Neodžito

Život má svá pravidla a svůj rytmus. Někteří vyklepávají melodii přesně podle stanovených not, jiní ujíždějí na nějaké avantgardě, nicméně tepou. Léty ověřený rytmus má totiž smysl. Protože co je nedožito, byť se to jeví jako zvladatelná situace, se vždycky někde vynoří a vrátí. Jedno, v jakékoliv podobě. Nejznámější je samozřejmě opožděná puberta, druhá (třetí) míza či třeba klasické módní mamahotely.  Neodžitých věcí ale mže být mnohem víc, někdo třeba nikdy nedospěl a pod fyzickou slupkou dospělého strhaného životem je dítě, které se nepřeneslo přes nástrahy samostatného života. Lze, myslím, snadno vystopovat z (ne)ojedinělých dětinských rekcí a postojů. Ti, co nemají odžitý vztah se zase v očích společnosti řadí kamsi do kategorie nevěrohodných, vždyť co mohou, když vlastně sami pořádně nevědí, že? Ti, co si neodžili klasické životní úspěchy i neúspěchy až do morku kostí, jsou ve finále nejen ochuzeni o široké spektrum zážitků, ale vlastně tak trochu i ploší ve svém uvažování, protože zážitky a zkušenosti vskutku formují. Mnohé neodžité věci, o kterých se ví, v očích společnosti dokonce některé jedince, kterých se to týká, deklasují. Věci, o kterých se neví, zase trápí zbylé jedince, pro které to znamená (často) trvalou frustraci. Jenže faktem je, co se stalo, odestát se nedá. Co se nestihlo, už se nedohoní. Prostě to, co zůstane neodžito, může být trvalým, nikdy nesplatitelným dluhem. Jedno, z jakého úhlu pohledu.  Přemítám si tady tak nad tím, co jsem si odžila a co ne, taková lednová inventura. A napadá mě, že jsem se asi měla víc snažit, ale pozdě bycha honit. Frustrace nepřichází, spíš mírná melancholie, ale co není, jistě může být.

A tak výsledek tohoto vlastně planého přemítání je asi ten, že odžít se má, co je dáno. Nejlépe na sto procent, protože co čas jednou schvátí, zpátky již nenavrátí. Pravidla a rytmus je dobré ctít, věci léty prověřené mají většinou nějakou svoji pravdu.