Kajínek?

Skončila další sezona Hovorů o historii a nastává čas reflexe. Myslím, že docela se nám daří. Máme stabilní prostory, naše pozvání přijímají renomovaní historici i odborníci z příbuzných, ba i nepříbuzných, oborů. Setkání s nimi je vždycky velmi povznášející a obohacující.

Máme i celkem stabilní okruh hostů, kteří pravidelně chodí. A tím se obloukem dostávám k prvnímu zádrhelu, a totiž, když naši pravidelní nepřijdou, objeví se hostů pomálo. Bez ohledu na jméno hosta. Je mi pak stydno, že třeba na setkání s panem profesorem Čornejem dorazí jen hrstka lidí, takže naše přednášková místnost takřka zeje prázdnotou. Pan profesor jako profesionál sice vystřihne přednášku stejně skvělou jako v zaplněné přednáškové síni, ale i tak je mi to líto. V takových chvílích propadám velké beznaději. Nerozumím tomu.

Napadá mě, že bych snad musela pozvat Kajínka, aby ti lidé přišli?

   Kdysi jsem o podobných „národně obrozeneckých „ aktivitách hovořila s jedním svým mediálně slavným kolegou, který mi, stejně rozladěný jako já, sděloval, že v Praze už žádné přednášky nekoná. Lidé jsou zmlsaní nabídkou a nepřijdou, ani kdybyste jim předhodila samotného boha. Jezdí na venkov, kde posluchači přijdou a ještě se i zapojí do debaty.

Nu, něco na tom je. Třeba ve světle faktu, že i když zveme takové osobnosti až k nám do školy, studenti se většinou neobtěžují přijít. Není to povinné, co by tam dělali. Ba ani kolegové nechodí, proč, vždyť toho je tolik…?

   Snažím se dle módních trendů hledat chybu u sebe. Asi děláme málo pro propagaci? Nu, bez ohledu na to, že taková jména jako biskup Malý, profesor Čornej či Dana Drábová propagaci nepotřebují, jsem přesvědčena, že pro propagaci a reklamu děláme maximum.

Jiná chyba? Že bychom nezvali odborníky určitě ne. Že bychom jim nedávaly prostor, také ne. Že bychom vybírali vstupné, také ne.

Pak už mě další chyby nenapadají, asi by to chtělo pohled zvenčí.

Chybí asi novináři a média. A i ty poctivě zveme, vytváříme jim dokonce několik možných úhlů pohledu: jednak klasicky Hovory o historii a setkání s odborníky, ale i třeba šíření osvěty, nadstandardní školní aktivity či prostě jen projevy občanské společnosti.

 Nic.

 Když pak vidím, jak novináři (i z těch veřejnoprávních médií) stanují před věznicí a sledují Kajínka, glorifikují ho, mapují každý jeho krok, sleduji to s rozpačitým smutkem. Tudy se tedy ubíráme?  To je to, co nás zajímá?

Je asi jasné, že kdybych ho měla jako hosta v Hovorech, bude narváno.

 Jisté také je, že novináři by konečně přijeli.  A z toho je mi tedy víc než smutno.

  Ale není trendem být pesimistou a Hovory ve mně většinou pesimismus nebudí. Naladím tedy optimistickou notu. Bez ohledu na to, co naše společnost preferuje, jsou naše Hovory skvělá a inspirující setkání.

 A ti, co bivakuji před věznicí a jinak dělají mrtvého brouka, dělají svým čtenářům medvědí službu. Zatímco ti, co přijdou za našimi hosty, zažívají skvělé intelektuální osvěžení.

Jediné, o čem stále kapku pesimisticky přemýšlím, je ten přesun na venkov. Když jsou Pražácí tak zmlsaní….:-)