„Tak máme po prázdninách,“ říkávala moje maminka
v okamžiku, kdy červenec dospěl ke svaté Anně. A někdy měla podobné
připomínky i daleko dříve. Myslela tím, že čas hrozně letí a ani dva měsíce
prázdnin nepředstavují ono nekonečné moře času, jak si prvního července všichni
představuji.
Někdy také přivolávala Vánoce:
„ Už je tu zase Ježíšek,“ vzdychala neurčitě od konce léta,
čímž nás děti tím dostávala až do neskutečné paralýzy.
S odstupem času mám pocit, že šlo o mantru, která měla
jakousi funkci, kterou jsem dosud neodhalila. Zato jsem na ni narazila u mnoha
jiných lidí, kteří se podobným způsobem vymezovali proti plynutí času.
Tento fakt se mi výrazně personalizuje převážně v září,
v okamžiku, kdy prázdniny doopravdy skončí. První, co mě většinou napadá,
je otázka, zda reálný konec volných dní vzaly na vědomí děti. Většinou se tak
nestane během celého září a mě napadá kacířská myšlenka, že kdyby už od svaté
Anny opravdu akcentovaly konec, byly by v září na zahájení pravidelné
výuky mnohem lépe připraveny.
A jako druhou otázku řeším délku. Jsou dva měsíce málo nebo
moc? Pravda, Jules Verne zasel věčným optimistům do hlavy neodbytnou myšlenku,
že mohu existovat i dva roky prázdnin, což by ale v reálu asi nakonec
nikdo nechtěl. Vždyť, kam bychom ty naše děti udali, kdyby bylo tolik volna?
Zhroucené babičky vydrží týden a většinou žádají dítě jen jedno, protože dvě a
více nesnesitelně zlobí. Tábory na tak dlouhou dobu také nejsou reálné a navíc
hygiena stejně většinu z nich po týdnu zavře, takže co pak s dětmi?
Je to problém na dva měsíce, co teprve na dva roky. A to nemluvím o
vědomostech, které se, často nevratně, úspěšně vypaří z hlavy během
nynějších klasických prázdnin. Každé září se pak podobá názvu amerického filmu
50x a stále poprvé. Mluvím v tomto případě samozřejmě o vědomostech. Tedy z tohoto úhlu pohledu jsou i dva
měsíce hodně. Vím, že děti si povětšinou nemyslí, nebo o tom alespoň nahlas
nehovoří, protože tím by se dostaly do všeobecného dětského opovržení. Ale
většina z nich také musí přiznat, že se koncem srpna do školy už těší.
Minimálně na kamarády, na přestávky a případně i na tělocvik.
Popravdě řečeno, na
argumenty k obhajobě tvrzení, že jde o zbytečnou dobu volna, nějak nemohu
přijít. Jak mám objasnit školní volno, když všeobecné mínění tvrdí, že tolik
prázdnin, jako mají děti nyní, neměly nikdy od dob Komenského? A když navíc musím přiznat, že z velké
části mají pravdu. Opravdu je toho volna dost, asi proto, že se systém přeje,
aby děti byly ve školních lavicích co nejdéle, a tím pádem se ten čas musí
nějak zaplácnout.
Já osobně časem dospěla k názoru, že by letní prázdniny
bylo opravdu dobré zkrátit, alespoň o týden či dva, které by se přesunuly
k prázdninám jarním či vánočním. Tam by totiž trocha delšího volna přišla
náramně vhod. Jenomže se změnami je potíž. Tradice prostě hovoří o dvou
měsících letního volna a tím pádem se něco těžko mění. I ty věční stěžovatelé
na rychle plynoucí čas se opírají o léty zažitou terminologii. Pomyšlení, že by
najednou měli definovat jiné mezníky, jim zjevně není nikterak milá, ani když
jde o fixní představy.
Způsobů, jak vstřebat realitu prázdnin je samozřejmě
několik, Například nepředpokládat, že si děti něco z loňského roku
pamatují. Když zahájíme školní rok opakovacím testem, patrně jen zvýšíme míru dětského,
potažmo rodičovského, stresu, který vzápětí vystřídá stres učitelský, když
z jejich testů zjistíte, že jste je vlastně nic nenaučili.
Nahráváme tím odpůrcům systematického vzdělávání, kteří
mohou každé září jásavě dokazovat, že snaha o povinnou školní docházku ve
stávající podobě je marná snaha!
Virtuózních výsledů v této kritické disciplíně pak
dosahují přívrženci naprosto volné výchovy, kteří tvrdí, že se děti mají nechat
být a ony že se časem nějak najdou. Musím připustit, že nejsem úplný odpůrce
všech alternativních metod, tato mi ale zrovna moc nesedí. Když navíc fungujete
v rámci nějakého systému, téměř jasně v tomto souboji prohrajete.
Protože v klasické škole v září většina dětí nic neví. Snad jen
prvňáčci (respektive druháci) nezapomněli abecedu a čísla, ale zase získali trvalý odpor ke škole, který
v loňském září zcela jistě neměli.
Dovedu si představit, že se o prázdninách někdo i učí
(nemyslím tím samozřejmě repetenty). Pokud tomu ale tak je, ztrácí onen jedinec
právo na volno, relaxaci a odpočinek. Bezpochyby existují takové rodiny, kde se
děti učí i o prázdninách. A tyto děti pak v září tvoří ony čestné výjimky,
díky kterým mohou kantoři káravě tvrdit:
„Vidíte, že jsme to brali! A když se chce, tak to jde! A když to ví jeden, musí to vědět celá třída!
…“ a plno dalších pouček.
A to všechno způsobují dva měsíce prázdnin. Nejmilovanější
část školního roku, nazíraná z realistického úhlu pohledu.
Kdysi jsem skutečně mívala v září pocit naprostého
pedagogického zmaru. Až do doby, kdy jsem si uvědomila, že něco málo tam někde
zůstalo. A že prostě jen trvá, než to vykutáme z nánosu letních a
prázdninových zážitků, které jsou logicky mnohem opojnější než Ohmův zákon či
třicetiletá válka.
A také už vím, že co ve škole nestihnete naučit do Vánoc, už
stejně nenaučíte, takže ty děti vlastně mají na zapomínání mnohem delší časový
úsek, než se na první pohled zdá. Proto se také dá těžko určit, zda dva měsíce
volna jsou málo či moc. Kdybych se zeptala dětí, veřejně mi všichni oznámí, že
samozřejmě málo. Ale mnozí z nich si v duchu myslí, že by třeba šest
neděl bohatě stačilo. Někteří by dokonce mohli poukázat na další Verneův titul,
že takových pět neděl v balóně je ideální doba pro úspěšnou a smysluplnou
relaxaci. Nu, to všechno uvidíme v červnu….
Ostatně, teď jsou na krku Vánoce, když ten čas tak letí:-)
Psáno pro Rodina a škola
Žádné komentáře:
Okomentovat