Praha, jak ji neznáme

Další díl našich Hovorů o historii se dotkl dějin našeho hlavního města. Kontroverzní téma tedy moc nebylo, ale zase někteří mohli jako kontroverzi vnímat našeho přednášející. Pozvání totiž přijal bývalý primátor hlavního města Prahy pan Tomáš Hudeček. Nicméně, naším cílem nebyla politika, ale vskutku dějiny Prahy. Jaké to bylo v našem hlavním městě dřív, od kdy vlastně Prahu máme jako jedno město, co skrývaly staré pražské uličky, jaká je Praha dnes a co můžeme očekávat v budoucnu. Přesněji řečeno, tak jsem si to představovala a objednala. Pan Hudeček se ovšem role přednášejícího chopil primátorsky vehementně, takže jsme se politice nejen  nevyhnuli, ale v podstatě to bylo celé politické. Takže večer se v duchu historie moc nenesl, přesto jsem měla dojem, že posluchači se nenudili. Některé věci byly opravdu zajímavé, leč dějiny se nám tentokrát vyhnuly obloukem. Nebo spíš tunelem Blanka.  
Včera večer jsme se tedy toulali současnou  Prahou a za měsíc si dopřejeme opravdové dějepisné temno. Tedy spíš otázku, zda bylo temno opravdu tak temné, jak nás kdysi přesvědčoval mistr Jirásek. Vyvracet tento zažitý mýtus bude koncem dubna pan profesor Jaroslav Čechura. Již nyní vás zvu, ač je divné lákat na temno, když v kurzu jsou světlé zítřky. Ale naše budoucí temno bude tak moc historické jako byla včerejší Praha politická:-)

Padova

Padova je známější město než Vicenza. Alespoň pro mě. Minimálně díky univerzitě, která je jednou z nejstarších v Evropě. Pak je zde kostel zasvěcený Antonínu Paduanskému, tedy totéž, co máme na Letné na Strossmayerově náměstí. A jinak jako Vicenza. Klid a pohoda, usměvaví Italové a výborná káva. Navíc i ceny vlídné, třeba v porovnání s Vídní a její kávou.  Velikonoční atmosféra na každém rohu. Příjemné město.

Velikonoční Itálie

A její první zastávka. Město Vicenza. Kdysi naše, respektive součástí Rakouska. 

Klidný a pohodový Velký pátek. Tiché uličky a architektura slavného Andrei Palladia. K tomu přátelský velikonoční trh. 

A italská káva se zmrzlinou. Obé naprosto skvělé. 

Krásné městečko.

Polévka

Kantor nemusí být zrovna komik, a přesto se v hodinách často zasměje. Nebo alespoň po vyučování, když už se s kamenným výrazem profesionála nechce bavit nad dětskými přebrebty či nad tím, že studenti často neuvažují nad tím, co si zapisují a pak bezmyšlenkovitě memorují. Většinou při zkoušení, když dojde na lámání chleba, udiveně kulí oči nad tím, že jejich paměť je sice dokonale mechanická, leč postrádá základní logiku.  To, když se třeba o Krétě dozvíte, že je to polévka evropské civilizace.

„Prosím?“

„Polévka evropské civilizace!“

„Jak jsi k tomu došel?“

„Mám to v sešitě!“

Prostě si od souseda místo původní věty, že Kréta je kolébka evropské civilizace, opsal polévka evropské civilizace, a vůbec nic mu na tom nebylo divné. Je to přeci děják, ten je plný všelijakých divných věcí.

„Během demonstrací zemřel Jan Popletal!“

„Nejsi Popletal spíš ty?“ snažím se rádoby vtipně glosovat situaci a navést hocha na správné jméno zemřelého studenta. Chlapec ovšem zírá stejně nechápavě jako minimálně polovina třídy, která má v sešitě jméno Popletal také. Díky Harry Potterovi, kde osoba téhož jména vystupuje, jim to přijde logičtější (a známější) než chudá medik Opletal, kterého si vůbec nemohou zapamatovat.

Nedávno jsem narazila v hodině u oktavánů na situaci ohledne rehabilitace politických vězňů. Když jsme si o ní začali povídat, ani ve snu by mě nenapadlo, že budoucí maturanti pojmu nerozumí.  Snad náhoda tomu chtěla, že jsem se zeptala, co je jim nejasné.

„Kdo jim ty procedury hradí?“ zeptala se jedna zvídavá dívenka.

Nyní jsem zase nechápala já.

Po krátkém dialogu, který by nezasvěcenému připomínal nepovedený komediální skeč z filmů s Vlastou Burianem, jsem dospěla k osvícenému poznání. Oni rehabilitaci politických vězňů chápou jako lepší lékařskou, eventuálně lázeňskou péči pro dotyčné lidi. Očividně navíc nebyli jediní, kdo byl o tomto výkladu často užívaného spojení přesvědčen.

 Není to ovšem zdaleka jenom historie, kde se dozvíte neobvyklé věci. Při odůvodňování tvrdého y ve slově hřbytov žákyně použila těžko napadnutelnou obranu řka,že se tam také bydlí, tedy z logiky věci tam musí být ypsilon.

Podobná logika kantora často odzbrojí, ale studenti pravděpodobně nic divného nezaznamenávají.  Buď proto, že sami nevědí nebo je prostě dialog učitele s jejich spolužákem vůbec nezajímá. Většinou totiž mají během hodiny svých starostí dost. Třeba proč nefunguje wifi a oni se nemohu dostat na facebook nebo na skype,aby si popovídali o něčem zajímavém.

 V hodině biologie tak narazíte na velblouda kramáře, protože si někdo blbě opsal slovo drabař, v zeměpise zjistíte, že Afrika je stát kdesi ve Skandinávii a hudebníka může ranit mrtvice při zjištění, že Rusalku napsal Smetana, protože jiného skladatele si prostě nikdo nepamatuje.  Nicméně, jako historička má nejvíc zážitků z hodin dějepisu, kde snadno může dojít k bizarním záměnám. Ne snad, že by k nim jinde nedocházelo.  Je jich tady ale nepoměrně více, protože dějepis se většinou těší velmi špatné školní pověsti. A když o něco nemám zájem, celkem logicky o tom ani moc nepřemýšlím. I proto pak kantor vyslechne velmi zajímavé monology či dokonce je účasten prazvláštních dialogů.  Například:

„Kdo byl Ježíš Kristus?“

„Nějaký bůh.“

„? A co o něm víš?“

„Upálil se?“

„?? Kde?“

„Na nějaký hoře?“

„??? Proč?“

„Aby mohl pak vstát z mrtvých?“

„Doopravdy?“

Krátké zaváhání a pak rychlá oprava

„Vlastně na protest proti komunistům!“

A tak to je. Jeden aby se z toho snad upálil také!

Psáno pro Rodina a škola

A v Třídní knížce do tramvaje si lze podobných historek také plno přečíst. To abych sem vmáčkla i nějaké PR

Šťastná kniha

Jsem zvědavá, zda po jejím přečtení budu šťastná:-) Nebo alespoň šťastnější? Je to samozřejmě nadsázka, některé texty už znám z blogu či z FB, a některé se tak dokonale trefily do mého rozpoložení a nálady, že jsem si řekla, že asi není špatné je mít i jako knihu. Pravda, třeba Kafe a cigárko mi v té blogové podobě přišlo lepší než pak následně předražená kniha, ale Štastná kniha má cenu normální a tak jsem na ni zvědavá.I proto, že i recenze jsou takové nejednotné, jedna vychvaluje do nebes, druhá zatracuje jako prázdný blábol. Tak je třeba udělat si vlastní názor. Začátek ale vypadá slibně, takže příjemné nedělní čtení
                                                          

Reforma

Řada teoretiků periodicky přichází s vizí, jak zreformovat školství. Když už děti chodí do školy tolik let, mělo by to přinášet smysl a efektivitu, děti by měla škola bavit a učitelé by měli splňovat nejvyšší kritéria vzdělanosti, kreativity a empatie.

Jistě, velmi krásná idea. Jenom nevím, jak si to oni myslitelé představují v praxi. Chtějí reformovat za pochodu nebo radikálně? Jasně či experimentálně? Myslím, že ani oni sami pořádně nevědí. Je nadmíru jednoduché reformovat školství (a vůbec cokoliv) od stolu. Skutečně závažné reformy se povedly snad jen Marii Terezii a to jen ještě s velkým úsilím. Od té doby se hodně mluví, diskutuje, často kritizuje a v poslední době velmi často dehonestuje, nadává, občas něco pozmění, ale výsledek je velmi rozpačitý.

Zajímavým hitem současnosti je (letitá) diskuse o kariérním řádu, který by snad měl údajně motivovat učitele možností kariéryJ či nějakým finančním bonusem. Mohutně se zavádí tzv. portfolia, do kterých si potencionální kariérista má skladovat veškeré své certifikáty, které vy potencionálnímu hodnotiteli jeho práce měly jasně sdělit, jak moc je ten daný učitel dobrý.  Z logiky selského rozumu lze tedy prostě konstatovat, čím více papírů ala certifikátů, tím lepším učitelem budete. Pěkná reforma, že?

   Podle mého se jako vždy zapomíná na prachobyčejnou lidovou pravdu, že školství stejně stojí na skutečné (nikoli papírové) osobnosti učitele. Takového, který má pro svoji práci určité nadání. Podobně třeba jako herec. Copak někdo dobrovolně chodí do divadla na nějakého koktala? Nebo někoho, kdo se po jevišti pohybuje jako dřevo, kuňká a jeho herectví je prostě nepřesvědčivé, divné? Nešel. Přitom děti takové kantory trpět musí. Třeba jen proto, že mají své portfolio plné atraktivních certifikátů. Jedna dívka mi vyprávěla, jak se před lety její spolužáci v zadní lavici opili při výkladu stárnoucího profesora, který se rozhodl přivydělat si výukou na základní škole. Zaníceně mluvil o literatuře Karla Čapka, zatímco hoši, většinou neznalí ani Dášeňky, si vzadu nechávali kolovat placatici rumu.

 Pan profesor se celý život živil pedagogikou. Tou teoretickou. Napsal řadu knih, jak učit. A realita…?

    Nelze ovšem vyloučit, že časem bude podobných situací v našem školství rapidně přibývat.  Alternativci mají přece v současné době zelenou. Nic není ve veřejném prostoru víc haněno, než nějaká povinnost, řád či režim směrem k žactvu.  Možná se ve finále jedinou úspěšnou reformou stane trend dělat si, co chci. Otázka sice je, jak se takoví lidé později uplatní v životě, ale ve škole budou úspěšní určitě. Je rozhodně velmi populární nechávat dětem absolutní volnost, do ničeho je nenutit, snad ani do školní docházky, i když na druhu stranu ji ministerstvo neustále prodlužuje.

Předpokládám, že napřed půjde o malé nenápadné změny, které se pozvolna prosadí a svou rozpínavostí se dopracují k dominantnímu postavení ve směřování školství. Všichni budou v rámci inkluze chodit do jedné školy a budou si dělat, co se jim líbí.

Trošku potíž asi bude s délkou takové docházky. Co s dvacetiletými maturanty, které nikdo nezaměstná? Možná by stálo za to, ještě to prodloužit, aby zůstali v bezpečí školních lavic minimálně o pět let déle. Muselo by se asi opatrně, ale již nastolený trend signalizuje, že když se chce a je politická vůle, všechno jde. A  jednou tomu prostě tak bude.

Na vědomosti a poznatky se moc hledět nemusí, stejně je nějaké vědění už dávno zastaralou a překonanou fosílií. Hluboce přemýšlet o problému se do dnešní doby moc nehodí. Kdo moc ví, moc se ptá, moc štourá apod., což rozhodně není nijak žádoucí.

Někteří to ale pořád ještě nehodlají přijmout. Jako ten kantor, co striktně vyžadoval ve své třídě řád a režim, čímž se rychle ocitl na úřadu práce. Studovat do hloubky se prostě moc nevyplácí, to je zjevně zásadní reforma dne. 

Psáno pro Rodina a škola

Hovory po Velikonocích

Při Velkém pátku, novém státním svátku, si dovolím přiložit pozvání na Hovory, které proběhnou ve středu po Velikonocích:-)

Veselé Velikonoce

při Zeleném čtvrtku přejeme všem zdejším milým čtenářům a čtenářkám:-)

Škaredá středa

nemusí být vždy škaredá. Vždyť pro školáky začíná velikonoční volno, tedy o škaredosti nemůže být ani řeči. Pravda, začátek jsme si škaredý vlastně tak trochu udělali sami a dobrovolně, protože jsme šli na film Saulův syn. Tedy, vzala jsem skoro celou školu, vyjma malých dětiček. Zajímavé byly reakce. Jak dětí, které to většinu hodnotily kladně - lze -li toto slovo použít. Samy by patrně na takový film nešly a přinesl pro ně nový úhel na téma holocaustu. Pravda, nešlo o veselý holocaust, jak dnešní trend výuky požaduje, ale to logicky nikdo neočekával. Na film jsme šli připravení, diskuse byla před i po filmu, myslím, že to nějaké ovoce přineslo. Zajímavé byly reakce rodičů. Šlo o celou škálu podnětů, od těch pochvalných přes klasickou lhostejnost ke školnímu dění až po výtky, že beru děti na porno holocaustu. Ano, takový termín zazněl, byl pro mě dost překvapivý, stejně jako přirovnání Schindlerova seznamu k pistáciové zmrzlině. Údajně mělo jít o termín z nějaké recenze. No, jak vidno, recenzní terminologie dneška je široká a různorodá. Každopádně, Škaredá středa před Velikonocemi měla pro rozšíření obzorů poměrně dost impulsů. A nyní se už soustřeďme na největší křesťanský svátek roku. 

Noční Kampa

Moderní dějiny

Moderní dějiny se ve škole neučí.

Klišé, které neveřejném povědomí natolik zdomácnělo, že o něm dnes už nikdo nepřemýšlí a automaticky ho opakuje, ba dokonce je o něm přesvědčen. Ti, co moderní dějiny poctivě vyučují, věnují se jim nejen ve výuce, ale i v mnoha seminářích, pak jsou naprosto upozaděni. Většinou se je veřejnost snaží vtěsnat do škatulky výjimky, která potvrzuje pravidlo. Nepotvrzuje, protože taková výuka žádnou výjimkou není. Myslím, že hodně velká většina kantorů se moderním dějinám věnuje s velkou vervou a elánem, spolupracují s různými organizacemi, zvou pamětníky do škol či s dětmi vyrážejí po stopách kolektivizace či událostí Pražského jara. Anebo novodobé dějiny jen docela obyčejně učí a vykládají. Že si veřejnost myslí něco jiného, je věc úplně jiného rázu. Jednak veřejnost ráda dští na školu oheň a síru. Všichni si prošli minimálně základním vzděláním, což je logicky povyšuje na odborníky ve školství a rádi se tak prezentují. Jednak je zajímavější věci negovat než zobrazovat v pozitivním světle. Třeba taková televizní reportáž zaujme mnohem víc lidí, když na ni lákají formou ankety, kde odpovídají vysokoškoláci na otázky z nedávné historie. Naprosté hlouposti, samozřejmě. Nejlepší je, když neví, kdy byla Sametová revoluce či kdo byl Václav Havel, to pak roste sledovanost. Je na výsost jasné, že výsledkem bude poznámka, že je prostě v té škole nic nenaučili. Bez ohledu na vytrženost z kontextu to bude poselství mediálního sdělení, které upevní onu floskuli

o absenci moderních dějin ve škole.

 Nu a pak se také úplně zapomíná na studentské priority, které jsou samozřejmě někde úplně jinde, než v revolučním kvasu Pražského jara. Sama si dobře vybavuji (a to jsem měla dějepis vždycky ráda), že mi vyprávění babičky o druhé světové válce přišlo jako by povídala o pravěku. Je to stejné jako s naší adorací revolučních událostí na sklonku osmdesátých let, které současné děti vnímají ve stejné rovině jako dinosaury.

Jenže je to stejné jako s výchovou, která většinou v době puberty vypadá, jako by se vám domů vetřel jakýsi cizinec všemi vašimi výchovnými metodami naprosto nedotčený. Prostě nezájem. (většinou tedy).

Puberta pomine a najednou je tady vyrovnaný dospělý člověk, který díky vaší výchově v době teenagerů nezabloudil, naopak. Prostě, co jste zaseli tam někde je a ono se to objeví.

Stejně tak jako se vztahem k moderním dějinám. Pokud se o nich ve škole dozví, a že ano, což mohu potvrdit, pak se jejich zájem prohloubí, souvislosti samy naskočí. Takže ti, co kritizují školní dějepis, vůbec nezohledňují zájmy a věk dětí a prostě jen stereotypně tvrdí, že ty moderní dějiny škola zanedbává. Není tomu tak, což mohu potvrdit z vlastní praxe i zkušenosti. Jen se s větrnými mlýny zažitých představ někdy těžko bojuje. Jistě by mi tady dala řada kolegů za pravdu.

Psáno pro Rodina a škola

Urbo Kune

Příběh fiktivního paralelního světa. Čte se výborně. Nutí k přemýšlení. Další báječné čtení.

                                                       

Nesmělé jaro