pátek 19. ledna 2018

Tempo ve škole

Čas plyne všem stejně, rozdílné je jeho vnímání. To mnohdy vede k domněnce, že čas letí jako bláznivý. Vzpomněla jsem si na tento široce rozšířený názor nedávno při debatě o českém školství, když jsme řešili neřešitelné, tedy fakt, jak dnes učit. Vyposlechla jsem řadu názorů o radikální myšlenky přenechat kantorskou práci elektronice (nějakým robotům či co) přes nejisté tápání v mnoha pedagogických směrech až ke stejně radikálním názorům mířícím k návratu rákosky do škol a dodržování mechanického drilu. Nakonec jsme se dohodli, že řešení zatím prostě neexistuje. Nikdo totiž moc nebere v potaz právě zmiňovaný čas. A s ním spojené generační zvyky. Zatímco naši prarodiče i rodiče chodili do školy v takřka stejném časovém rytmu, učilo se dost podobně a generační vztah byl určován jen tradiční úctou (byli k ní i vedeni) mladších ke starším, dnes, díky elektronice, je vskutku fakt, že čas letí jako bláznivý. Co platilo pro jedny primány, těm za takových pět let už to nic neříká. Zatímco moje maminka chodila do školy a jediná radikální změna, kterou zaznamenala v době mé školní docházky byla změna v gramatice (ona psala syrup, my už měli sirup), tak dnes se metodika, náplň a hlavně potřeby dětí mění takřka v přímém přenosu. Problém je ten generační, nějak nám ta rychlost nedochází a metodiky výuky bývá mnohdy stále stejná. S novotami si neumíme poradit, ani my ani děti. Neumíme využívat techniku, učitelé se jí mnohdy bojí, děti ji mnohdy zneužívají. A tak se ve školách řeší, jak zakázat mobilní telefony a tablety, čímž ale děti vracíme do našich školních let a nereflektujeme jejich realitu. Když se do škol dostane nějaká technika, čas ji rychle převálcuje, protože měnit ji tak rychle, jak rychle jde pokrok, žádný školní rozpočet neumí. A tak, zatímco se „pokrokový“ učitel ve snaze využívat techniku snaží rozeběhnout pomalý zastaralý počítač, děti v lavicích se nudí, neb doma vlastní techniku mnohem kvalitnější a rychlejší. Když se jeden snaží využívat telefony jinak než jen k focení vzteklého učitele a jeho dehonestaci na sociálních sítích, je často v podezření právě z této nechvalně známé aktivity. Čas v současném školství dostává své pověsti relativního pojmu a nedaří se ho nikterak zkrotit. Výsledek e většinou hodně tristní v tom, že děti tráví ve škole času stále víc a víc, jeho plodné využití je ale minimální. Pravidelní aktualizace by jistě našemu školství vydatně prospěly, leč stále se nenašel vývojář, který by na nich zapracovával.
Po mnoha letech ve školství si troufám definovat škálu tohoto problému. Začíná (někdy) nadšením malých dětí pro poznání a objevování, pokračuje mírnou rezignací, která postupně zrychluje, až dochází ke zběsilé gradaci v podobě nenávisti ke všemu, co jen trochu zavání vzděláním, povinností či docela obyčejně školní docházkou. Systém zlikvidoval další oběti.
Dítě, které přežije školní docházku a pokračuje v dalším vzdělávání, lze předběžně zařadit na seznam potencionálních zájemců o skutečné poznání. Ovšem středoškolské studium tyto seznamy výrazně protřídí a na vysoké školy pokračují dvě skupiny zájemců. Ti, co chtějí vědět a ti, co chtějí nějaký titul. Netroufám si odhadnout, kterých je víc.

Vysokoškolští kantoři tvrdí, že zjevně těch, co chtějí titul, protože přicházejí studenti s nulovými vědomostmi. Středoškolské učitele to většinou uráží, protože oni si s těmi pubescenty prošli svým vlastním vzdělávacím očistcem. O pekle základního vzdělávání se už radši nemluví. Mohu samozřejmě doložit mnoho výjimek, tedy studentů, kteří studují se zájmem a do hloubky, ale většinově je to úplně jiný příběh. Současný školní systém prostě nereflektuje rychlost ubíhajícího času. Jednomu až zatrne, když si uvědomí kolik se ho v rámci povinné školní docházky a vůbec celého vzdělávacího systému promrhá. Třeba povinným rokem předškolního vzdělávání, natahováním základního docházky, tvorbou různých ŠVP či RVP, mnoha experimenty, vyhořelými kantory, inkluzí, nezvladatelnými dětmi, politickou korektností a mnoha dalšími jevy, které se ve školství objeví, napáchají škody a zase zmizí. Jediné, co nezmizí, je nelítostná povinnost si to v té škole odsedět. Pokud možno co nejdéle. Čas je přeci tak relativní, leč školní tempo je zjevně diametrálně odlišné od toho běžného. A pak, že čas plyne všude stejně...J

Žádné komentáře:

Okomentovat