Nemyslím tedy ty televizní,
které zjevně mají svůj boom již dávno za sebou, protože dnes se mnohem více
soutěží v různých formách reality show či výměn jednotlivých členů rodiny.
Vědomosti prostě už dávno nefrčí. Škola je ale odjakživa několik kroků za
realitou, proto ve školním prostředí ještě na nějaké vědomostní soutěže
narazíte. Většinou se jim říká olympiády a prolínají se napříč celým
vzdělávacím spektrem. Existuje tedy olympiáda zeměpisná, matematická či
olympiáda z češtiny. Jenže v oblasti tohoto poznávacího soutěžení je
třeba nastavit nějaká měřitelná kritéria, která většinou ruší veškerou
kreativitu. Protože zatímco současným trendem, aktivně infiltrovaným do
školství, je tendence nic nevědět, ale všechno si najít, moc neznámkovat, ale
všechny chválit či třeba vůbec nestresovat, ale vytvářet permanentní pohodu,
v oblasti soutěží tomu tak úplně nejde. Protože jak potom stanovíte
vítěze, jak ohodnotíte jejich práci, jak proběhne závod bez kapky nutného
stresu? Asi i proto je velmi častým jevem klesající zájem dětí o podobné typy
mimoškolních aktivit. Učitel, který chce své portfolio vylepšit ukázkou úspěchů
svých studentů v nějakém kole vědomostních olympiád, musí provést náročný,
takřka profesionálně odborný nábor. Využít všech pouček, kterých využívají
lovci hlav, kteří sice mají jiný cíl, leč průběh lovu může být takřka totožný.
A totiž lákání, sliby,
vysvětlování, přemlouvání, nabízení různých výhod. I tak ale docílit úspěchu
v podobě účasti na mimoškolní aktivitě, která je naplánovaná na dobu mimo
vyučování, je takřka nemožné. V době výuky se některým mimořádně vytrvalým
lovcům ještě občas daří. A tyto úlovky pak zaplňují ony českou školní inspekcí žádané
kolonky o mezipředmětových vztazích a přesahu vzdělávání. Zlepšují statistiky.
Vytvářejí aktivní image některých škol. I když většinou (samozřejmě jsou
výjimky) děti moc velký zájem o soutěže nemají. Většinou jsou náročné na čas,
musí se na ně intenzivně připravovat a celé je to většinou exaktně hodnocené.
Sice ne známkami (to už by byl tak velký stres, že by se do celého „problému“
jistě pustila média), ale i tak. Být první v matematické olympiádě je
jistě pěkně, ale na konci výsledkového žebříčku jsou zaznamenaní i ti poslední.
A s tím většina dnešních studentů neumí moc pracovat, protože trend
chvalte, chvalte, vede k tomu, že si někteří myslí, že pro jejich vzdělání
úplně stačí do té školy přijít. Už to je přeci úspěch, důvod k pochvale.
Nu, trochu sarkasmu nakonec, ale i ten přeci ke škole patří. A následuje
zamyšlení nad olympiádou z dějepisuJ,
protože dějepis je moje alfa a omega.
Dějepis je tak
trochu popelkou současného vzdělávání. Sice společností hýbou rádoby vznešená
hesla, že historie je učitelkou života, či že kdo nezná svoji historii, musí ji
prožít znovu, ale v reálu jsou tyto notoricky známé citace už jen takové
vyčpělé floskule. Historie nikdy nikoho nic nenaučila, poučení si z ní
nikdo nebere, a že bude někdo něco prožívat znovu je všem srdečně jedno,
protože nic se neopakuje stoprocentně a oni navíc mnohdy ani neví, že něco
podobného už tady bylo. To samozřejmě samo o sobě neznamená, že by dějepis
neměl mít své pevné místo ve středoškolském vzdělávání. Ba naopak, jsou i
studenti, kteří se o dějiny zajímají. Popelku z dějepisu spíš činí jeho
neupotřebitelnost na trhu práce. „Dějepis mě neuživí,“ konstatují většinou
maturanti a i ti, kteří by se mezi starými listinami a dávnými daty cítili jako
ryby ve vodě, pragmaticky vybírají obory, které lze z hlediska dnešního
života nazvat lukrativními. Nebo minimálně lukrativnějšími než historik. Takový
ekonom, manažer či developer mohou mít historii jako koníčka, ale živit se jí
nebudou. Proto se mohou vyřádit ještě v době studia v dějepisných
olympiádách. Užít si toho historického poznání, souvislostí, radosti
z objevování. Potíž je ale v tom, že víceméně žádná podobná soutěž
neexistuje. Dějepisné olympiády jsou založeny na memorování faktů a naučení se ohromného množství dat a
událostí. Tedy vše, proti čemu všichni reformátoři českého školství vedou
mnohdy až fanatické křížové výpravy, se v dějepisných olympiádách recykluje
v plné kráse. Soutěž pro mladší věkovou kategorii je sice ohraničená
nějakým univerzálním tématem (letos je to třeba Marie Terezie), ale vybádat nic
nového nemusí. Jen se naučit z paměti. Největší invenci tady pak
představuje luštění přesmyček.
Vyšší stupně pak svoji jednotnou olympiádu vlastně nemají,
sem tam se ale objeví několik kreativců, kteří se o něco chtějí pokusit. Ti pak
studenty lákají Na pivo s Karlem
Velikým či na soutěž s mediální záštitou, která má centrum
v Chebu. A zatímco vyrazit na pivo
znamená být hravý a flexibilní, takže jde víc o herecké etudy, do Chebu se
vypravíte jedině s důkladnou a obří faktografickou vědomostní základnou.
Takže zase nic nového pod sluncem, či li nejde o vlastní proces historického
objevování, porovnávání či jakéhosi vlastního poznání, ale o docela obyčejný sitz flajš, tedy o obří sumu fakt a dat.
Což jsou metody, které všechny kritiky (ale i obyčejné školní inovátory, kteří
chtějí dějiny učit trochu jinak) zvedají ze židlí a jsou pro ně úplně stejně
dráždivé, jako rudý hadr pro býka.
Aby nedošlo k mýlce, já si všech těch organizátorů
nesmírně vážím, jejich soutěží se se studenty většinou aktivně účastním a
nikterak nechci zpochybnit práci všech, co podobné soutěže připravují. Jen mě
zaujalo, že prostě neexistuje žádná soutěž, která by nějak reflektovala to, co
vlastně od školní historie chceme. Bádání, hledání souvislostí, pochopení
historických zákonitostí. Ale to je asi úděl vše olympiád. Minimálně těch
vzdělávácíchJ
Žádné komentáře:
Okomentovat