pátek 30. září 2016

Pokémoni

Kdo si hraje, nezlobí, říká dávný český bonmot, který se hodí na řadu různých životních situací. Často s tímto argumentem vyrukují rodiče, když se potřebují „zbavit“ dětí, ale často se podobně vymlouvají i dospělí muži, kteří se cítí být věčnými kluky.
Na tom sice něco je, byť někdy jde o argument opravdu ryze účelový. Ale hrát si je inspirativní a většinou zábavné. Možná by se i mezinárodní situace vyvíjela jinak, kdyby si mocní tohoto světa uměli hrát i s něčím jiným, než jen s důvěrou a podporou svých voličů. Zásadní otázkou pak samozřejmě je, k čemu hra míří. Zda jde o nějakou soutěživou či jen tak, pro zábavu. Zejména u současných módních pokémonů by mě to docela zajímalo. Od okamžiku, kdy se objevily v našem virtuálním prostoru, jde totiž zjevně o záležitost poměrně návykovou. Nejprve jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost, když ale neustále potkávám věkově různorodé skupinky lidí s očima nalepenýma na display, začalo mě to kapku zajímat.
Ne snad, že bych chtěla také lovit, ale trochu víc jsem se informovala.
Stáhněte si aplikaci, to dnes jinak prostě nejde, a pak už můžete vyrazit. Mnozí prý díky tomu dokonce opustili bezpečí svých pokojů a pevných klávesnic, a vydali se do přírody. Sice za pokémony, ale hýbou se! Není-li jiná výzva k pohybu, asi díky bohu za pokémony. Nejspíš je to opravdu jedno, co vás donutí k procházce přírodou, i když běh za pokémony mi pořád přijde takový fantaskní…..
(no, nechci rovnou napsat fantasmagorieJ, ale všichni máme své…)
Nedávno jsem potkala skupinu dospělých, kteří s očima zabodnutýma do telefonu nelítostně kosili všechny povalující se lidi v parku, o dětech na pískovišti nemluvě. Prostě šli za pokémony. …
Nedávno jsem četla o řidičce tramvaje, která lovila i za jízdy, což ji následně stálo zaměstnání. Asi ale nebude jediná, kdo této lovecké vášni holduje i v pracovní době.
Někdy mě napadá, že čím větší blbost, tím větší úspěch. Člověk by řekl, že rozumného jedince nechají nějací pokémoni naprosto v klidu, ale zdá se, že napříč všemi věkovými kategoriemi všichni lovu propadli. Tvrdí, že je to super hra a že je při báječně pobaví a odreagují. Kupodivu, má tak velké množství příznivců, že se tomu i chce věřit.
Vidím v tom určitý nepoměr. Hry jsou, jak známo, k životu třeba, neb kdo si hraje, nezlobí:-). Ale běhat po parku s očima nalepenýma na telefon, který navíc musí být on line, s aplikací, která si o vás zjistí vše potřebné, mi nepřijde jako to pravé ořechové. Ale vysvětlujte něco podobného zaníceným lovcům, kteří loví pokémony. Navíc, doba je prostě taková. Tak snad, abych si šla stáhnout tu aplikaci:-).


čtvrtek 29. září 2016

Nudné dětství

Při návštěvě jakékoli pouti, ať už venkovské, městské nebo i Matějské mám pocit neustálého překvapení. Tolik adrenalinových atrakcí.Pravda, klasické houpačky i řetízák jsou stále zachovány a snad i v určité oblibě, ale divoké atrakce bezkonkurenčně vedou. V porovnání s dnešní poutí jsme my měli neadrenalinové nudné dětství:-)
Ale jak rádi na něj vzpomínáme:-))










středa 28. září 2016

Svatý Václav

a den volna. Jak jinak, než třeba s novou knihou:-)



Dnes jde do kin film Anthropoid. To je vítaná příležitost zažít filmovou premiéru a poté si zakoupit knihu o hlavních hrdinech, aby člověk mohl vnímat i detaily:-)














úterý 27. září 2016

Budou Vánoce

„Tak máme po prázdninách,“ říkávala moje maminka v okamžiku, kdy červenec dospěl ke svaté Anně. A někdy měla podobné připomínky i daleko dříve. Myslela tím, že čas hrozně letí a ani dva měsíce prázdnin nepředstavují ono nekonečné moře času, jak si prvního července všichni představuji.
Někdy také přivolávala Vánoce:
„ Už je tu zase Ježíšek,“ vzdychala neurčitě od konce léta, čímž nás děti tím dostávala až do neskutečné paralýzy.
S odstupem času mám pocit, že šlo o mantru, která měla jakousi funkci, kterou jsem dosud neodhalila. Zato jsem na ni narazila u mnoha jiných lidí, kteří se podobným způsobem vymezovali proti plynutí času.
Tento fakt se mi výrazně personalizuje převážně v září, v okamžiku, kdy prázdniny doopravdy skončí. První, co mě většinou napadá, je otázka, zda reálný konec volných dní vzaly na vědomí děti. Většinou se tak nestane během celého září a mě napadá kacířská myšlenka, že kdyby už od svaté Anny opravdu akcentovaly konec, byly by v září na zahájení pravidelné výuky mnohem lépe připraveny.
A jako druhou otázku řeším délku. Jsou dva měsíce málo nebo moc? Pravda, Jules Verne zasel věčným optimistům do hlavy neodbytnou myšlenku, že mohu existovat i dva roky prázdnin, což by ale v reálu asi nakonec nikdo nechtěl. Vždyť, kam bychom ty naše děti udali, kdyby bylo tolik volna? Zhroucené babičky vydrží týden a většinou žádají dítě jen jedno, protože dvě a více nesnesitelně zlobí. Tábory na tak dlouhou dobu také nejsou reálné a navíc hygiena stejně většinu z nich po týdnu zavře, takže co pak s dětmi? Je to problém na dva měsíce, co teprve na dva roky. A to nemluvím o vědomostech, které se, často nevratně, úspěšně vypaří z hlavy během nynějších klasických prázdnin. Každé září se pak podobá názvu amerického filmu 50x a stále poprvé. Mluvím v tomto případě samozřejmě o vědomostech.  Tedy z tohoto úhlu pohledu jsou i dva měsíce hodně. Vím, že děti si povětšinou nemyslí, nebo o tom alespoň nahlas nehovoří, protože tím by se dostaly do všeobecného dětského opovržení. Ale většina z nich také musí přiznat, že se koncem srpna do školy už těší. Minimálně na kamarády, na přestávky a případně i na tělocvik.
 Popravdě řečeno, na argumenty k obhajobě tvrzení, že jde o zbytečnou dobu volna, nějak nemohu přijít. Jak mám objasnit školní volno, když všeobecné mínění tvrdí, že tolik prázdnin, jako mají děti nyní, neměly nikdy od dob Komenského?  A když navíc musím přiznat, že z velké části mají pravdu. Opravdu je toho volna dost, asi proto, že se systém přeje, aby děti byly ve školních lavicích co nejdéle, a tím pádem se ten čas musí nějak zaplácnout.
Já osobně časem dospěla k názoru, že by letní prázdniny bylo opravdu dobré zkrátit, alespoň o týden či dva, které by se přesunuly k prázdninám jarním či vánočním. Tam by totiž trocha delšího volna přišla náramně vhod. Jenomže se změnami je potíž. Tradice prostě hovoří o dvou měsících letního volna a tím pádem se něco těžko mění. I ty věční stěžovatelé na rychle plynoucí čas se opírají o léty zažitou terminologii. Pomyšlení, že by najednou měli definovat jiné mezníky, jim zjevně není nikterak milá, ani když jde o fixní představy.
Způsobů, jak vstřebat realitu prázdnin je samozřejmě několik, Například nepředpokládat, že si děti něco z loňského roku pamatují. Když zahájíme školní rok opakovacím testem, patrně jen zvýšíme míru dětského, potažmo rodičovského, stresu, který vzápětí vystřídá stres učitelský, když z jejich testů zjistíte, že jste je vlastně nic nenaučili.
Nahráváme tím odpůrcům systematického vzdělávání, kteří mohou každé září jásavě dokazovat, že snaha o povinnou školní docházku ve stávající podobě je marná snaha!
Virtuózních výsledů v této kritické disciplíně pak dosahují přívrženci naprosto volné výchovy, kteří tvrdí, že se děti mají nechat být a ony že se časem nějak najdou. Musím připustit, že nejsem úplný odpůrce všech alternativních metod, tato mi ale zrovna moc nesedí. Když navíc fungujete v rámci nějakého systému, téměř jasně v tomto souboji prohrajete. Protože v klasické škole v září většina dětí nic neví. Snad jen prvňáčci (respektive druháci) nezapomněli abecedu a čísla, ale  zase získali trvalý odpor ke škole, který v loňském září zcela jistě neměli.
Dovedu si představit, že se o prázdninách někdo i učí (nemyslím tím samozřejmě repetenty). Pokud tomu ale tak je, ztrácí onen jedinec právo na volno, relaxaci a odpočinek. Bezpochyby existují takové rodiny, kde se děti učí i o prázdninách. A tyto děti pak v září tvoří ony čestné výjimky, díky kterým mohou kantoři káravě tvrdit:
„Vidíte, že jsme to brali! A když se chce, tak to jde!  A když to ví jeden, musí to vědět celá třída! …“ a plno dalších pouček.
A to všechno způsobují dva měsíce prázdnin. Nejmilovanější část školního roku, nazíraná z realistického úhlu pohledu.
Kdysi jsem skutečně mívala v září pocit naprostého pedagogického zmaru. Až do doby, kdy jsem si uvědomila, že něco málo tam někde zůstalo. A že prostě jen trvá, než to vykutáme z nánosu letních a prázdninových zážitků, které jsou logicky mnohem opojnější než Ohmův zákon či třicetiletá válka.  
A také už vím, že co ve škole nestihnete naučit do Vánoc, už stejně nenaučíte, takže ty děti vlastně mají na zapomínání mnohem delší časový úsek, než se na první pohled zdá. Proto se také dá těžko určit, zda dva měsíce volna jsou málo či moc. Kdybych se zeptala dětí, veřejně mi všichni oznámí, že samozřejmě málo. Ale mnozí z nich si v duchu myslí, že by třeba šest neděl bohatě stačilo. Někteří by dokonce mohli poukázat na další Verneův titul, že takových pět neděl v balóně je ideální doba pro úspěšnou a smysluplnou relaxaci. Nu, to všechno uvidíme v červnu….

Ostatně, teď jsou na krku Vánoce, když ten čas tak letí:-)
Psáno pro Rodina a škola

pondělí 26. září 2016

Moje Světlušky

Jako každý rok i letos jsme se zapojili do charitativní akce Světlušky. Svítily jsme celý týden, po centru Prahy i po naší periférii, prostě děvčata se snažila, seč mohla. Výtěžek ještě není spočítán, je ale odeslán a čekáme na cifru, kolik se nám povedlo vybrat. Loni byla dost vysoká, ale mám takové tušení, že letos bychom mohly být ještě lepší. Jen jsem překvapená příběhy, které mi Světlušky poté vyprávěly. Hodně se totiž letos setkávaly s negací, lidé jim nadávali, byli na ně hrubí, v jednom případě byl na ně hrubý i policista. Přitom nikoho neobtěžovaly, nenutily zaplatit, prodávaly suvenýry, které k tomu nadace dává, vždy ve svém volném čase.  Podobné negace jsou samozřejmě každý rok, jen letos jich bylo nějak více. Alespoň ta děvčata to tak vnímala. Ale ony jsou šikovné, nedaly se, s nikým nešly do konfliktu, negativní místa opustily a šly tam, kde lidé pomáhají. A že pomáhají hodně, o tom svědčí vybrané peníze. Jen ta negace se těžko vstřebává.  Doba je asi zjevně zlá, když se to takto verbalizuje. Ale jsem ráda, že Světlušky se nedaly:-)

neděle 25. září 2016

Doskočiště Protektorát

Dnešní pravidelné nedělní čtení ráda věnuji svojí páté knížce, sbírce fejetonů ze života našich parašutistů, která nese název Doskočiště Protektorát.
Mám z ní radost, těší mě, že už mám pětilístek a chystám se na umetání cestičky na pulty knihkupců. S nadějí doufám, že potěší i Vás, moje čtenáře:-)
První info: kniha byla viděna v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici. Hned vedle Milana Kundery, takže na velmi dobrém místě a v luxusní společnosti. Super.

sobota 24. září 2016

Přehlídka hudby


Aneb dnešní příjemné setkání ve Vranově. Krásný kraj, milí lidé a zajímavá setkání. 











pátek 23. září 2016

Doskočiště je tady

S podzimem přichází na trh moje pátá kniha, tentokrát věnovaná hrdinům protifašistického odboj, konkrétně parašutistům, kteří připravili atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Mediální prostor tomuto tématu přeje, a pokud bych všechny ty dokumenty, filmy a další aktivity, které v souvislosti s tímto tématem brala jako reklamu, pak bych mohla konstatovat, že tento svět je nám nakloněn a zájemci mohou kupovat. V neděli jde v televizi pravidelný dokument o atentátu, do českých kin se blíží slavný film Antropoid, probíhá i řada vzpomínkových akcí. Zájemci o detaily ze života těchto statečných lidí by pak mohli kupovat tuto knížku. Najdou zde příběhy jejich životů. Jsem tady trochu za „Boženu Němcovou“, která sbírala a dala dohromady pohádky. Já sbírala a dala dohromady příběhy statečných mužů, kteří se vrátili z Anglie zpátky do protektorátu, aby zde bojovali za naši svobodu.
Je to pátý počin, mám z ní radost. A s radostí ruku v ruce přichází druhý úkol, dostat knížku mezi lidi, ke čtenářům.  Dle slov Umberta Ecca je každá nová knížka jak malé dítě, dva roky minimálně se mu musíte intenzivně věnovat, aby chodilo a mluvilo. Respektive, aby knížka přišla mezi lidi. Řídím se jeho moudrem. Plánovala jsem klasický křest, ale pan nakladatel jde s dobou a tvrdí, že in je dneska virtuální realita. Takže budu natáčet knižní thriller:-)
Jinak, všechny knihy šly do distribuce, takže křest by stejně být nemohl. Kosmas učinil velkou objednávku, což mě tedy těší, ale i zavazuje.
A ten křest nezavrhuji, jen (doufám) posouvám. Do dlouhých listopadových či předvánočních večer. Do doby, když knihu již každý bude mít koupenou a na křest si přijde pro podpis:-)
A posedět a pohovořit, na milém křestním setkání.
Nyní se jdu chystat na natáčení. A těším se, že knížka poprvé vyráží mezi vás. Pokud se mi ozvou první kupci,(třeba přes moje stránky nebo zde) budu mít Vánoce už nyní:-). A následně celý podzim…

Šťastnou cestu, Doskočiště:-)

čtvrtek 22. září 2016

Hovory

Česko-německé vztahy jsme v Hovorech již jednou měli. Včera tedy šlo vlastně o volné pokračování, o česko - německé vztahy II. Konkrétně jsme se tentokrát zaměřili na druhou polovinu dvacátého století, kterou nás opět provedl pan profesor Jaroslav Šebek. Zájemců o jeho přednášku dorazilo opět poměrné sympatické množství,  i když bych určitě přivítala i  větší návštěvnost. Hlavně proto,že povídání s panem docentem bylo opravdu zajímavé a přínosné.Začali jsme divokým odsunem, pokračovali přes vztah k oběma německým státům v době minulého režimu a došli jsme až k současnosti. Moc pozitivně kvituji, že třeba takový odsun jsme rozebírali ze všech stran a nepodlehli té současné mediální módě o zlých Češích a hodných Němcích, protože tak to doopravdy nebylo, ač je to současný trend v komentování poválečné situace. Jsem ráda, že my zachováváme objektivitu a vysvětlujeme věci v historických kontextech, I proto je dobré na Hovory chodit:-).
Dále jsme se zabývali vztahem k NDR a NSR, tedy k hodnému a zlému Německu, připomněli si známou "Ost politik," vysvětlili si poválečný vztah evropských mocností k Mnichovu a samozřejmě, přes rok 89, sjednocení Neměcek, jsme skončili u současného česko-německého vztahu. Tedy jak vidno, téma bylo obsažné, spoustu věcí jsme se dozvěděli, a protože bylo podáno zajímavě, i diskuse byla takřka bouřlivá. Prostě jsme po prázdninové přestávce začali takřka velkolepě. A za měsíc s panem Vítem Vlnasem zamíříme k postavě Jana Nepomuckého. Již nyní Vás zvu!.





středa 21. září 2016

Valerie Zawadská

V rámci setkávání s osobnostmi naší současné kulturní scény navštívila naši školu paní Valerie Zawadská. Úterní odpolední beseda se tedy nesla v duchu herectví, dabingu, práce s textem, dramatizace textu a poezie, tedy vše, čemu se budou věnovat naše literární říjnové dílny. V našem říjnovém termínu paní Zawadská nemohla, ale besedu nám ochotně věnovala. Děti se ptaly, práce ve filmu i dabing je i pro ně zajímavá. Paní Zawadská je milá, tolerantní a příjemná dáma, tak se tedy sešly dva atributy, které vytvořily velmi příjemné odpoledne. Kultivujeme děti a jejich jazykový projev všemi možnými způsoby. A snad se to i daří










úterý 20. září 2016

Retro

Nejsem vyznavač retro stylů a nějaké nostalgie, nota bene ostalgie:-),ale výstavu v Tančícím domě, zaměřenou na retro, jsme si ujít nenechali. Na celé odpoledne jsme se dobrovolně přenesli do časů snad již definitivně minulých. A jelikož nešlo o žádnou kontroverzi, bylo to příjemné plynutí minulosti, návratu do dětství a připomenutí detailů, které kdysi tvořily nezbytný kolorit naší každodennosti. 
A hlavně, navštívili jsme Tančící dům, což je docela příjemný zážitek. Mám ráda tuto architekturu, takže šlo o veskrze milou pondělní exkurzi.