Volit či nevolit

„Máš jít volit, protože je to tvoje povinnost,“ burcují někteří před víkendovým rozhodujícím kolem volby našeho dalšího prezidenta.

Ukazuje se totiž, že řada lidí k volebním urnám vůbec nezamíří. V prvním kole si někoho vybrali, ten nepostoupil, druhé je už tedy nezajímá. Což je regulérní a logické vysvětlení.  Mohli by se sice rozhodovat znovu, ale pokud jim ani jeden kandidát nekonvenuje, pak je asi normální k volbám nejít.

Situaci komplikuje skutečnost, že výsledky takovéto volby jsou označovány jako celonárodní referendum,(dříve příznačně plebiscit, což už je dnes politicky nekorektní, protože přeci nerozhoduje žádný plebsJ), přičemž ve skutečnosti rozhoduje sotva polovina z celého národa. Výsledky pak provází silná nevole ze strany poražených, neboť rozdíl několika málo hlasů nevypovídá vlastně o ničem. Neposkytuje silný a nezpochybnitelný mandát. Vede k hádkám, napětí a nespokojenosti.

Ne, že by prezident v naší zemi byl nějak dominantním politickým hráčem. Osobností, po které pořád tak voláme, stálo v čele naší země vskutku mnohem méně než bychom si byli ochotni připustit. Jenže to už je dávno zapomenuto, nyní se řeší současnost, která hledá svého guru.  A každý za svého favorita bojuje s klapkami na očích, nevidím zlo, neslyším zlo.

Jednu speciální současnou zvláštnost bych výrazněji vypíchla. Pravda, i já už zapomněla, jak to bylo kdysi, navíc přímá volba je tu teprve podruhé. Leč zdá se mi, že skutečná osobnost chybí, v obou táborech! Kandidáti, kteří se prokousali do druhého kola, mají své fankluby, jejichž takřka hlavním cílem je dehonestace toho druhého.  Když jedna parta s pohoršením komentuje chování toho druhého, které může být i totožné s tím jejich favoritem, oponenti se brání nelogickým výrokem, že to je přeci něco jiného! V čem je to jiné neumí relevantně vysvětlit ani jedna strana. Hlavní roli hrají rozbouřené emoce.

Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji charakterizovat průběh současné situace než pradávným: ring volný.

S vnímáním současné vrcholné politiky mám v posledních letech určité potíže. Není to nějaká rezignace, způsobená stářím. Ve skutečnosti bych docela ráda mladistvě oslavovala veřejné dění. Ostatně, copak jsou hlavní aktéři probíhajícího divadla nějací mladíci?

Jde spíš o to, že přestávám rozumět té rozbujelé nenávisti. Jako kdyby v nadcházejícím souboji nešlo o to, kdo bude dobře reprezentovat naši zemi, což by mělo být v zájmu nás všech, ale jen vyhrát a tím naštvat všechny, co patří do opačného tábora. A to logicky vede, že ten poražený tábor nebude svého prezidenta uznávat, roztočí se další kolo urážek a nenávisti a úcta k nejvyššímu postu v zemi bude definitivně a hluboce zašlapána do země. Zdá se, že jsme znovu před poměrně patovou situací. Ať vyhraje ten či onen, vždy nejvíc tratíme my všichni, protože zůstanu hádky, napětí a pachuť toho, co vítězství předcházelo. Do toho vstoupí se svojí troškou do mlýna ti, co v druhém kole nevolili a ingredience k další pětiletce plné rozbrojů jsou připraveny. Teď je namíchat do podoby nějakého (po)volebního pěkně pálivého guláše a na žaludeční nevolnost, neřkuli pořádnou koliku, je definitivně zaděláno. I když, třeba bude všechno jinak, po víkendu. Uvidíme. Teď jen rozseknout ono dilema, zda volit či nevolitJ