Byli jsme nedávno v kavárně. V centru, poměrně
známé. Je tam hezké prostředí. Obsluha je již vlažnější, nelze říci, že by se
dvakrát přetrhla. Ale občas něco přinesli, rozhovor příjemně plynul, takové
hezké jarní odpoledne. Hodinu před zavírací dobou přišlo strohé vybídnutí
k zaplacení.
„Ještě máme hodinu času?“ divíme se.
„ Poslední objednávka, zavírám kasu. A v šest končíme!“
„Ještě je hodina času,“ opakujeme stále vlídně a udiveně,
leč marně. Prostě padla a basta, co by se s námi bavil.
Stejně jako tuhle v muzeu. Zavírá se v půl šesté,
oznamovali nám od čtyř v dost intenzivních intervalech. V pět vyběhla
uklízečka s vysavačem a vyzývavě před námi vysávala. Prostě padla, tak co
ještě chceme, koukejte vypadnout. To nám sice přímo neřekla, leč i méně chápavý
jedinec v takové situaci pochopí.
Přijít do školní jídelny za deset minut dvě, když ve dvě
kuchařky končí, znamená smířit se s tím, že asi už jídlo nedostanete. A
když, rozladěný školník vás obtesá zvednutými židlemi, protože prostě jsou dvě
a on chce mít padla.
A to vůbec nemluvím o přístupu k úředním hodinám na
úřadech.
Nemám z těchto neradostných pozorování žádný smysluplný
závěr. Snad jen, že je to čím dál častěji.
Jako by nějaká pracovní doba byla otravnou povinností. A
když vám tam ještě lezou lidé, je to nemlich stejné jako u CimrmanůJ….
Nedávno jsem na poště, kde už takto stojíte dlouhé hodiny,
zřídili jakousi prodejničku na ty jejich výdobytky, které vám stále vnucují. A
také na známky. Kdykoli stojím svojí neoblíbenou poštovní frontu, visí na ní
cedule „Přijdu hned.“ To hned je tak půl hodiny… Když tam pak něco chcete, dost
často na vás nechápavě koukají, proč je vlastně obtěžujete…
A tak bych mohla sypat z rukávu jeden příklad za
druhým. Jistě, jsou i pozitivní, ale je to jako ve škole. Nejvíc času věnujeme
těm nepřizpůsobivým, zlobivým, neučícím se dětem. Ty pozitivní bereme jako samozřejmost. Stejně
tak i životě…
Nu, příště budu oslavovat pozitiva, ale nad tímto jsem se
potřebovala zamyslet. Proč to tak je?
Žádné komentáře:
Okomentovat