Rodičovská veřejnost

Reformátoři a kritici školství sázejí na špatnou kartu, když tvrdí, že zaostalost našeho školství je dána neflexibilními kantory, kteří jsou zastaralí, neflexibilní a v podstatě jsou klasickými nepřáteli lidstva. Měli by se spíš zaměřit na rodiče. Protože tam je jádro pudla.

Proto by bylo na místě, kdyby se reforma školství spojila s nějakou rodičovskou skupinou a vedl se dialog s rodičovskou veřejností. Ono se to samozřejmě ví, ale moc se to nezdůrazňuje, a totiž, že každý, kdo prošel základní školou, se cítí být povolán školství rozumět a hodlá to patřičně dát najevo. Tedy každý (nebo minimálně každý druhý rodič) by byl skvělý adept na školskou reformu.

Ve skutečnosti jde v onom našem nekonečném reformním školském pokusu spíš o úkol pro nadšence než pro stávající odborné týmy, které většinou školní dítě viděly jen v nějaké odborné studii a k praktickým věcem běžné školní výuky mají asi tak daleko, jako je od jedničky z fyziky k Nobelově ceně.

Málokdo ale ve své potencionální reformě kalkuluje s přístupem rodičů, kteří chtějí školní výsledky svých dětí jasné a přehledné, nejlépe ve velmi podobném tvaru, jako mívali kdysi oni. Kam na ně s nějakým slovním hodnocením. To je jedna skupina.

 Druhá chce mít naopak všechno alternativní, nejlépe úplně jinak, než měli kdysi oni, protože oni v té škole kdysi úpěli a jejich děti se nyní musí školou bavit.  Kam na ně s nějakými známkami.

 Další skupinka jde ještě dál, ta odmítá, aby jejich děti byly zatěžovány nějakými povinnostmi, takže vyžadují alternativu alternativy, tedy nejlépe chodit do školy jen ve chvílích, kdy se jim třeba chce. Kam na ně s nějakým slovním hodnocením či známkami. Prostě jen to, co ty děti chtějí.

Jiní zase chtějí jen samé jedničky nebo naopak, držte je pěkně zkrátka.

Další si je raději učí sami doma a někteří zase vnímají školu jako odložiště a k nějakému dialogu moc vstřícní nejsou.

 A všechny tyto skupiny mají absolvovat nějakou povinnou školní docházku, o které není jasné ani to, proč je vlastně povinná, natož to, co by si ty děti měly do života odnést. Vědomosti? Schopnosti? Sociální návyky? Kamarádské vazby? Počítačovou gramotnost? Finanční gramotnost? Čtenářskou gramotnost?

Vlastně nechápu, proč se rodičovským vlivem na výuku nikdo pořádně nezabývá. Pokud vím, různí reformátoři pořád rozpitvávají osnovy a prapodivné rámcově vzdělávací plány, ale ještě nikdy jsem neslyšela, že by se vedla odborná diskuse s rodičovskou veřejností na téma, co vlastně od té školy chce?

Možná je problém v tom, že to neví ani sami reformátoři. Připouštím, že jasně definovat výsledek školního vzdělávání je dost obtížné, ale stejně tak je obtížné sladit tolik různých představ a vizí do jednoho smysluplného balíčku.

Samozřejmě nechci tvrdit, že má existovat jen jedna jediná verze, naopak, různorodost je žádoucí a přínosná, ale mělo by se vědět, kam to všechno směřuje a jaký má být společný základ.  Kdyby někdo jasně definoval profil patnáctiletého absolventa, seznámil s tím rodičovskou veřejnost, která by tak získala pocit, že se s ní ve vzdělávacím procesu počítá, možná by se předešlo mnoha konfliktům.  Nevím ale, jak v takovém případě přistupovat k té části rodičovstva, které je vzdělávací cíl takřka ukradený, ale za hlavní považuje hlídací roli školy. Tedy odložit dítě v šest do družiny a v šest večer si ho jako posledního vyzvednout. ..

Za mimořádný problém by se pak musela považovat ještě další skupina, totiž ti, co o školu nestojí vůbec, ale ty jsem v podstatě do své dnešní množiny nezahrnula.

Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, najít nějaký reálný konsenzus se mi nedaří. Pravda, odborníci dnes existují takřka na vše, jen na smysluplný vztah rodičů ke vzdělání svých potomků nic certifikovaného neexistuje. Většina lidí chce pro své děti dobré vzdělání. Co to ale znamená a jak toho docílit už tak jasné není. Ale vzhledem k tomu, že každý si je vědom své vlastní pravdy, velmi těžko se s tím v reálném školním životě pracuje.

Nepředpokládám ani, že svým meditováním dojdu k nějakému smysluplnému výsledku. K zamyšlení mě vedla náhodně vyslechnutá diskuse maminek před KFC, kde vehementně debatovaly o školách svých dětí a moc laskavosti a vstřícnosti tam nebylo. Zjevně se jejich představy nesetkaly s tamějším výukovým plánem.  Dnes sice mají ještě možnost výběru (kdo ví, co bude za pár let, když už nyní mílovými kroky směřujeme zpět k jakési uniformitě), ale ony o to zjevně nestály. Vždyť je to jen škola, ukončily svoji debatu a zamířily se svými rozvernými potomky do útrob KFC. Takže jsem jejich další úvahy neslyšela, ale zase mě to vedlo k zamyšlení nad tím, jak vlastně dělat reformu školství , když ti, kterých se to primárně týká, v tom vlastně sami nemají jasno. Nu, deset školních měsíců před námi, třeba se něco vykrystalizuje. Uvidíme. Ale ve finále, co si s tím dělat hlavu, je to jenom škola:-)