Návštěva cukrárny s malým masožravcem není to pravé
ořechové. Když si teta usmyslí, že holčičku někam vezme, měla by víc dbát na
její chutě, ne na ty své. Nu, příště.
Myslela jsem si, že cukrárna by mohla být hezkým zakončením našeho
společného výletu. Samozřejmě cukrárna prověřená, kvalitní, s tou nejlepší
zmrzlinou. Jenže Hanička na ni reaguje svým novým oblíbeným slovem „fuj“, které
se jí líbí a hodí na všechno, co se jí nelíbí. Tedy nad předraženou zmrzlinou
křičí „fuj, fuj.“ Zaskočí mě, leč nenutím ji, „obětuji se“ a její porci
dobrovolně slupnu. Já zmrzlinu můžu. Jenže Hanička ve svém hlasitém monologu
pokračuje: „Maso, chci maso…“
Přidává na intenzitě, takže nelze přeslechnout. Pravda,
všichni projevují shovívavost k dítěti, leč nevím, co si paní za pultem
myslela doopravdy.
„Fuj a chci maso“ ve své vymazlené cukrárně asi neslýchá
často.
Příště budu muset vybírat cíle uvážlivěji J
Žádné komentáře:
Okomentovat