Aneb jak vést děti k altruismu, vstřícnosti a
samozřejmosti pomáhat. Pravda, není to v dnešní době úplně běžné a snadné
už vůbec ne. Navíc, ve školách nebývá zvykem (bohužel) podobné věci akcentovat.
Ani ŠVP je nevyžadujeJ.
Kantor se pak dostane do ošemetné situace, ani neví jak.
Stačí slabší či nepřesná formulace a může se dostat do fáze, kdy děti snahu
adorovat dobré skutky smetou ze stolu, nebo dokonce i zesměšní. Nejsou na to zvyklí, je to moc o emocích a
mnozí si s tím neví rady. Není na to kolonka.
A pak jsou i tací, kteří se o podobných věcech bavit
nechtějí z důvodů, že dobro se má konat tiše a nenápadně, čímž ho zcela
logicky posouvají do ilegality a pak se o něm špatně hovoří. Začarovaný kruh.
Naše rozhodnutí se zrodilo právě z opačných pohnutek.
Chceme dobro vypíchnut, zdůraznit, oslavit… Všude se mluví jen o problémech, o
„hrozné“ mládeži či o devastaci morálních hodnot, což je vnímáno jako běžný
kolorit doby.
Rozhodli jsme se s tím nesouhlasit. Jít tak trochu proti
proudu, i když samozřejmě nejsme jediní, kdo chtějí upozornit na nadstandardní
dobré skutky, nezištnou pomoc svému okolí, péči o slabší, staré či nemocné. Ale ve škole patříme k průkopníkům,
chceme jít touto cestou a zdůrazňovat dobro v nás a hlavně v našich
dětech. Proto vznikla Cena Thomase Manna.
Není pochyb, že zpočátku
trpěla klasickými chorobami všech nových věcí. Vždycky to tak je. Novinky jsou
provázeny nedůvěrou, skepsí či nezájmem. Víme to i proto, že několik neotřelých
novostí už jsme do života vypustili. I Cena Thomase Manna si touto prvotní fází
prošla. Jenže, jak praví staří latiníci: Finis coronat opus, tedy konec dobrý
všechno dobréJ.
Nakonec se sešlo tolik nominací, že porota měla skoro „práci“ vybrat toho
jediného laureáta. Děti navrhovaly svoje spolužáky, kteří ve svém volném čase
chodí pomáhat starým lidem, podporují nemocné, pomáhají svým kamarádům, kteří
mají nějaké problémy. Jiní zase navštěvují zvířecí útulky, kde nezištně a
dobrovolně pracují s opuštěnými zvířaty. Našli se kandidáti, kteří umí poskytnout
první pomoc, podporují handicapované lidi či docela obyčejně umí vyslechnout a
poradit, když je ostatním těžko. Důvodů,
které vedly k nominaci, se překvapivě našlo víc než dost. Až člověk
žasnul, jak široký záběr v oblasti pomáhat lidem kolem sebe mají naši
studenti. Ale koneckonců, záměrem bylo
vyzdvihnout neotřelé vlastnosti dětí, které umí pomoci, aniž by je o to někdo
žádal či je k tomu dokonce nutil, takže údiv není na místě. Spíš obdiv.
Paradoxně to vlastně ani ve finále nebylo vůbec jednoduché,
vybrat z mnoha zajímavých příběhů a osudů ten jediný, který si letos cenu
odnese. Nakonec zvítězila studentka ze sekundy Gabriela Plašilová, která se tak
stala historicky první nositelkou této ceny.
Můžeme na ni být hrdí (a také jsme), ale stejně tak hrdí a pyšní jsme na
to, že kandidátů na toto ocenění bylo víc, než jsme při vyhlašování čekali. Jde o studenty napříč všemi ročníky,
z čeho logicky vyplývá, že všeobecně přijímaná premisa o morální devastaci
naší mládeže vůbec není pravdivá. Naopak, potencionálních „rytířů a dam“, lidí,
co mají srdce na pravém místě, nám nastupující generace nabízí víc než dost.
Stačí jen nezatrpknout, nesýčkovat, podat pomocnou ruku a vidět to dobré
v nich. Třeba i s pomocí Ceny
Thomase Manna, jejíž druhý ročník (a tím i nominace) v podstatě právě
začalJ
Žádné komentáře:
Okomentovat