Život s Tobiášem

Všechno úplně nové. Již jsem úplně zapomněla, jaké je to se štěnětem. Se Zachariášem už byl většinou klídek a pohoda, všechno hezky pozvolna. 

S Tobiášem je vše vzhůru nohama. A k tomu tolik pozornosti, někdy nevím, zda je to příjemné a zda to zvládnu. Teď nemyslím pozornost psí, ta mě těší, ale pozornost lidskou. Kdykoliv totiž vyrazíme, všude jsme najednou středem pozornosti a na to nejsem zvyklá. Pravda, je to pozornost zaměřená na Tobiáše,: „jé, štěňátko, to je krásný, jak je starý, můžu si ho pohladit….“ což je logické. Leč nese to s sebou i moje konverzační povinnosti, což je někdy kapku náročné. My, co se cítíme být spíše introvertní morous, to trochu hůře zvládáme. Ale Tobiáš je ve svém živlu. Nechává se hladit, poskakuje, hned je s každým kamarád. A to také nechci, nějaký výcvik musí být, tak se asi na čas někam odstěhujeme. Naštěstí, on roste jako z vody, brzy přestane být tak výjimečně roztomilým miminkem a stane se běžným letenským psemJ. Zatím je tedy všechno nové, neběžné. Ale hezké, je to příjemný psí život.