Na prahu tohoto víkendu zemřel. Asi těžko k tomu říci
více, než proběhlo víkendovým mediálním světem. Poměrně symbolicky mám nyní
rozečtený Pražský hřbitov.
Eco není jistě jen Jméno růže, byť ho s ním všichni
spojují. V určitých okamžicích to vypadá, jak by nic jiného nenapsal, mnozí ho vnímají hlavně v souvislosti s tímto jeho prvním slavným románem. Nevím, zda je to jenom knihou nebo
zdařilým filmem, ale je to tak. A stejně
tak je i smutný fakt, že Umberto Ecco už není. Mě hrozně bavila jeho filozofie, jeho
nadhled a přehled, byť zase tolik živých rozhovorů jsem s ním neviděla.
Ale ty, co kolem mě prošly, stály za to.
Ten pán byl pro mě určitým symbolem. I proto je mi líto, že už nás opustil,
byť v relativně vysokém věku. Zas zmizela jedna stálice a jistota. R.I.P.
Bohužel, plamen zhasne všem, i těm stálicím. Jen ta tma je po nich větší a prázdnější.
OdpovědětVymazat