pátek 2. září 2016

Země, kterou se nedá projet

Člověk se ocitne v pasti, ani neví jak. Stačí vyjet na české silnice a může strávit pěkných pár chvil v nekonečné zácpě, ze které není úniku.  A nedej Bože, pokud vyjede na dálnici, speciálně na D1, velmi často se chvíle mění v dlouhé hodiny. Jsou i tací, co něco podobného zažívají v množství mnohem větším než malém, tedy takřka pravidelně.
Moje zkušenost je obdobná. Kdykoli vyjedu na dálnici, je to dobrodružství. Dojedu nebo strávím den v nehybné koloně? Napínavé.
Není pochyb, že nejde jen o problém D1. I ostatní dálnice u nás mají tu zvláštnost, že stačí jedna nehoda, jedno zúžení, o „skvěle“ naplánovaných rekonstrukcích ani nemluvě, že v okamžiku dopravní tepna netepá, stojí a koroduje. Vždycky tomu tak je. Vím to, protože jsem už poměrně dost času na dálnici prostála. Pikantní je, že k tomuto postávání musíte vlastnit dálniční známku, tedy jde o draze zaplacený čas. Zjevně to ale patří k českému koloritu, protože se nikdo proti tomu nebouří, známky si na toto parkování všichni spořádaně zakupují a pak hromadně stojí na dálnici, kolem které sice stojí značky přikazující rychlost dejme tomu sto km v hodině, což ovšem málokdy lze vyvinout. Nejsou proto podmínky. Paradoxní je, že pohyb vám většinou neumožňují ani silnice vedlejší, ba ani staré dobré okresky nefungují. Když totiž nejede dálnice, většinou se všichni snaží problémové místo objet, čímž se ovšem v našich dopravních podmínkách zácpa jen rozšíří. Na vedlejších cestách je krom obřích děr plno nečekaných uzavírek, omezení a objížděk, že to vlastně nemá cenu.

Jsou i tací, co buď vyměknou nebo získá navrch jejich ekologické já, případně podlehnou jakési mediální masáži, a jedou vlakem. V naivní představě, že zažijí cestování levnější, pohodlnější a hlavně rychlejší, než nabízejí ucpané české silnice. Lístky na vlak ovšem nijak laciné nejsou, zejména pokud si je nekoupíte s ročním předstihem. Nevadí, říkáte si, zase pojedu včas a bez kolon. Místo kolony nastane zpoždění, které často bývá zpestřené nehlášenou (nebo i hlášenou výlukou) díky které krom železnice vyzkoušíte i jízdu Karosou vyřazenou z provozu tak před deseti lety a hravě tak docílíte času, který běžně dáváte v kolonách.  Ani vlakem tedy cesta nevede. Zdá se tedy, že naše malé Česko je země, kterou se prostě nedá projet. Paradoxní je, že se často nedá projet ani městem, kde je situace naprosto totožná. Autem se nedá a MHD je velké dobrodružství. Stačí jedno ťuknutí, zastaví se tramvaje takřka v celém městě a představa, že někam dorazíte včas, bere rychle za své. Nabízí se metro, které v okamžiku, kdy se nikdo nevrhne do kolejiště, podobný přepych vskutku nabízí. Musíte ale mít všechno na trase, nepřestupovat a vejít se do intervalu, kdy krtek jezdí. Nacpaný až k prasknutí, takže o kultuře cestování řeč být nemůže, ale včas většinou jezdí. Takže z jedné konečné na druhou se projet dá, což je asi tak všechno, co doprava v Česku a jeho metropoli nabízí. Jinak je naše malá země opravdu úsekem, který se nedá civilizovaně přejet. Asi je čas začít chodit pěšky, turistické značení máme zatím stále jedinečné, na světové úrovni. Řekla bych, že jen do okamžiku, než se do toho vloží nějaký expert na dopravu, jakými disponuje třeba magistrát, pak už se naše země ani nepřejde. Ale to snad zatím nehrozí, takže hurá na pěší trasy. Jinde je třeba obrnit se trpělivostí, vybavit se na dlouhé bivakování a zapomenout na představy, že se někam člověk dostane pohodlně a včas. V Čechách nemožné!!

1 komentář:

  1. Jitko, souhlasím s Tebou. Hlavně s tím turistickým značením. Dokud ho teda plánují a udržují fandové, kteří mají zemi prochozenou, a ne kteří ji vidí jen na monitoru PC.
    Pavel

    OdpovědětVymazat