Cesta z města

Cesta z města, zejména na víkend, může být docela peklo. Myslím tím dopravní peklo. To v případě, pokud míříte za víkendovými radovánkami již v pátek. Většinou to tak nepraktikuji a dobrovolně si víkend zkracuji v tom slova smyslu, že odjíždím v okamžiku, kdy je větší pravděpodobnost sjízdnosti našich přeplněných, uzavřených, rozkopaných a jinak deformovaných komunikací. Leč, nejde to tak vždycky, tudíž někdy nastanou situace, které nazývám obzvláště adrenalinovým dopravním dobrodružstvím. To je tehdy, když chci odjet z města třeba hned v pátek. Příprava je podložena řadou vyzývavých otázek. Za jak dlouho stihnu cestu, kterou běžně jezdím slabou hodinu. Bude mi pět hodin stačit? Mám jet po dálnici nebo je bezpečnější nějaká okreska? Mám na takovou cestu dostatečnou zásobu tekutin, rychlého občerstven a hlavně trpělivosti? Nedalo by se to odložit? Když se to odložit nedá, zruším veškeré páteční odpolední aktivity, abych mohla vyjet co nejdříve, a s modlitbou na rtu se vydávám vstříc několika hodinám na D1. A je to peklo. Všichni, co znám, tvrdí, že raději nejezdí. Přesto je narváno. Jak tak počumuji kolem, protože v rychlosti deset kilometrů za hodinu se to dá, vidím, že takřka každý telefonuje či je zrakem víc na telefonu než na vozovce. Ono se to asi jinak nedá, ale ti telefonisté jsou tam pořád, i v té vyšší rychlosti. I ta nakonec nastane. Na dálnici se nakonec dá dosáhnout až čtyřicetikilometrové rychlosti. Nostalgicky hledím na příkazové značky, které podél dálnice vnucují sto kilometrů či osmdesát kilometrů v hodině. Takové rychlosti prostě na páteční dálnici nedosáhnete. Tak se vlečeme padesátkou a stále děkujeme bohu, že to jede. Míjíme řadu uzavírek, vykopávek či rozkopaných úseků. Ani noha tam nepracuje. Proč také, v pátek ve čtyři, co by tam dělali? Fakt, že jich tam mnoho není ani jindy snad už netřeba komentovat. Takže se řítíme už padesátkou, mnozí stále telefonují, což mě, notorického vyznavače pravidel, poněkud vytáčí, ale je to realita. Podobná panuje i jinde, nejen v Praze či na dálnici. Ucpaný je třeba i Benešov, typický svými extravagantně vyznačovanými kruhovými objezdy, které připomínají silnici někde v Bangladéši, takže dopravní dobrodružství stále trvá. Mnohé kresby na silnici jsou dešifrovatelné pouze místním, co zde jezdí denně, pro ostatní je to vždycky tak trochu kvíz, který se ale v koloně dá poměrně úspěšně vyřešit. Takže cesta z města nakonec vyšla. Dobu, co běžně dávám za padesát minut, protáhneme na tři hodiny. A to to takřka pořád jelo, nenastala situace, kdy celé odpoledne proparkujeme na dálnici. Víkend může začít, další cesta z města bude, až bůh ví kdy. Snad aby člověk začal uvažovat o vznášedlech, protože doprava je u nás vskutku tragická (i hromadná MHD stála v koloně, takže moudré řeči typu, že nechte auto doma, s námi to jede, jsou vskutku zbytečnéJ). Takže vznášedlo nebo pěší chůze. Možná i na koni někde lesem by se dalo. Jen na nejdražších dálnicích Evropy se jezdit nedá. A v pátek odpoledne už vůbec ne.