Trouba

K běžným situacím na našich silnicích patří troubení jeden na druhého. Pravda, třeba na Italy nemáme, tam je to ale spíš takový národní zvyk, troubí každý na každého a většinou jde jen o takový dopravní kolorit. U nás to je většinou výraz vzteku neřku-li agrese, že nejste dost rychlí, překážíte, zdržujete nebo prostě nějak vadíte. Prostě, většinou jde o zvuk se zlověstným podtextem, který může  řidiče i rozhodit. A co teprve, když na sebe troubíte sami. Rozhodíte nejen sebe, ale i všechny kolem. Nevím, zda existuje ještě někdo takový nebo je to jen anomálie mého řidičského umění, ale čas od času se mi povede zatroubit sama na sebe. Převážně při podélném parkování. Tak soustředěně patrně točím volantem, že prostě zatroubím. Poté se vyděsím, koho jsem kde přehlédla, nedej bože přejela. Kolemjdoucí si zase klepou na hlavu, cože je to za ženu ze zvířecí říše, která na ně tady troubí. Vždyť oni si jen tak poklidně kráčí po ulici a najednou na ně nějaký trouba troubí. A to mně ještě trvá, než pochopím, že ten troubil jsem já.  Většinou zastavím a udiveně se rozhlížím kolem, čímž logicky přiměju za mnu jedoucí vůz, aby troubil i on. Tentokrát na mě.  Když se dopátrám viníka, tedy sama sebe, snažím se omluvně dát najevo ,že moje troubení  nemělo žádný agresivní účel, ale moje grimasy většinou vyvolají další agresi. Lépe dělat mrtvého brouka. Jsem prostě trouba. Takřka profesionálníJ