sobota 31. března 2018

Hovory

byly sice už ve středu, ale také byl den učitelů, který dostal protentokrát přednost. Ale na Hovory nezapomínám , reflexe je dnes. Téma bylo poúnorové, co se dělo po únoru 48.S podotázkou, kdo  je vinen za únor 48?
Předchozí generace měla zafixovaný termín Vítězný únor. Dnešní generace většinou o únorových událostech neví nic. Jdeme tedy od extrému k extrému.Proto: kvůli jakési osvětě či novodobé formě národního, nebo alespoň regionálníhoJ, obrození přicházejí naše Hovory. Tentokrát s poměrně vyzývavou otázkou, kdo za to může? A co se dělo dál?
Otázek se logicky nabízí celá řada. Co vedlo tak velkou část národa k podpoře strany, jež chtěla nastolit diktaturu? Kdo všechno selhal? Demokratické strany? Prezident?  Proč si idealizujeme Masaryka, který se v rozhodujících chvílích zachoval spíš jako kluk, který se chce vyhnout problémům, než jako státník, syn zakladatele republiky?
Všichni, kdo přišli na středeční setkání s docentem Jaroslavem Šebkem si své odpovědi našli. Zároveň ale odcházeli s novými. Za všechny mě napadá taková ta signifikantní:Děje se to dnes znovu? Selhávají demokratické strany? Prezident?!
Nu a ti co nepřišli, mají možnost zkusit jiné osmičkové datum. Třeba třicetiletou válku- defenestrace a Vestfálský mír ( 1618-1648). Tedy kulatá výročí, osmičková, leč vzdálenější. Ovšem s profesorem Čechurou se klidně dostaneme od defenestrace i současnosti. Vám k tomu stačí jen na konci dubna dorazit na Hovory-). 



A mně se po únoru 48 narodila maminka, přímo dnes, před sedmdesáti lety. Takže jedno osmičkové výročí máme doma. A můžeme si, na rozdíl od těch tragických osmiček, dovolit přízvisko krásné výročí. 

pátek 30. března 2018

Velký pátek

už jako státní svátek.  V naší ateistické zemi mi to přijde trochu jako paradox, ale budiž. Velikonoce jsou  v plném proudu.
Jsou definovány jako nejvýznamnější křesťanské svátky. V Čechách jsou ale zjevně významnějšími křesťanskými svátky Vánoce. Ty většina národa prožívá. Velikonoce naopak bere spíš jako příjemné prodloužené volno. Eventuálně jako svátky jara.
 O ukřižování a zmrtvýchvstání většina nic neví. Nebo jen vzdáleně tuší. Někteří stylově odjedou na Velikonoční ostrovy, které byly objeveny právě během jakési Velikonoční neděle. Jiní by se třeba mohli účastnit tradičních velikonočních pochodů flagelantů, které ale skončily v osmnáctém století, takže by to byla hodně cesta proti proudu času. Někdo by si to mohl vzít na paškál, což si často bereme mnoho věcí i lidí, aniž bychom věděli, že paškál je vlastně velikonoční svíce. Tradičně pečeme jidáše,což je pečivo z kynutého těsta slazené medem, které má tvar smotaného provazu, na kterém se Jidáš oběsil. Otázka je, kdo to vůbec takto zkoumá.
 Škaredou středu asi není třeba vysvětlovat, zato zelený čtvrtek je většině lidí dost utajen. Pravda, má se sníst něco zeleného, což doma ctíme ( včetně snahy loknout si zeleného pivaJ). Leč původně to byl Lkavý čtvrtek, což je německy Greindonnerstag. Ovšem zkomolením se z toho stal  Grunndonnerstag a tedy den poslední večeře rázem zezelenal. Den poté, na Velký pátek, tedy dneskdy byl Ježíš ukřižován, se také vyřádí lidová slovesnost. Podle ní se nesmí jíst maso, otvírají se poklady (obzvláště půvabně zobrazené v Krkonošských pohádkách), ba i hora Blaník se na chvíli otevře. Ale jen krátce, asi aby vojsko náhodou omylem nevyjeloJ
Vyjet ale můžeme my, třeba na prodloužený velikonoční víkend. A na nákupy, aby nás náhodou beránek nepo….
Hezké svátky, ať už církevní nebo jarníJ

čtvrtek 29. března 2018

Deset měsíců

To je v psím životě puberta. Je skoro tak náročná, jak to dětská. Hledání vlastního já. Prosazování sebe sama. Provokace. Všechno je vždycky tak trochu jinak.



středa 28. března 2018

Den učitelů

U nás ctíme. Je z něho den naruby. :-).Učitelé oslavují. Studenti učí. Ne tedy, že bychom vůbec nešli do práce, naopak, od samého božího rána spolupracujeme s našimi zástupci z řad studentů. Ti si připravili naše hodiny pro mladší ročníky. My vlastně tak říkajíc hospitujeme. A je to zajímavé, inspirativní. Mnohdy mají ti studenti tak zajímavé a kreativní nápady, že je to opravdu inspirující. A když ne, tak je to minimálně osvěžující, protože tak i tak vnesou svěží vítr. 
A společně si tak, osvěženi,:-)) připomeneme Jana Amose Komenského. 
Posílám tímto gratulaci všem kolegům ve zbrani, učitelkám i učitelům, ale i nepedagogickým pracovníkům, bez kterých by to ve škole nešlo. 
A díky zastupujícím studentům, byl to pěkný den učitelů

úterý 27. března 2018

Mezinárodní den divadla


Mezinárodní den divadla je právě dnes, byť oslavoval se v sobotu slavnostním předáním cen Thálie. Mnozí si možná ani neuvědomují, že Thálie nese jméno dávné antické múzy, která měla patronaci právě nad divadlem. A divadelníci si ji dnes nosí domu jako formu ocenění za svoji práci. Je v podobě krásné vázy od Bořka Šípka. Fascinují mě třeba v Ungeltu, kde je mají vystavené v místnosti s různorodými židličkami. Lze si tam posedět na židlích věnovaných osobnostmi české kultury a přitom se kochat pohledem na Thálii. Sobotní akci jsem měla šanci navštívit, byla úžasná. Kultivovaná, emotivní a dokonale divadelní. Nechtěla bych být v roli těch, co rozhodují o nositelích. Nedokázala bych určit jednoho, když dle mého vnímání jsou dobří všichni. Ale v roli diváka se mi velmi líbilo. Je nakažlivá, ta divadelní atmosféra. Pro mě hodně. Hrajeme i s dětmi, na ochotnické bázi, ale vystoupení míváme občas ve skutečném, profesionálním divadle. Letos nás čeká divadlo Karla Hackera. Cenu Thálie asi nedostaneme, ale divadelní atmosféru si užijeme. A je to dobré připomenout zrovna v den, kdy se připomíná Mezinárodní den divadla. Protože divadlo tu máme od antiky, vzniklo na oslavu boha Dionýsa, což byl bůh vína a veselí. Přímo to vybízí pozvednout sklenku vína na oslavu. Divadla, Thálie kultury, úspěchů, snahy, pracovitosti, slušnosti, kultivovanosti…. Tedy artefaktů v realitě dost nedostatkových….
A fascinující spojení politického moderátora s divadelní scénou. Výborný výkon, plno paralel, jinotajů a zrcadlení…..

pondělí 26. března 2018

Setkání s generálem

Dnes k nám do školy zavítal Andor Šándor. Na besedu s dětmi. Celé dvě hodiny jsme diskutovali nad žhavými tématy dneška. Myslím tím, aktivně diskutovali. Pan generál má nejen přehled,ale hlavně charisma. Posluchače si tedy umí získat. Navíc, po dlouhé době setkání s mužem, který nevyznává stoprocentní výrazovou korektnost, takže i tím dokázal překvapit a oslovit.Spontánní potlesk si doopravdy zasloužil. Když si ale rozeberu všechno, co nám říkal, tak opravdu nežijeme ve veselé době. Ale na druhou stranu si mnohé děláme sami, vymýšlíme blbosti a neřešíme podstatné věci. Nu, podnětů k zamyšlení bylo víc než dost.



neděle 25. března 2018

Mlýn na mumie

Petr Stančík je údajně jedním z nejlepších současných autorů. Tak jsem zvědavá. Dosud jsem znala jen jméno, autora samotného jsem viděla v několika televizních pořadech, četla o jeho grandiózních úspěších. Nyní se mi dostala do rukou jeho kniha. Detektivka. Tak uvidíme...
                                   Výsledek obrázku pro mlýn na mumie

pátek 23. března 2018

Slovensko

Mám ráda Slovensko i Slováky, ráda tam jezdím, mám na Slovensku hodně přátel. Proto se zájmem sleduji, co se tam děje. je to divočejší a vášnivější,než u nás, zdá se mi přes obrazovky. Nežiji tam, takže detaily mi samozřejmě unikají, ale zjevně bude frustrace z politického života větší než u nás, protože tak velké a masivní demonstrace u nás neprobíhají. Pravda, tam to (alespoň z venku se to tak zdá) odstartoval bezprecedentní čin vraždy dvou mladých lidí. To je vskutku síla, takřka návrat do devadesátých let. Šokovalo mě to, naprosto. Jenže, když jsem pak sledovala to dění, tak vyšetřeno nic není, a přesto se ví, že to bylo kvůli novinářské práci. Přitom ten chlapec nepsal nic, co už by napsáno nebylo? Proč kvůli tomu musel zemřít, je mi záhadou. Stejně jako moc nerozumím tomu, proč se to nejdřív nevyšetří, aby bylo jasno, že jde o politickou vraždu. Na smrti těch dvou lidí není nic omluvitelného, ale napadá mě takřka hříšná myšlenka, co když se třeba vyšetří, že za vraždou byly osobní důvody? Zhrzený milenec či někdo podobný?  No, to se asi nestane, ale ty soudy bez vyšetřování, bez viníků či důkazů jsou prapodivné. Na Slovensku i u nás. Prostě je všechno jasné a jede se dle takto nastavených šablon. A když to bude jinak? To už nikoho zajímat nebude, už bude zase jiná kauza či skandál. Zůstane jen pachuť. A na Slovensku dva zbytečné zmařené mladé životy. 
A jeden paradox na závěr. Zdálo se mi až signifikatní, že problém byl pojmenován jako problém s italskou mafií. Výsledkem změn je premiér s italským jménem:-) Pravda, je to jen hříčka, ale zajímavá....Naozaj

čtvrtek 22. března 2018

středa 21. března 2018

Vzdělanost


Vzdělanost v naší zemi viditelně roste. 
Statisticky, samozřejmě. Kde kdo má dnes maturitu,státní, aby ji udělali všichni. Kde kdo má dnes vysokou školu, mnohdy třeba i nějakou pofidérní, rychloškolu, ale má ji. Image vzdělanců je asi hodně lákavá. A pak do éteru šíří svá moudrá prohlášení. 
U příležitosti připomenutí tzv.protektorátu premiér  kupříkladu oznamuje, že Československo bylo obsazeno. Že o Československo nešlo, to mu buď nedošlo nebo je mu fuk. Stejně jako jeho obdivovatelům. Nebo ministrům. Když totiž paní ministryně pustila do světa informaci,že před sto lety u Bachmače bojovali legionáři proti Hitlerovi, zdá se, že oba absolvovali stejný rychlokurz historie. Válka jako válka, hodinky jako holínky, oboje se natahuje, že?
 Asi tak to vidím. Sama nevím, zda je to komické, hloupé nebo smutné. 
Jako smutný ovšem vnímám svůj následující privátní pokus, kdy jsem toto zmínila ve společnosti. A nic, nikomu na tom nepřišlo nic divného. Mnohým studentům také ne!!!
 Vzdělanost prostě v naší zemi utěšeně roste:-). 
Ale když pak přijde závažnější situace, pokus namluvit lidem něco, co potřebuji, bude to snadné. Snadnější než se zdá, protože válka jako válka..

úterý 20. března 2018

Patří stávka do školy?

Otázku, kterou nastolil Václav Klaus mladší, aby si vzápětí sám odpověděl, že samozřejmě nepatří. Přitom on sám patří ke generaci, která ze školních lavic (pravda, už těch vysokoškolských) vyrazila stávkovat, aby ukončila minulý režim a nastolila režim současný. Jako tehdy to tam patřilo a dneska už ne? Zajímavé. On, jako ředitel by to prý svým studentům nepovolil. ...
Zajímavé. Trochu diktátorské, řekla bych. Myslím, že právo na stávku je dáno Ústavou? Pravda, ta je v našich končinách dost natahována, ale i tak.
Nicméně, abych i já odpověděla na onu otázku. Já si naopak myslím,že stávka do škol patří, vždyť mladí se musí zajímat o to, 
v čem žijí. Nemyslím tím ovšem malé děti prvního stupně, kde se
 z mého pohledu jedná o čirou manipulaci. Myslím tím starší studenty, držitele občanského průkazu, od nichž by se už nějaké uvažování a politické přemýšlení dalo očekávat. 
A stávka by pak měla mít nějaká pravidla, nějaký rámec, stávkový výbor, který oznámí škole, že se nehodlá účastnit výuky, neb bude stávkovat...
 Nepatří tam masovost typu, že dáme stávku " do rozvrhu" a půjdou všichni. Tedy i ti, kteří mají názor jiný. Jenže, kdo v tomto věku odolá a nejde? Kdo se bude raději místo stávky učit?
 Pak je to dost manipulativní!? 
Pokud ale děti ví, proč chtějí stávkovat, trochu se v situaci orientují, mají občanskou potřebu se vyjádřit, pak stoprocentně ano. Pokud je to dáno stylem, když je to místo školy, jdu taky, pak ne. Pokud je to dáno befelem, pak už vůbec ne, ale taková situace snad u nás není?!!
 Nicméně, je zajímavé, jak právo na stávku studentů rozdělí společnost. A přitom to u studentů kdysi vlastně začalo....

pondělí 19. března 2018

Hradní mejdan

Sledovala jsem v televizi veselení partičky kolem staronového pana prezidenta. A měla jsem pocit jakéhosi neurčitého bezčasí, či spíše cesty proti proud času. Šlechta juchá na hradě, poddaní halekají v podhradí, protože nic jiného se jim nedovolí. Pro jistotu se jim ještě všechny brány uzavřou. Následuje jejich rozchod a pohled do sálu přes televizní kamery říká, že teď je to na pět let naše!!!!
 A přicházejí hosté. Vondráčková, Hůlka, David....
    Shodou okolností jsem  tentýž večer viděla díl seriálu Vyprávěl, kde tentýž David jásavě pěje o Poupatech. Třicet let a bujaře se oslavují jiní mocipáni, jen ty pěvci jsou nějak obdobní. A vlastně nejen oni, i ty kulisy se nápadně podobají. Mnozí herci odhazují své masky a začínají vystupovat sami za sebe, respektive v barvách, které již kdysi hájili.
Pravda, do nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ale v jedné louži se úplně klidně můžeš vymáchat i několikrát. A| jako bonus k tomu dostaneš pěkně vulgární komentář. Nebo možná i ránu obuškem, jeden dneska nikdy neví. Není totiž mejdan jako mejdan. A to i přes to, že dnes se tomu vznešeně říká párty. Nebo třeba i slavnostní koncert...

neděle 18. března 2018

1352

V Plamenech. Tak zní celý název knihy. Historické. Román o rebelském lékaři, který se vzepřel biskupovi. A celé to zaštiťuje postava Karla IV. Příběh zasazený do středověké Francie, od samého počátku vypadá velmi čtivě. Zajímá mě, jak na našeho oslavovaného vladaře hledí jiní autoři. 


                                              Výsledek obrázku pro 1352 v plamenech

sobota 17. března 2018

Systém


Takřka magické slovo. Všechno se za něj schová. Člověk se do konfliktu se systémem dostane, ani neví jak. Stačí drobná rebelie či, nedej bože, vlastní názor a můžete se stát opozičníkem. Či dokonce i černou ovcí. A jsou i tací, co jsou označeni nálepku potížisty a ti už vůbec do systému nikterak nezapadnou.
„Je to rebel,“ s oblibou citují recesisté pohádkovou klasiku. Rebel dneška ale paradoxně vskutku může být jen docela obyčejný majitel tzv. selského rozumu. Nečekané.
Není pochyb, že se společnost změnila. Stále se mění, to je princip evoluce. Je to logické, protože pokrok a změna jsou (byly) hybatelé dějin. Například mezigenerační vztahy. Už Sokrates „trpěl“ nesouladem mezi nezvladatelnou a nevychovanou mladou generací a jejich rodiči. Mysleli jinak než ti starší a bylo těžké se s tím srovnat.  Ale srovnali se. A „nezvladatelná“ mládež o pár let později stejně soptila nad těmi, co přicházeli po nich. To lepší přeci odcházelo s nimi. Alespoň jim se to tak zdálo. Všem se to tak vždycky zdá.
 Když se oprostíme od generačních sporů, najdeme jiné evoluční mezníky, protože pokrok prostě nezastavíš a navzdory tomu, že je někdy těžké ho přijmout, je tady. Technologie třeba dneska vládnou světem a děti je nadšeně akceptují. Starší generace jen výstražně zvedá prst. Pozor na to, abychom se nestali otroky nových technologií. Za našeho mládí jsme čas trávili úplně jinak.
Konec konců, i tehdy fungoval nějaký systém. Vlastně se ani tak moc nezměnilo. Pokud jste součástí systému, fungujete bez výrazných problémů. Pokud se ale vymykáte, stává se něco zvláštního. Narušujete rovnováhu vesmíru. Najednou jako byste představovali určité nebezpečí. To, co kdysi představovala ideologie, dnes zastupuje diplomatická korektnost. Jde ale o podobný způsob vyhodnocování. Tedy v otázce rebelů. Cítíte, že to nejde úplně přesně pojmenovat. Ale víte, že mimo systém máte zaděláno na problém. Jste v pasti. A buď to ustojíte a libujete si v pozici rebela, nebo ne a pak se většinou pokorně vrátíte do systémových otěží.
Pak se divme, že o systému se mluví většinou s pohrdáním, neřku-li hanlivě. Zajímavé ale je, že když se člověk sám stane představitelem systému, žádné negativní rysy na něm většinou nevidí. Dokonce má často pocit, že právě s ním přichází revitalizace systému, který nyní bude definován jako ten jediný správný.
Jedni moji známí se rozhodli vymykat se vzdělávacímu systému. Chtěli učit svoje děti doma. A přestože to zákon umožňuje, když se svým experimentem okázale pochlubili na veřejnosti s tím, že dětem dávají mnohem víc, než oficiální systém, přímo úměrně tomu vzrostla návštěvnost úřednic sociální péče v jejich fungujícím domově. Kdyby mlčeli, drželi ústa a krok, patrně by se některým problémům vyhnuli. Docela mě začalo zajímat, co vedlo sociálku k ostrakizaci lidí, kteří se vymkli systému a vzdělávají děti sami. Pídila jsem se po podrobnostech, ale smysluplné odpovědi jsem se nedopátrala. Sociální úřad, v některých otázkách velmi vstřícný, třeba v této zaujal pozici mlčícího střelce. Řečeno slovy našeho dětství, hráli si na Fučíka. Hlavně proto, že logicky relevantní odpověď prostě poskytnout neuměli. Jejich vnitřní fráze, že vlastně dehonestují systém českého vzdělávání, těžko mohou veřejně použít.
To je dost dobré vědět. Co všechno se vymyká současnému systému, který inklinuje k průměrnosti a pštrosí politice. Hlavně se nijak nevymykat. Některé jevy, které tak mohou nastat, by jednoho ani nenapadly. Ale třeba naše úspěšné sportovkyně jsou typickou ukázkou toho, jak systém vede k průměrnosti. Ani jedna z nich není produktem současného systému, v daném případě sportovní podpory dětí a mládeže. Všechny se připravovaly mimo systém, jinak a jinde. Byly rebelky. A dnes si je systém chce přivlastnit, jak exemplární ukázku úspěchu. I to by nás mělo varovat, ale národní euforie z olympijských medalií je jako epidemie. Najednou jsou ty všechny holky náš národní poklad, bez ohledu na to, že před olympiádou je buď nikdo neznal, nebo jim všichni tak nějak házeli klacky pod nohy. A když navíc zase neuspěli hokejisté, veškerá „láska“ sportovního národa se vrhla na ně, nejvíc logicky na zlatou Ester. Dívku, která je čítankový příkladem jedince, který uspěl jen díky tomu, že byl, žil, studoval či trénoval mimo systém.
Pokud ale hledáte něco jako pravidlo, že dobře je jen nezdolným solitérům, tak to asi nenajdete.
Někteří to totiž docela obyčejně nedají. Nevydrží jít stále hlavou proti zdi. Zařadí se. Nebo naopak, trvale vyčlení. Prostě, pravidlo neexistuje. Vyjma jedné zlaté pravdy. Že pokud nesouzníte se systémem, jste rebel. A rebely nemá rád žádný systém, ani ten současný. Otázka je, co s vámi udělá. Pokud vás jen pranýřuje, budiž. Ale až vás začne likvidovat…?
Problém je jen ten, že od jednoho není daleko ke druhému.
Prostě existence mimo systém je vždycky tanec na tenkém ledě.
Lze ovšem celkem smutně konstatovat, že současný tenký led dost intenzivně tajeL


pátek 16. března 2018

Počítačové hry


Strašák, že počítačové hry jsou nebezpečím, před kterým je třeba své děti intenzivně bránit, už dávno neplatí. Naopak. Bojovníci za práva počítačových her nejprve prosadili jejich jazykovou prospěšnost, děti se prý s jejich pomocí skvěle naučí angličtinu. Zda skvěle ponechávám bez komentáře, ale byl to asi první krok na cestě k emancipaci počítačových her. Nyní se s nimi pracuje již takřka běžně, stávají se i součástí vzdělávacích procesů, protože jak nejlépe vtáhnout mladou generaci k nějaké formě vzdělávání, než formu hry. Dnes tedy počítačové hry.  A konkrétně nyní o té současně nejslavnější, nejslavnější tedy z hlediska českého prostředí. Kingdom come: Deliverance. Prý by moha probudit v mladých hráčích zájem o drsný český středověk, konkrétně o dobu lucemburskou. Počátek patnáctého století, kdy se mezi sebou nepohodli dva slavní bratři, Václav IV. a jeho mladší sourozenec Zikmund. Hra je samozřejmě v angličtině, takže jazyk jako přidaná hodnota k získaným znalostem z historie. Výtky ze zahraničí, že ve hře chybí černoši, se snad autorům podařilo ustát a vysvětlit. Kde by se v patnáctém století na našem území vzali černošští poddaní jeho veličenstva Václava IV.? To je zase obraz dneška, jednou také možná zpracovaný v nějaké počítačové hře. Protože virtuální svět je svět budoucnosti, byť se díky němu dnes vracíme do minulosti. Jsem moc zvědavá, zda to bude mít na studující mládež nějaký vliv a probudí to zájem o naši historii. Byl by to hezký úspěch počítačové hry. A potvrzení toho, že když selhává člověk, zde tedy učitel dějepisu, nastupuje technika, která ho snadno nahradí. Virtuální svět je jistě mnohem zábavnější než cokoliv jiného.
                                                                                                                                   

čtvrtek 15. března 2018

Mončičáci


Vlastně dva. Tato retro dvojice na mě vykoukla při důkladném gruntování. Vůbec jsem netušila, že s námi ještě bydlí. A jaký to byl svého času hit. Dnes už jen zaprášená a zapomenutá relikvie dávné minulosti. Inu, časy se měníJ. Některé připomínky ale mají svůj určitý půvab i po letechJ. Třeba mončičáciJ Kdopak je také ještě objeví doma (na půdě)?



úterý 13. března 2018

Vyhořelá sborovna


Ta naše zatím není. Naopak. Neustále se scházíme a řešíme, jak dětem pomoci, jak výuku zpestřit, učinit tzv. zábavnější. Řešíme, co s těmi, co školu nezvládají, řešíme, co s těmi, co školu neřešíJ a moc do ní nechodí, prostě pořád něco řešíme. Často i legislativní změny, kterých je kupodivu ve škole jako máku. Objevují se nejen s cyklickou pravidelností, ale občas i záludně v nečekaných časech, nejlépe o prázdninách, kdy se tak trochu počítá, že se jich i ti bystří všimnou s určitým zpožděním. Je pak možnost se po nich dobře vozit. Řešíme často ŠVP i RVP, o kterém si mnozí dodnes naivně myslí, že jde o velkou revoluci oproti osnovám, protože dává školám velkou svobodu v tom, jak a co učit. Není to tak, samozřejmě. Prostě se to jen jinak jmenuje. Když ale chci (zcela dobrovolně) překopat ŠVP a učit dějiny jinak, nemohu. S odůvodněním, že ČŠI vyžaduje, aby děti prošly klasickým kolečkem současné výuky dějepisu - tedy pravěk- starověk- novověk- moderní dějiny, minimálně třikrát
 (vlastivěda, druhý stupeň ZŠ či nižší osmileté gymnázium, SŠ či vyšší osmileté gymnázium). Bez ohledu na volání veřejnosti po větším důrazu na moderní dějiny. Aby se pak na to konto mohli zase všichni do škol navážet, že ty moderní dějiny prostě nedělají. Jiný příklad je v klasických předmětech, které se vyskytují v našich školách takřka od vzniku povinné školní docházky. Pokud chcete učit jinak, je to experiment. Jistě zajímavý, ale děti se pak nedostanou na VŠ, kam mnozí pořád ještě chtějí, protože tamější přijímačky jsou vytvořené právě z fragmentárních znalostí oněch klasických předmětů. Takže spojit třeba chemii, fyziku a biologii do jednoho moderního a progresivního předmětu, dle anglosaského systému nazvaného třeba science, nelze, neb děti by neudělaly přijímací zkoušky na VŠ. Ba ani státní maturitní zkoušku, která je postavena na stejném principu. Nebo učit tak samozřejmě lze, ovšem s tímto podstatným rizikem. A tak je to pořád dokola. Celé to nakonec rozčísne objevná myšlenka odkudsi z vyšších míst, že je třeba do škol vrátit brannou výchovu, pozemky a dílny…! Napadá mě v té souvislosti, zda není mnohem lepší být vyhořelá sborovna, a neřešit nic! Jen slepě vykonávat příkazy a plnit zásadní roli, ke které české školství směřuje (lépe řečeno vlastně už ji plní), hlídání dětí v době, kdy jsou jejich rodiče v práci, případně si potřebují od svých ratolestí odpočinout.

pondělí 12. března 2018

Dálkoví řidiči

Seriál z dávnověku, který mi tak nějak utkvěl v paměti. Jako dítě jsem ty hrdiny za volantem obdivovala. Přišli mi exotičtí (oni asi byli, šlo tuším o španělský seriál), charismatičtí, mužní...prostě se mi moc líbili. 
Nevím, jestli takoví i dnes usedají za volant kamiónů, aby brázdili evropské silnice. Vím, že jako spoluúčastník dálniční dopravy je bytostně nesnáším. Bojím se jich. Považuji je za arogantní a agresivní piráty silnic. Řekněme tak z osmdesáti procent. 
Jen nedávno jsem trochu zapochybovala. Pootevřel si mi onen pověstný druhý úhle pohledu. V rozhovoru jsem se dozvěděla, jaké je to jezdit po Evropě z místa na místo bez znalosti jazyka. S tím, že vozíte věci sem a tam, mnohdy bez pochopení logiky věci. Spaní na parkovišti v autě, za které plně zodpovídám. Situace, kdy se do kamionu vloupávají zloději. Nebo uprchlíci, což je v poslední době častější. Takové francouzské Calais musí být docela výživné. Mladíci ve značkových oblecích mají touhu dostat se do Anglie. Za každou cenu. A je to na vás, zda a jak se ubráníte. Akorát že nesmíte být příliš agresivní, to by vás zase napadli nějací ochránci lidských práv. Cesta v nekonečných kolonách. Policie, která si vás umí vychutnat, zvlášť, když neumíte dobře jazyk. Polští řidiči, kteří mají takovou pověst, jakou mají:-(. Rozbité silnice, záludnosti techniky. Věčně v ohrožení života...Nu, nic moc tedy. K dálkovým řidičům z romantického seriálu to má hodně daleko. Ale daleko to má i k mé vlastni představě agresivních pirátů silnic. Přesto se určitých obav z kamionu na dálnici asi hned tak nezbavím, byť na jejich řidiče pohlížím nyní trošičku jinak.

neděle 11. března 2018

Africká zima


Příběhy ze života Lékařů bez hranic v podání tohoto pana doktora mě lákají už dlouho. Dnes na ně došlo. Těším se, protože vyprávění pana Šebka mě vždycky oslovila. Tak jsem zvědavá na písemnou podobou.


                         Výsledek obrázku pro africká zima

sobota 10. března 2018

Dnes zabili Masaryka

Před sedmdesáti lety. Pravda, případ se občas stále uvádí jako neobjasněný, ale nás, co se kloníme k vraždě, je asi už přeci jenom víc. Když byl Jan Masaryk nalezen pod okny Černínského paláce, již zde existoval komunistický stát. Tedy vůle k nějakému vyšetřování logicky žádná. V šedesátých letech sice byla, ale zase měli málo času, vyšetřování udusila normalizace. Až po sametovém listopadu se případ obnovil, leč čas a nedostatek důkazů vykonaly své. Přesto se teorie o jeho vraždě zdají být věrohodnější než ta o sebevraždě či náhodě. Kdoví, jak a kam by se ubíraly naše dějiny, kdyby nebylo desátého března před sedmdesáti lety. To si můžeme jen domýšlet a dnes, jako výročí, pietně připomenout. 

pátek 9. března 2018

Dětští gambleři

Nedávno jsem na dětském hřišti učinila zajímavý objev. Jakýsi dětský automat. Docela mě to zaskočilo. Nejsem tak častým návštěvníkem dětských hřišť, abych mohla posoudit, zda jde o věc běžnou či neobvyklou. Tak jako tak, byla jsem překvapená. Jako bychom ty děti formou hry tahali do dospělosti, respektive zadělávali na jejich potencionální dospělé problémy. Pravda, každý může namítnout, že jde o neškodnou dětskou hru, ale mně se to tak úplně nezdá. Vnímám to jako dětské šampaňské, které mě docela dráždí už léta. Jako bychom cíleně trénovali děti na konzumaci alkoholu. Bez pití nelze nic oslavit a tak budete mít chvíli šampaňské dětské a poté plynule přejdete na to alkoholické. Prostě nacvičíme konzumaci. Běžnou, lze namítnout. Ale může z toho snadno být i alkoholismus. Stejně jako natrénované gamblerství. Prostě, co se v mládí naučíš....
Není to nic nového pod sluncem, za mého dětství byly dokonce i cigaretové žvýkačky, rozuměj žvýkačky, co vypadají jak cigarety  a i jsou prodávány v takových krabičkách. Tak to dnes není, v tom jsme pokročili, ale stejně si myslím, že nevědomky, či vědomky, pracujeme na tom, abychom si z dětí vychovali potencionální závisláky. A asi nejen na alkoholu či automatech?

čtvrtek 8. března 2018

MDŽ

Nebudu slavit ani se podivovat nad tím, že někdo slaví a někdo zase ne. Každý to máme jinak.
Podivovat se budu nad cenovou politikou současné tržní ekonomiky. Pravda, neviditelná ruka trhu, jak pravil symbol kuponové privatizace, ovládne vše. Leč nevím, zda ovládá smysluplně, efektivně, přirozeně tržně či spíš dravě neřku- li hamounsky až nemravně. Napadlo mě to na Valentina, který dnešní době konvenuje víc než rudými karafiáty zprofanované MDŽ. Květiny, kterých na svátek zamilovnaých bude prodáno jistě víc, byly skokově zdraženy. Někdy až o tři sta procent. Možná i více.... Tedy dva úhly pohledu: vydělat, neb se bude prodávat a tržní myšlení? Nebo vytřískat z toho co se dá, protože si to stejně všichni koupí bez ohledu na kvalitu a tedy hamounské, někdy bych řekla až nemravné myšlení? 
Těžko říci, ale osobně se kloním víc k té nemravnosti. Někdy to tak u nás prostě funguje. Někteří ( mnozí) využívají situace a nevydělají, ale vytřískávají. Jedno, zda už na nájmu, prodeji či třeba opravě čehosi.
 K MDŽ se asi tak dramaticky květiny zdražovat nebudou, ale ten Valentin stál za to. 
Mohla bych jako další ilustrativní příklad nemravnosti třeba uvést i auto, kdy mi v jednom servisu nabídli opravu světla za dva a půl tisíce ( bez uzdardění) a v druhém mi to opravili za sedm set i s kávou. 
Tam bych o tržnosti moc nemluvila, nemravnost sem pasuje jak zadek na hrnec. 
Ale to už s MDŽ moc nesouvisí, vlastně vůbec. Prostě jen dnes budu pozorovat, jak moc drahé budou květiny a třeba dejme tomu chlebíčky:-). I když jak říkám, dnes už se ten svátek asi tak neslaví a karafiáty asi nikdo nepředraží. Ale jindy si zkuste všimnout:-)
A přeji všem, kdo MDŽ slaví, ať si ho krásně užijí. Jako každý jiný důležitý svátek

středa 7. března 2018

Prezident

V rámci oslav, či připravovaných oslav, první republiky, nelze asi nepřipomenout výročí narození našeho prvního prezidenta. Či posledního císaře? / to by mě historici asi hnali, za taková rouhačská slova.../
Tomáš Masaryk se narodil sedmého března 1850. A jelikož je dnes i Tomáše, měl to takové:dva v jednom. Dějiny mu přiřkly přezdívku prezident osvoboditel. Asi by to mělo být velkými písmeny, ale tak to necítím a tudíž zůstanu u těch malých. Je totiž otázka, zda opravdu osvoboditel byl. Od čeho či od koho nás osvobodil. A osvobodil nás doopravdy? 
Navíc, jeho vrstevníci před válkou by si něco podobného nepomysleli ani v nejdivočejším snu. Masaryk rozhodně nepatřil k nejpopulánjěím osobnostem tehdejšího veřejného života. 
Dnes tatíčka Masaryka pro změnu až nekriticky glorifikujeme. Sama nemám úplně jasno, jak se k jeho roli a osobnosti postavit.
 A tak to jen prostě připomenu jako výročí související se vznikem republiky. 

úterý 6. března 2018

Novinky v cestování

Ač se to ani zdaleka nezdá, léto se blíží a je čas myslet i na letní dovolenou. Alespoň tedy rámcově, formou nějakého plánování. Nepatřím k oněm odvážným typům, co jezdí sami. Nejsem ani tak odvážná, že bych přikývla na výjezd s last minute. Máme to prostě jinak. Jde o několik fází, přičemž ta první je taková dlouhodobá, plánovací. Kam asi letos pojedeme? Zajímavé je, že většinou z tohoto myšlenkového maratonu vítězně vyjde Řecko. NečekanéJ
Další etapa je hledání v katalogu. A zde přicházejí avizované novinky. Cestovky se jako takřka vše v našem životě stěhují na net. Jak k tomu ale přijdou ti, co dovolenou vybírají raději listováním v katalogu než zíráním na blikající monitor plný reklam? Asi nijak, to bude patrně onen pokrok. I tak vytrvale žádám v cestovkách katalog. Mají ho, ne že ne. Často i velmi tlustý. Letos ovšem s dodatkem. „Je to bez cen, paní!“
„Prosím?“ nevěřím vlastním uším.
„Nejsou tam uvedeny ceny,“ opakuje mladičká pracovnice CK.
„To je letos zadarmo?“ pokouším se o vtip
Nepadl na úrodnou půdu. Slečna není vtipně naladěná.
„Ceny jsou jen na netu!“
„Prosím?“
„Ceny jsou jen na netu,“ opakuje již poněkud nevrle, ale firemní kodex je neúprosný, a tak nasadí úsměv určený pro staré a nechápavé zákazníky, a sladce dodá:
„ Případně mi můžete zavolat a já vám cenu sdělím.“  K tomu mi podá vizitku.
Svoji buřičskou myšlenku, že když už to tiskli, tak tam klidně mohly být i ceny, si raději nechám pro sebe. Co kdyby mi pak v telefonu cenu zatajila, že? J

Situace byla jako přes kopírák v několik velkých pražských CK. Holt, pokrok nezastavíš…

pondělí 5. března 2018

Smrt diktátora

Je to takové půlkulaté výročí od úmrtí Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, tedy Stalina. Tedy zhruba tak život jedné generace. A již se rodí pohrobci, respektive ti, co tohoto ocelového tyrana glorifikují. Vnímají jako hrdinu. Nu, to mi rozum moc nebere, ale to také nechci rozebírat. Chci jen připomenout kulaté výročí. Již šedesát pět let je od onoho dne, který zaplnil svými nekrology veškerý tehdy dostupný sovětský tisk. Aby pak někde na konci tlustých vydání byla jedna stručná noticka, že toho dne nás také opustil Sergej Prokofjev!!
 Vnímám to jako jeden z mnoha historických paradoxů, kterých dvacáté století nabízí přehršel. Takže bych asi radši než smrt diktátora připomněla úmrtí hudebního velikána, jehož klavírní koncerty jsou ozdobou každého ročníku Pražského jara 
( například). Slavný balet Romeo a Julie měl světovou operu u nás, konkrétně v Brně. A ač byl svoji tvorbou i myšlením protistalinský, dostal nakonec i Stalinovu cenu.Prostě, paradoxy.
Ale jeho dílo je stále živé. Na rozdíl od Stalinova odkazu... 

neděle 4. března 2018

Počátek

Neodolala jsem. Stokrát jsem si mohla říkat, že to bude na jedno brdo, jako ty předchozí. Že jde o drsný marketing, protože jsou jistě lepší knihy. Že podléhám módnímu tlaku, komerci a bůh ví čemu ještě. Prostě, on se dobře čte, ať už si o něm myslíme co chceme. A tak se těším. Počátek je na samém počátku, takže čtenářské dobrodružství může začít:-)
                               Výsledek obrázku pro počátek dan brown

sobota 3. března 2018

Autoservis a já

Je to asi podobné, jako nějaká divoká zvířena a já. Prostě souboj, dost nerovný tedy. Jsem od samého počátku předurčena k porážce. Zároveň mě to vede k potvrzení domněnky, že: jednak: bez známostí to nejde, druhak: čekat seriozní službu v autorizovaném servisu nelze, třeťak: oprava auta se bez známostí může rovnat i legalizované zlodějině. Proč tak soudím? Z vlastní neblahé zkušenosti.
Příběh je si takový. Z nějakého naivního důvodu jsem se domnívala, že když mám už nové auto, musím do autorizovaného servisu. Zároveň jsem si myslela, že když je auto nové, peněz mnoho neutratím. Ó jak jsem se mýlila. Servisní prohlídky mě během prvních dvou let stály tolik, kolik jsem do předchozí reznoucí Fabie nenasypala za celá léta jejího provozu. Navíc se mi pravidelně stávalo, že i přes tyto investice mě auto vždycky někde nechalo. Prostě se tam něco rozsvítilo a nejelo to. Následovala klasická anabáze, odtah, oprava a vždycky na potvoru taková, na kterou se nevztahovala předchozí servisní prohlídka. Pak mi, při nějaké náhodné kontrole, kterou prováděl jeden známý( a již je tu kapitola známosti) bylo sděleno, že mi tam, v autorizovaném servisu, kde jsem byla nedávno, nalili mnohem víc oleje, než je třeba. Logicky jsem jim ho i zaplatila. Problém je, že já sama to nepoznám. Pak mi sami v servisu položili smrtící otázku, kdo že mi to tak zfušoval? Když jsem vysvětlila, že to byli oni sami zde, neb v jiném servisu jsem od jejich posledního zásahu do mého vozidla nebyla, byli tedy dost překvapení. To ještě ale neznamenalo, že jejich práce se zlepšila. Pohár přetekl letos. Technická prohlídka, kterou jsem si v servisu nechala udělat, stála tedy mnohem víc, než plánovaný rozpočet. Servis v tom započítaný nebyl. Když jsem se udiveně ptala, sdělili mi, že to si musím objednat zvlášť a za další nekřesťanské peníze.  No, to jsem tedy nehodlala vzápětí podstupovat, protože opravdu nekradu. A že si to rozmyslím. Během rozmýšlení jsem si při parkování rozbila zadní blinkr. Automaticky jsem volala zpět do servisu, kde mi za dva a půl tisíce nabídli okamžitou opravu. Ty se snad rozhodli pro moji ekonomickou likvidaci? Náhoda tomu chtěla, že jsem narazila na nenápadnou autodílnu. Zkusím to tedy tam. A co se nestalo? Jednak pán zjistil, že mi nevyměnili prasklou žárovku u brzdového světla (rozbít se po technické prý nemohla, dle stavu jejího očernění). Pak mi vyměnil olej, který mi nabídli v servisu vyměnit za pět tisíc korun. On to nějak zvládl za tisícovku, světlo za sedm set a tak bych mohla pokračovat. Dodělal to, co v autorizovaném servisu neudělali, byť zaplatit si nechali….. A tak nevím. Ctila jsem autorizované servisy, nějak jsem si myslela, že to k věci patří. Ale v poslední době mám jen špatnou zkušenost. Rezignovala jsem a hodlám opravovat jen v autodílnách, kde si nenechávají platit jakousi pomyslnou exkluzivitu plynoucí ze značky. Nebo bych i hodlala, ale jen v případě, že mi nelžou a neoblafnou mě, jako v tomto, pro jistotu radši nejmenovaném servisu v Praze 7. Bez známostí a bez toho, aby někdo jejich práci kontroloval to u nich nejde. A to mě štve…. Protože to, že motorům nerozumím snad ještě neznamená, že mě automaticky berou na hůl. I když u nás asi ano.
To je stejné, jako kdybych já dobře učila jen učitelské děti….
A na tom já se podílet nehodlám. A to až v takové míře, že uvažuji o stížnosti. Sice mě asi už nepomůže, ale třeba podobných nešvarům, ba až zlodějinám, trochu zabrání….

 A od této chvíle už jen autodílna a já, autoservis ztratil veškerý glanc a důvěru. A řeči o autorizovaných službách si strčte za kloboukJ

pátek 2. března 2018

Mimo systém

Minulý měsíc jsme se radovali z olympijských medailí. Dokonce i ze zlatých. Všichni. Zejména lyže Ester Ledecké vzbudily mediální senzaci. I já jsem se radovala, samozřejmě. Sport prožívám a emoce u zlata obzvláště.
Nicméně když vášně opadly, vedl mě medailový úspěch k drobnému zamyšlení. Radujeme se hezky všichni pospolu, ale co ta naše společnost pro takto výjimečně nadané jedince dělá? Skoro se mi chce rouhavě tvrdit, že nic! Ba co víc, mnohdy jim i klacky pod nohy háže. Pravda, vycházím z povrchních, všeobecně přístupných informací, ale i tak to trochu bije do očí. Uspěly hlavně ti (ty) co trénují samostatně, mimo systém.  Není to zajímavé?
Podle mých informací Ester Ledecká trénuje mimo náš olympijský výbor, či jak se jmenuje ta zaštiťující instituce. Prostě na všechno sama (pokud mě paměť neklame, blahé paměti i Šárka Záhrobská, posléze Strachová trénovala mimo systém). Podobně je na tom i Martina Sáblíková, která ani nemá halu, kde by mohla trénovat. Ne snad, že by Ester měla velehory, ale hala se na rozdíl od Alp nechá postavit. Nepostavila.
 Eva Samková též patrně trénuje mimo systém. A jistě by se našlo i plno dalších, které byrokracie na vrcholné úrovni brzdí v jejich rozletu. Když se vzepřou, jsou jim házeny klacky pod nohy. A když vyhrají, vše je zapomenuto, jsou to reprezentantky, se kterými najednou všichni sdílíme jejich zlatý sen. Nevím, jestli bych v sobě měla tolik velkorysosti, jakou mají tyto mladé dámy, abych to těm bafuňářům nedala sežrat….?!
 Štve mě to totiž i za ně, vidím i ve školství, jak doba přeje průměrnosti. Jak se věnujeme těm, co se vymykají negativně, ale těm, co se vymykají pozitivně, těm už tolik (vůbec) nepomáháme. Talent je většinou donucen k tomu, že je zprůměrován. Pak musí mít hodně síly, aby se navzdory systému prosadil. A když se prosadí, tak si to zas všichni berou za své, vyhráli jsme zlato. Ne, my jsme nic nevyhráli, všechno vyhrála tato šikovná děvčata, sama za sebe. Zlato, stříbro i bronz.
(nechci z toho vyčleňovat muže, ale ty holky byly jednoznačně lepší!). Navzdory systému. Protože ten financuje řadu nesmyslných funkcí, řadu nepotřebných úředníků a byrokracie. Kde kdo má potřebu se na tom přiživit, dostat z toho, co se dá. S co nejmenší námahou. …
Alespoň tak to vidím já.

A o to cennější jsou ty úspěchy, kterých dívky dosáhly. Protože nejdřív musely porazit ten moloch současného systému, pak teprve ty soupeřky. A tak jim budiž jejich jméno zlatem vytesáno do jakési pomyslné síně slávy. Zaslouží si to. I za to, že hrdě kráčí mimo systém, respektive navzdory systémuJ

čtvrtek 1. března 2018

Měsíc knihy

Právě začíná. Pravda, dnes už se to asi tak nenazývá, knihy se tolik neakcentují, pokud je březen nějaký měsíc, tak asi spíš měsíc internetu, ale mně se zdá hezčí trvat na měsíci knihy. A klidně i audioknihy. Nebo e-knihy. Nebo prostě jakékoliv knihy. Vzhledem k tomu, že mě čeká několik výletů do knihoven a škol, na besedy o knihách, tak to docela sedí. A těším se, měsíc je vždycky takový nadějný měsíc Jsou tu knihy, jaro na dohled....