Autoservis

 Jedu z práce. Věci ze stolu smetu do tašky, přihodím i navigaci. Ta byla se mnou kvůli aktualizaci map, i přes svou bídnou prostorovou orientaci do práce kupodivu zvládnu dojet bez navigace.  Hodím tašku do auta a jedu. Na palubní desce cosi bliká. Nijak výstražně, ale bliká. Než se stačím rozmyslet co s tím, začne cosi houkat. Výrazně a intenzivně. Docela mě to vyděsí. Pro jistotu vypnu rádio, jestli náhodou nepanikařím a nehouká něco v rádiu. Ne. Je o v autě. Automaticky zamířím do servisu. Pán, který se již nemůže dočkat konce pracovní doby, asi není moc rád, že mě vidí. Přesto mě trpělivě vyslechne. Podívá se na palubku a blikající symbol, který je podle něho normální. Ale jestli chcete, paní, mluví se mnou jako s dítětem, tedy trpělivě, pomalu a s lehce protočenýma očima, uděláme servisní prohlídku. Proto vám to bliká a můžeme ji udělat hned.

A to houkání? Kladu opakovaně svůj zásadní dotaz. S tím si tedy chlapec neví rady. Opravdu vám to houká.

„Ano, trvám na svém, dost intenzivně.

Svítí tam něco?

„Ne, jen to houká,“ jsem dost monotematická.

Nic neodhalí. Objedná mě tedy na zítra na servis a já jedu domů. Po pár kilometrech znovu houkání, tentokrát intenzivní a vytrvalé. Nechápu.

Opatrně zaparkuji a jdu domů. Když hledám klíče v kabelce, všimnu si blikající navigace. Nějak se „sama“ zapnula a zmatená nějakými nejasnými údaji vytrvale houkala….

A na zítra jsem díky tomu objednaná na servisní prohlídku. Odhadnutou tak na čtyři tisíceJ. Je to asi stejně efektivní, jako když jdu se psem na veterinu kvůli rýmě, kterou vlastně pes ani nemá…Nu, zdá se, že nejen zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Ale i hysterické ženy dělají prapodivně zoufalé věciJ. Alespoň mám zase o čem psátJ