Světu knihy. A to tedy vnímám jako něco nového pod sluncem. Je to potěšitelné, těším se já i moje knížky dnešním textem si dovoluji dělat prostor pro svoje potencionální diváky, aby případně měli prostor ve svých diářích. Bude tomu v květnu, 16. 5. a detaily přijdou časem. Zatím jen prostě jedno radostné avízo.


neděle 15. března 2015

Protentokrát

  Touto lidovou přesmyčkou z doby okupace se snadno lze přenést do chladného nevlídného březnového dne, kdy Prahou pochodovala fašistická vojska, která zahajovala šestiletou okupaci naší země. V Přítomnosti, jejíž tehdejší šéf má nyní tu smůlu, že si ho na Hradě bůh ví proč vzali do svých spárů,se popisuje sychravý den,kdy Praha hrůzou ztratila hlas. A tichým městem se valila německá armáda, zatímco Češi jen bezmocně zatínali pěsti na chodnících. Atmosféra tak pregnantně vylíčená, že při četbě má člověk pocit, jako by to zažil na vlastní kůži. No, to bych sice nechtěla, i když ani dnes nevíme, kdy si která okupační armáda vzpomene nás obsadit, ale pořád doufám, že to ve svém životě nezažiju. Přesto mě patnáctý březen vždycky nějak osloví.  Je to takové memento….

Je smutnou vizí, že novodobý protektorát je v podstatě na spadnutí. Jen se úplně přesně neví, z které světové strany. Ovšem z důvodu pozitivního myšlení věřím, že některé vize se snad nenaplní. 
Jako kniha na dnešní den mi plně souzní Génius průměrnosti, která mě docela zaujala. Sice žádná novinka, ale přesto zajímavé historické čtení
                                                      

sobota 14. března 2015

Jak jsme vytrestali zloděje

Někdy člověk narazí na lapku v prostředí, kde by to rozhodně nečekal. Nám se jeden takový nenechavec objevil přímo uprostřed pracovního kolektivu. Pravda, nekradl ve velkém, zaměřil se výhradně na naše svačiny, dobrůtky a drobné pochutiny, které jsme si nosívali do práce. V osmdesátých letech, odkud lovím svoji vzpomínku, totiž neexistovalo takové množství rychlých občerstvení či dokonce automatů na mlsky, které nabízí dnešní doba. Prostě vás honí mlsná, skočíte na chodbu do automatu a máte vystaráno. Tehdy tomu tak nebylo, jediná „sámoška“ široko daleko nemohla naše mlsné jazýčky uspokojit, proto jsme se museli spolehnout na domácí výrobu. Mnozí byli v tomto směru dokonce mistry svého oboru a nejedno dnešní luxusní občerstvení by nám mohlo závidět. Ovšem měli jsme k tomu i Tondu. Ten dokázal vždycky spolehlivě vyhmátnout okamžik, kdy se prováděla gastronomická přehlídka, objevit se v pravý čas na pravém místě a sníst, co se dá.  Brzy mu samozřejmě nikdo již k ochutnání nic nenabízel, což Tonda vyřešil po svém. Prostě to šlohnul.  Po nějakém čase se jeho zlodějiny staly neúnosné, protože zatímco on si na pracovišti doslova debužíroval, my ostatní trpěli hlady, neb každou naší svačinu dokázal v nestřeženém okamžiku ukradnout. Nezbývalo tedy, než vymyslet plán, který našeho nenechavce navždy vytrestá. A nutno konstatovat, že byl tak kreativní, že od té chvíle Tonda na cizí jídlo ani nepomyslel, natož, aby sáhl na něco k jídlu, co si sám osobně nepřipravil.
V tehdejším poměrně omezeném sortimentu socialistických cukráren jsme zakoupili kvalitní a krásné kokosky. Nenápadně jsme odstranili marmeládu, které ostatně v tehdejších cukrovinkách nebyla přehršel, a místo jahodové průmyslové směsi jsme do kokosky naaranžovali psí lejno z podchodu vedle našeho pracoviště. Návnada pak byla nenápadně nastražena a čekalo se, kdy past sklapne.

A stalo se velmi brzy, Tonda svůj mlsný jazyk nijak nešetřil. Ledva spatřil v opuštěné kanceláři dvě krásné kokosky, rázem byly jeho. Dodnes vidím jeho hltavé polykání ukradené poživatiny, které doprovodil nevěřícným přičichnutím ke svým prstům. To nevypadá na sladkou vůni našich cukráren? Právě v tento okamžik jsme to nevydrželi a s hurónským řevem vpadli do místnosti, abychom Toníkovi sdělili, cože to právě snědl. Přistižený zloděj zbledl, zapotácel se a v příštím okamžiku zmizel na toaletě. Pravda, chvíli jsme se báli, zda jsme nepřestřelili, ale když Tonda vyšel ven, pro změnu dokonale zelený, nevypadal, že by měl umřít. Ale v očích mu seděla znatelná nenávist. Ta se časem rozplynula, přeci jen to byl jinak dobrák od kosti, ale strach vzít si něco, co mu nepatří, už Tondovi zůstal. Jídlo nám od té doby už nikdo nekradl. Zloděje jsme dokonale vytrestali.
Psáno pro časopis Překvapení

pátek 13. března 2015

Náhledy do hlubin študákovy duše

Snažíme se. Dnes jsme se sešli s našimi absolventy, konkrétně s těmi, kteří již vystudovali vysokou školu a jsou zapojeni do pracovního procesu. Cílem bylo napomoci současným maturantům v orientaci ve vysokých školách, co od nich mohou čekat, co se čeká od nich, prostě si tak nějak vyměnit zkušenosti. Pro mě to jako bonus bylo milé setkání s těmi, kteří kdysi seděli v našich lavicích. Čas malin nezralých a divokého „zlobení“ je pryč, mnozí již mají i vlastní rodinu, jsou to prostě dospěláciJ. Ale milí, přátelští, úspěšní…prostě jedna velká pedagogická radost.
A za týden se k nám mohou nahlásit ti, kteří si to u nás chtějí také vyzkoušet. A nejen ti malí, primárně primánci, kteří se hlásí pravidelně. Ale i ti starší, jak praví níže uvedený leták. A třeba se s nimi také za čas potkám na setkání absolventů. I když, to už asi budu babička. Ne sice rocková, jako Tina Turner, ale taková školní…J

Nicméně, pro nadané jazykáře to za pokus stojí. Němčinu tady máme vskutku luxusní, a o angličtině si to troufnu říci také….. 
Již příští středu...






čtvrtek 12. března 2015

Ghoul

  Nemám slov. A asi jsem se musela zbláznit, že jsem podlehla nátlaku a do kina šla. Patrně nějaké zatmění mozku. Větší hrůzu a slátaninu jsem už dlouho neviděla. Víc komentovat nehodlám, neb bych asi nenašla adekvátní výrazivo. Myslím tím samozřejmě slušnou terminologii. Prostě, to tedy byl sakra omyl....

středa 11. března 2015

Bowling

Krátké zastavení v běhu všedních dní. Dvě bowlingové dráhy v hotelu Duo, zápas o vítěznou čokoládu ( byla jsem ovšem v poraženém družstvu), dobrá nálada, dobré pití, nějaké mlsky, klid a relax. A jaro je ve vzduchu, zdá je, že je najednou lépe a radostnějiJ
Dobrá pracovní porada...JJJJ




                       







úterý 10. března 2015

První zub


Už je tady. Objevila ho sama maminka, takže ta dostane na šaty:-). Je tady první zub a těšíme se na další. ...



pondělí 9. března 2015

Wellness Konopiště

Když jezdíme na wellness víkendy, většinou je to někam do ověřených lázní, často i trochu dál mimo Prahu. Náhoda tomu chtěla, že mi onehdy paní na manikúře sděluje, že jezdí na wellness do Konopiště. Jelikož ten region kapku znám, jala jsem se vyptávat, kde že se podobná atrakce nedaleko zámku nachází, neb o ničem takovém nevím. Vylučovací metodu jsme zjistily, že nejde přímo 
o Konopiště, nýbrž o lokalitu nedaleko onoho zámku, která jen nese tento název, wellness Konopiště. A nachází se v rodišti velkého českého herce Zdeňka Štěpánka, v Tvoršovicích, které jsou dnes spíš známé luxusním golfovým hřištěm.  
A ejhle, ono i wellness. V areálu, který zde vzletně nazývají zámek, na zahradě socha Zdeňka Štěpánka a uvnitř hra na lázně….
A nutno konstatovat, že celkem zdařilá, zejména na masážích byli tak příjemní a šikovní lidé, že člověk až žasnul. A užíval si. Myslím, že už rozpoznám skvělou masáž, a tady byly všechny masérky vynikající, ba luxusní. Všechna čest...
   Trošku to vázlo na recepci, některá mladá děvčata se musí ještě docela učit, vlídnost, vstřícnost, trpělivost, ale to byl tak jen jeden malý flíček na kráse ( a pak ještě páteční řev dětí v bazénu, což nelibě kvitovali všichni hosté, nejen já. Maminka holt svoje čtyři ratolesti nějak nezvládala a tím dostal dost zabrat relaxační účel ve vodní zóně. Naštěstí se dalo uniknout do sauny či k masážím.)
Zajímavé je, že v sobotu bylo dětí zjevně víc, ale takovou paseku nenadělaly. Holt, jaký si to vychováš, takový to máš:-) 
Ale jinak welness v Tvoršovcích, byť maskovaný ze wellness Konopiště:-), naprosto splnil svůj relaxační účel, bylo zde báječně a jistě se sem vrátíme. Třeba si i zacvičit s Olgou Šípkovou, která tam cvičila zrovna v době našeho víkendové pobytu. Jenže my jsme tentokrát prostě chtěli lenošit. Tak příště....