pondělí 23. dubna 2018

Puritánka


Občas mě něco zvedne ze židle, když reálně vím, že se rozčiluji zbytečně, protože stejně nic nezměním. A ještě budu označena za puritánku, konzervu či starou strukturu.  A tak už se nerozčiluji, jen nechápavě kroutím hlavou. Třeba nad tím, že v divadle hrají hru o znásilněné muslimce, kterou znásilnil Ježíš? Proč? Jaký má taková hra smysl? Prý je to o svobodě, hájil, tuším, že ředitel divadla, tuto inscenaci. Nechápu tedy, jakou svobodu myslí, ale minimálně tu historickou dost razantně zpochybňuje. Asi pro některé umělce platí jiná svoboda. Asi taková, jakou předvedli v jiném divadle, tentokrát německém, kde prý nabídli volný vstup těm, kteří přijdou s hákovým křížem na paži. Ti, co se takto nevymódí, zaplatí a ještě navíc je označí židovskou hvězdou…Prý je to také o svobodě, svobodně se rozhodnout, co jsem ochoten udělat pro něco zadarmo…
Zdá se, že nejen nějaká pravidla už dávno neplatí, ale nefunguje ani cit, vkus, soucit, o zdravém rozumu ani nemluvě. Kdybych hlásala, že podobné věci bych nedovolila, jsem za puritánku. To v lepším případě.  Také bych mohla být za cenzora. Či nějakého absolutistu…Nu, v těchto případech bych jím asi byla ráda. Pokud je totiž toto odraz či dokonce obraz naší doby a myšlení většiny, pak pán bůh s námi a zlé pryč….

neděle 22. dubna 2018

Kantor


Běžně se ve volném čase vyhýbám tématům ze školního prostředí.  Neleduji filmy ani seriály, většinou ani nečtu takto zaměřené knihy. Dnes to vypadá na výjimku. Kniha Kantor, která se mi dostala do ruky, mě zaujala hlavně šumavským prostředím.  Protože Šumavu mám ráda velice, tak jsem přehlédla i školní prostředí a jala se číst knihu Kantor. Má jít o historii českého pohraničí očima českého kantora. Příběh je zasazen do Pošumaví do první poloviny dvacátého století. A to je moje téma, tak se těším. I s tím,že se i ve volném čase přenesu do školyJ

                         Kantor - Vladislav Taubenhansl

sobota 21. dubna 2018

Odposlechy


Odposlechy jistě nejsou něco, co by stálo za nějaký oslavný text. Jenže já nechci psát o politicích
 a jejich odposleších, o odposlouchávání nás všech přes metody hodné Velkého bratra ani
o odposleších dopředu avizovaných v rámci nějakého telefonického obtěžování maskovaného za jakýsi průzkum či co.
Chci jen pár slov o náhodných odposleších, třeba z pískoviště mezi dětmi, z náhodného dialogu v tramvaji či na ulici či z hovoru, který k vám dolehne z otevřených oken protějšího domu. Tedy náhodné úryvky, které ilustrují naší každodennost. Nebo genderovou nevyváženost, která plyne z dialogu holčičky a chlapečka na dětském hřišti, kdy ona mu zaníceně vysvětlovala, že ona bude vařit, zatímco on hlídat děti, protože tak to ženy a muž dělají. Bylo jim asi šest let, ale jejich dialog vypadal jako z jakéhosi reklamního bloku minulého století.  Jiné pískoviště zas neslo jiné sdělení, kdy vyčerpaná a unavená matka tam peskovala rozjíveného potomka slovy: „ Počkej, až se táta vrátí z kriminálu, on tě naučí, jak se máš chovat!“
Zaslechla jsem i výhrůžku směrem k psovi (zde tedy vynechám vulgarismy) jehož podstata vyznívala tak, že když neposlechne, půjde do útulku. Nějak podobně to měla postavené maminka k dítěti, jemuž pro změnu vyhrožovala sociálkou…
Jde o odposlechy, vytržené z kontextu, ale někdy se za nimi mohou skrývat i velké tragédie.
Paradoxní pro mě je spíš fakt, že jsem začala psát s myšlenkou na komické vyznění celé situace. Inspirovalo mě právě pískoviště, kde zaslechne mnohé veselé věci, jako třeba, že zranění tátovi  u doktora usmrtili místo umrtvili, že máma pracuje jako třídnice (rozuměj třídní učitelka) či že nás právě čeká potní den (namísto postní den).
 „Do kostela nejdu, co bych tam proboha dělala“, vysvětluje rozhodně tříletá holčička, zatímco vedle sedící chlapeček suše konstatuje, že to má na hákuJ.
A jako vrchol odposlechů mám už dávno hlášku od dcerky mé kamarádky.
„Mami, jsou tam ty paní, co jim říkáš holky….“
Není nad to, pozorně poslouchat, jak to druzí majíJ

pátek 20. dubna 2018

Jak jsme v dubnu slavili

Duben nám nepřinesl jenom jaro, ale i několik rodinných oslav, přičemž ohlédnout se dnes chci hlavně za tou výroční. Sedmdesát let to už je pořádný kus života. A výročí vede nejen k oslavě, ale i k zamyšlení nad tím, jak ten čas letí. Jak se bujaré večírky mění v poklidné posezení, při kterém se hodně vzpomíná a bilancuje. Jak se děti mění v zdatné padesátníky, byť pro ty sedmdesátníky jsou to prostě pořád děti. To zase budí úsměv na tvářích třicátníků, jak můžou být ti "stařečci" v rodičovských rolích pořád děti? 
Nu, však i na ně dojde:-). 
Ti úplně nejmladší to zatím ještě neřeší, užívají si společnosti, dobrot a nevázaného veselí, které provozují mezi posedajícími staršími generacemi. 
    Vede to ke klasické úvaze o zdraví, které zůstává tou zásadní veličinou, protože jen s ní se ten nastupující věk nechá dobře snášet. V mysli jsme sice pořád ti mladí a neklidní, leč tělo ví své a dává o sobě pořádně vědět. Přesto, pokud zdraví slouží, jde to.       Vede to k úvaze o potřebnosti těchto setkání, kdy se vidíme při milé příležitosti, byť tak úplně nevím, jak moc je třeba oslavenci to zvyšující se číslo milé:-)?. Já sama propadla frustraci už v pětadvaceti, kdy mě paralyzoval pojem čtvrt století:-). A od té doby se to nelepší, takže nevím, nevím. 
Ale setkání jako takové milé je, to je věc, přes kterou vlak nejede. Vidět, poklábosit, posedět, zavzpomínat. 
Děkuji všem, kteří přišli. A tímto to zde archivuji pro ty přicházející generace.






čtvrtek 19. dubna 2018

A tak to chci:-)

Přes FB a nějaké maily ke mně doputoval tento obrázek, který nemohu nesdílet. Tak nějak to nyní mám. A jistě nebudu sama. Na počátku jara je třeba si to pořád připomínat:-)


středa 18. dubna 2018

Na slovíčko

Café Na slovíčko je útulná kavárna v Benešově u Prahy. 10. května ve čtvrtek v 19 hodin zde proběhne autorské čtení z Doskočiště protektorát, ale i z jiných mých knih. Tímto tuto pro mě velmi milou akci avizuji a i touto cestou zvu případné zájemce na květnové setkání s knihou. A děkuji panu profesorovi benešovského gymnázia Pavlu Hozovi za pozvání a organizaci. Moc si toho vážím a velmi se těším. 

úterý 17. dubna 2018

Matematika


Matematika jako povinný maturitní předmět. Téma staré jako reforma školství sama. Pořád se o tom diskutuje a pořád to nemá hlavu ani patu. Jsem příznivec matematiky a matematického myšlení, byť jím zcela jistě nedisponuji.  Vnímám matematické schopnosti tak trochu jako dar, něco jako hudební sluch. Tedy buďto je máte nebo ne. A pokud ne, pak se ovšem těžko učí. Mám vlastní zkušenost se zpěvem, i když zpívám velmi ráda, na veřejnosti raději ne. Kdyby na mé schopnosti zpívat závisela moje profesní budoucnost, asi bych měla smůlu. Stejně jako ti, co neumí matematiku. Patrně tedy neodmaturují. Nedostanou se na vysokou.  Jejich profesní dráha bude jiná. Neříkám, že zrovna horší nebo třeba i lepší, ale rozhodně jiná. Jiná, než byl původní záměr. Ostatně i zde mohu posloužit vlastním příměrem. Moje neschopnost naučit se chemii vedla k racionální úvaze, že nepodám přihlášku na vytouženou medicínu. Kdyby mě ale někdo nutil z chemie maturovat, asi bych se nedostala na žádnou vysokou školu.  Moje cesta by se ubírala diametrálně odlišný směrem. Směrem, který jsem si sama ani nemohla vybrat, stejně jako ti, co si nemohou vybrat něco jiného než matematiku. Skutečně by mě zajímalo, kolik osvícených zákonodárců, kteří o tomto rozhodli, došli v matematice dál než k trojčlence. Nebo kolik z nich z matematiky maturuje? Těžko říci. V některých diskusích na FB, zejména v bublině scio, se objevují termíny, že maturita z matematiky zničí život tisícům středoškoláků. Nemyslím si, že zničí. Ale určitě pozmění. Protože řada z nich (někteří se zapřou a dokážou to) to prostě nedá. Stejně jako já bych nedala zkoušku ze zpěvu.  Ještě v předminulém století bych nemohla učit. Kantor tehdy musel umět nejen zpívat, ale i hrát na dva hudební nástroje. Prostě bych to dělat nemohla. Stejně tak nebudou moci dělat svoji práci ti, co nezvládnou matematiku. Je to asi drsné, je to možná i zbytečné, ale je to prostě tak.

pondělí 16. dubna 2018

Psí hřiště


Psi patří k našemu současnému životu víc než kdy jindy. Odzvonilo časům, kdy u venkovské boudy postával jeden chlupáč, většinou na řetězu, a ve městě aby psa pohledal. Pokud nechci psát o týraných psech, množírnách a jiných nešvarech dneška, což nechci, pak se dostáváme do úplně jiné dimenze. Pes kam se podíváš. Ve městě v roli privilegovaných mazlíčků. Psi se stali členy rodiny, někde dokonce těmi nejhlavnějšími. Nebo minimálně nerozmazlovanějšími. Psí byznys úspěšné vzkvétá. Lze zakoupit psí obleček, vzít pejska na masáž či ke kadeřníkovi. Existují psí sušenky i bonbonky, psí konzervy jsou rozhodně dražší než ty lidské, o návštěvě lékaře ani nemluvě. Prostě, pro mazlíčky všechno. I na psí hřiště s ním můžeme zajít, aby si vyhráli a vydováděli se. A právě tam mě vždycky cukají koutky. Pobyt na psím hřišti je totiž vždycky velmi inspirativní. Co se týká fantazie a kreativity ohledně psích jmen.  Pro inspiraci by si sem mohli chodit autoři pohádek či fantasy příběhů. Asi by je překvapilo, jak různě se dají jména kombinovat. Alíka ani Bobíka zde většinou nepotkáte. Zato Herkula či Herákla poměrně často. Onehdy na nás vyrukoval Rambo v podobě pražského krysaříka. Často potkáváme Felixe či Avatara, známe Jonatána, Beatris i Luisu. Štěká na nás Filoména a u branky na hřiště často kňučí Zeus, protože ho to na hřišti nebaví a chce pryč. Zato Hamlet i Ofélie jsou tu spokojeni, stejně jako jejich panička, zjevně ctitelka Shakespearova. K těm si jistě řadí i majitel Jaga či Leara, byť zde nedovedu dešifrovat, zda se psík nejmenuje foneticky, tedy Lír. Potkáváme Ferneta, tam bude asi páně zaměření jiné než na klasické divadlo. My s Tobíášem zase mateme kolemjdoucí maminky, které se někdy domnívají, že volám na jejich synka, protože Tobiáš je nyní i časté dětské jméno. Ostatně, ani v tom nejsme osamoceni, lidský kalendář se často transformuje do toho psího. Dokladem je plno psích Elišek, Terezek či v mužské podobě Pepíků, Lukášů či již zmíněných Tobiášů. Prostě proti gustu žádný dišputát, jen mi někdy přijde úsměvné, když se maličký Zoro (asi mstitelJ) sápe na obrovskou dogu, kterou majitelka něžně oslovuje jako Nelinku. Prostě při výběru psích jmen se fantazii meze nekladou. I náš první, Zachariáš z Hradce, byl dost extravagantní výplod mé představivosti. Dnes by měl šestnáct let, ale už rok pobíhá za duhovým mostem. Myslíme na něho ale často, nejen při „hlubokomyslném“ zamyšlení nad psími jmény.
Možná by se k zamyšlení hodil spíš filozofické porovnání, kolik lidí či nedej bože dětí, se má hůře než někteří psí mazlíčci, ale to je zase na jiný text. Na text, ze kterého trochu mrazí, zatímco psí jména mají budit úsměv

neděle 15. dubna 2018

Zulejka otevírá oči

Kazašská autorka nás zavádí do ruských dějin, což je drama samo o sobě. Je to moje oblíbená metoda, popis malých dějin na pozadí těch velkých. Začíná to v roce 1930, takže je zaděláno přímo na horor. Začátek mě vtáhl, těším se na děj ( a trochu se i bojím, ruské dějiny jsou vskutku jen pro otrlé)

sobota 14. dubna 2018

Dumka fotbalová

Většinou fotbal moc nemusím, a pokud to jde, tak se o něj nezajímám.  A nikterak se netajím svojí averzí vůči vrcholovému fotbalu. Ono se sparťanským stadionem za zády asi ani jinou emoci nelze hledat. V okamžiku fotbalu (se Slavií zvlášť) se Letná mění ve válečnou zónu. Na nic nejsou peníze, ale na policejní kordón pro fanoušky či na helikoptéru samozřejmě ano. O parkování nemluvě.
Takže v těchto okamžicích fotbal vnímám a vždy velmi, velmi negativně. Jinak ho vytěsňuji. 
Ovšem nedávno opět pronikl k mému vědomí a ani se nejednalo o Spartu. Jakýsi trenér, nově nastoupivší do nového klubu, tedy neznaje prý všechny nové hráče jménem, označil fotbalistu černé pleti za černocha. A vzbudil tím takovou vlnu nevole, odsouzení, ostrakizace, agrese a kdo ví čeho, že to proniklo až k mému nefotbalovému vědomí.
 Protože to se prostě neříká!? Prý...
 Sice nevím, jak jinak by to měl říci, ale toto bohatě stačilo, aby pán byl označen za rasistu a veřejně lynčován.
 Nu, zjevně tady opravdu hodláme zajít kvůli prapodivné korektnosti. 
Když někoho označím za bělocha, je to ok. Když použiji slovo černoch, vadí to?! 
Dosud jsem se domnívala, že hanlivé je pouze slovo negr, které ale nikdo nepoužil. A on vadí už i černoch. Však se také všichni černoši z naší fotbalové ligy rázně ozvali. Někteří tak rázně, že používali záplavu vulgarismů, protože přeci musí nějak vykompenzovat ono hanlivé černoch. Omlouval se ovšem pouze dotčený trenér a jeho klub, kteří se káli a vysvětlovali, že nejsou rasisté. 
Nu, prapodivná měřítka u nás akceptujeme.
Pro uchování duševního zdraví je proto asi lepší zůstat u faktu, kdy o fotbalu nic moc nevím. 
I když, toto zjevně nebude problém pouze fotbalový. Jen se o něm moc srozumitelně nemluví, neb by to nebylo korektní!!!

pátek 13. dubna 2018

Státní přijímačky

Celý den. Napětí se dá krájet. Nemám to ráda. Ale musím. Byrokracie dostupuje svého vrcholu. Dětí se hlásí hodně, některé jsou napjaté, jiné to vnímají jako celkem pohodičku. Nejhůř jsou na tom asi ti pověrčiví:-), v pátek třináctého dělat zkoušky?:-), ale jinak to děti docela zvládají. V některých momentech jsou víc ve stresu dospělí, kteří zase stresují ty malé. Jsou chvíle, kdyby si jeden myslel, že dítě vypravují na cestu kolem světa a léta ho neuvidí, či naopak, jako by vedli dítě do školky a ne na střední...Takže někdy jeden neví, koho uklidňovat, zda doprovod či dítko. Nicméně, mají to za sebou a mohou si užívat víkendu. A my též:-)

čtvrtek 12. dubna 2018

Gagarin

Je samozřejmě automaticky spojen s dneškem, ale letos navíc i víc s kulatým výročím svého úmrtí. V rámci osmičkového roku nějak zanikla informace, že v roce 68 odletěl na onen svět. Stalo se 27. března, před padesáti lety. Do vesmíru letěl v jednašedesátem, takže si té světské slávy příliš neužil. Byl to asi tehdy fofr. Z jakéhosi mladíčka se přes noc stala celebrita. Stal se hrdinou - nejen Sovětského Svazu:-) A také hlavní postavou vesmírných konspiračních teorií, protože jeho smrt je opředena mnoha záhadami a nic se pořádně neví. Snad jen to, co říkají ruské zdroje, že zemřel při cvičném letu. Proč a jak se vlastně neví. A tak vznikají ty teorie, některé šílené, jiné ale uvěřitelné. Jako třeba ta, že se nepohodl s Brežněvem, který ho nechal zlikvidovat. Tomu se i dá uvěřit. Na rozdíl od té, že pořád lítá v kosmu. I když ta mně se zrovna líbí nejvíce:-). 

středa 11. dubna 2018

Výpůjčka

Obrázek jsem objevila na FB a odtud jsem si ho vypůjčila. Snad tím neporušuji žádný zákon, když uvádím zdroj. Připadá mi až geniálně výstižný. Jako by tvůrci multikulturní společnosti s těmito jasnými atributy vůbec nepočítali. Nebrali je na zřetel. Beru to jako výborný námět pro hodiny občanské výchovy. Jsem zvědavá, 
k čemu se dopracujeme....


úterý 10. dubna 2018

Olympiáda v Praze

Měla být v roce 2016. Monstrózní plán tehdejší primátora. Docela si na tu obří akci pamatuji, reklama a propagace probíhala dost intenzivně. Nakonec z toho logicky nic nebylo. Jen to stálo obrovskou sumu peněz, které byly vyhozeny z okna ( případně dobře investovány do něčích kapes). Že za to dosud nikdo nebyl popotahován je mi záhadou, leč to se neřeší. Zato se nyní řeší nová hymna. Ač je to podle mého absolutní krok vedle, který brzy vyšumí, jsem si jista, že zadarmo to nikdo nedělal. Zaslechla jsem někde částku kolem půl milionu, které se mi až nechce věřit. Ale i kdyby to bylo méně, budou to vyhozené peníze. A tím se pozvolna dostávám k meritu věci. Pořád se objevují stížnosti, že na sport nejsou peníze, na sport pro děti už vůbec ne!!!
 Ale na vyhazování z okna jsou, chce se mi konstatovat. Nu, prapodivné metody na rozdělování peněz tu panují...!?

pondělí 9. dubna 2018

Ukliďme Česko

Zapojili jsme se. Uklízíme Prosek. Protože uklidit Česko je akce velmi nutná. Stačí se jen trochu dívat kolem sebe a může se Vám až udělat nevolno z toho nepořádku. A nemyslím to nyní nijak dvojsmyslně, opravdu myslím na fyzický a konkrétní nepořádek všude kolem nás. Koše jako by byly nepotřebné, odpadky se odhazují na zem. Po zákazu kouření se mnohonásobně znásobily hromady vajglů. Vyhazuje se domácí odpad, kde koho napadne. Kolik pytlů s odpadem je vidět kolem silnic, v lesích, v parku. Prostě bordel kam se podíváš. Něco málo jsme dnes zkusili zlikvidovat. Je to ale syssifovká práce, ale na druhou stranu, kapka ke kapce.Ale nebylo to jednoduché. Organizace je to sice mega, ale je to také byrokratický aparát. Musí se vše zdokumentovat, zaznamenat, vyplnit, vyfotit...Bez toho, jako by člověk nic nedělal. Praha 8 nám "zapůjčila" deset párů rukavic, které jsme ale museli vrátit. Praha 9 byla velkorysejší, rukavice jsme vracet nemuseli. Ale i těch bylo kolem deseti párů. Přitom jsme několikrát vyplňovali, že dětí bude kolem šedesáti. Tak musely přijít ke slovu rukavice z našich zdrojů. Spotřeba byla dost velká, protože nepořádku bylo všude kolem mraky. Včetně injekčních stříkaček, na jejichž likvidaci jsme povolali Policii. Netvářili se sice dvakrát nadšeně, ale přijeli a zlikvidovali. Také jsme našli peněženku, plnou dokladů, leč bez peněz. Zjevně kradenou a odhozenou. I tu si poměrně neochotně převzali. Ovšem víc už se se mnou bavit nehodlali. Asi, abych je ještě víc nezaúkolovala. Pytle s odpadem jsme shromáždili na určeném místě, poté jsme dovyplňovali co vyplnit třeba a nyní čekáme, až budeme moci vrátit rukavice. Ale uklidili jsme kus okolí a to je hlavní a nejdůležitější.  





neděle 8. dubna 2018

Hit hit

Dnes o čtení trochu jinak. Pan vydavatel audioknihy dostal nápad, že by z namluvené knihy mohla být taková encyklopedie, kterou nazval pocta hrdinům. Zde přikládám jeho průvodní text.
   .... Perličkou tištěné verze knihy je fakt, že ke všem válečným hrdinům autorka dokázala sehnat portrétní fotografie, často poprvé publikované. To je tak zásadní a dle mého i záslužná věc, že je nechceme na zvukové verzi nechat ležet ladem. Proto vznikl nápad na vytvoření výpravné zvukové encyklopedie, kdy načtené příběhy doprovodí bohatý booklet, mapující názvy a data všech výsadků, včetně fotografii jednotlivých parašutistů.
Výrobní náklady této verze jsou ale natolik vysoké, že by se CD muselo na pultech objevit za prakticky neprodejnou cenu.
Proto hledáme vaši pomoc.
Nechci žebrat o dary ani almužny. Věc je mnohem snazší. Pokusíme se vynechat  obchodníky a distribuce a nabídnout zájemcům o tuto tématiku titul přímo. Proto byla založena na portálu hithit.com sbírka. Co přesně obnáší ?
Během 45 dnů si na níže přiloženém odkazu může případný zájemce vybrat vhodný produkt ( CD, CD+ kniha atd..), který mu po ukončení sbírky doručíme až pod nos. Ušetří nějaké peníze ( v případě samotného CD 50 Kč), nemusí nikam chodit, nic objednávat, vyzvedávat atd.
Ale hlavně - princip tohoto webu je takový, že pokud za 45 dnů požadovanou částku nevybereme, všichni přispívající dostanou CELOU odeslanou sumu zpět na svůj účet. Riziko nula.
Takže prosím - máte-li ve svém okolí nějaké fanoušky válečného období, někoho, komu by taková audiokniha mohla udělat radost, pošlete informaci dál. Totéž platí pro šíření a sdílení pomocí Facebooku. Odkaz opět níže.
Je to příležitost udělat NĚCO, co tady po nás všech zůstane. Třeba už brzy začne někdo říkat, že "kdo ví, jak to bylo" atd. Stačí se rozhlédnout. I proto je toto CD srdeční záležitostí a naprosto všichni zúčastnění to cítí stejně. Autorka Jitka Neradová, herci Simona Postlerová a Martin Zahálka, autor úžasné hudby (včetně závěrečné písně) Raven i já- Jiří Buřič, Vydavatelství Trebenas.......

Zde odkaz na sbírku:


A zde facebook:


A já se nyní i touto cestou jen pokorně ptám, co Vy na to? 


sobota 7. dubna 2018

Den vzdělanosti

I dnešek patří k letošním osmičkám. Sedmého dubna 1348 založil Karel IV. svoji univerzitu. Dnes vyvstává otázka, zda jde o první českou či německou školu, která je ale v připomenutí dneška jen takovou marginálií. Dnes je tedy významný den, den vzdělanosti. V situaci, kdy formální vzdělanost v naší zemi prudce roste, zatímco ta faktická viditelně skomírá, je takový den takřka protimluv. Důležité je ale to takřka, protože skýtá určitou naději. Pro vzdělávání a výuku jako takovou. Kdysi, při svém založení, měla univerzita čtyři fakulty. Dnes se jejich počet blíží dvaceti, škola expandovala i do jiných českých měst. Sinusoida její významnosti začala hned po jejím vzniku. Nejprve jako první univerzita na sever od Alp, konkurující třeba i Sorbonně. Karlův nepovedený syn Václav IV. škole pomohl víc, než by se zdálo. Jak pozitivně, tak i v tom opačném slova smyslu. Za jeho vlády vzniká velkorysá budova Karolina, ale také dekret kutnohorský, který " upekl" spolu s Husem. Po něm školu opouští významní německy mluvící pedagogové, kteří si založili vlastní univerzitu v Lipsku. A z té pražské se stává nevýznamné regionální učiliště. Celé to zazdily husitské války, které ji pak na dlouhou dobu vlastně izolovaly. V sedmnáctém století se z ní pak stává Univerzita Ferdinando- Karlova, která přetrvá až do vzniku republiky, přičemž od devatenáctého století se důsledně dělí na českou a německou. Prošla první republikou, zavřená byla za války a komunistická po válce. Zde tedy velmi negativně zářil soudruh Nejedlý, který na sovětizaci školy zapracoval velmi intenzivně. Po revoluci, která zde měla své jádro, se vrací tradice, akademické svobody a rozmach i světová sláva a rozvoj vzdělanosti. A dnes? Doplňme si sami. Den vzdělanosti je k tomu dobrým impulsem.

pátek 6. dubna 2018

Na pivo s Karlem Velikým

Další tradiční soutěžní klání:-). Tentokrát z Karlína, byť aktivní proces probíhá v kině Atlas. Měla jsem dvě družstva, kvintu a oktávu. Palce jim držel i Tobiáš, který byl s námi. A i když zvítězila druzstva pořádajícího gymnázia, tedy na bedně jsme nebyli, úspěch to byl i tak. Dvě krásná finálová vystoupení a dopoledne plné historie. A teď hurá na jarní víkend.








čtvrtek 5. dubna 2018

Soutěž z Chebu

Tato dějepisná soutěž je těžce faktografická. Přesto se jí každý rok aktivně účastníme. Sice bez výraznějšího výsledku,ale aktivně. Letos se jednalo o dobu 1968-77, tedy úsek relativně krátký. I tak nad otázkami mnohdy kroutíme hlavou. Ani opravující všechny odpovědi určitě neznají. O to větší poklona před vítězi, kteří byli z gymnázia Oty Pavla. Moc šikovní. A druhé misto, studenti z gymnázia pro zrakově postižené, jen o jediný bod. Klobouk dolů. 
Jinak bylo vše při starém. Příjemné a vlídné prostředí Gymnázia profesora Jana Patočky, slavnostní zahájení, soutěž samotná, opravování testů, vyhlášení vítězů. Genderově drobná nadřazenost historiků, kteří stále, ať už vědomě či nevědomě, přehlížejí ženy historičky. I přes to, že mnohá soutěžní mužstva byla vlastně ženstva. Nic to ovšem nemění na takové, lehce patriarchální, společnosti historiků. I když oni to jsou vlastně dějepisci, ale to nic nemění na jejich přístupu. I tak to ale bylo docela zajímavé setkání a ač jsme nevyhráli, naplnili ono dnes již nepřijímané coubertinovské, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se....
A pokud byste si třeba chtěli vyzkoušet dějepisný test pro středoškoláky, oprášit či naopak potvrdit svoje vědomosti, zkuste zde. Pokud se proklikáte úvodními proslovy, tak od strany 13 můžete směle "soutěžit." Docela by mě zajímalo, kdo to dá, třeba bez chyby? Nebo na devadesát procent?



středa 4. dubna 2018

Kuře

Je dokonale spjato s Velikonocemi. Kuře prostě pomáhá. Těší mě, že letos jsme pomáhali i my. Díky Markétě jsme dostali "lano", mohli se zapojit a tak dnes naši studenti v rámci akce Kuře dobrovolně a rádi pomáhali. A myslím, že tím, že pomáhali s láskou, se jim i dařilo. Účastníme se sem tam charitativních akcí, takže i nějaké zkušenosti máme. A musím konstatovat, že Kuře je skvělé, výborně zorganizované, milí lidé, prostě fajn. Líbilo se nám strávit den s Kuřetem.

úterý 3. dubna 2018

Historia magistra vitae


Jedna z pouček týkajících se historie, kterou lze směle označit za lež. Či za minimálně neplatnou. V překladu jde o floskuli, že historie je učitelka života. Což je stejná lež, jako že z historie se poučíme (nepoučíme!), že historie se opakuje (neopakuje), že kdo nezná svoji historii, musí si ji znovu prožít (neprožije)… a tak bych mohla pokračovat. Vede mě k tomu přemítání, jak moc je historie důležitá pro pochopení současnosti, jak moc patří k všeobecné vzdělanosti a patří vůbec dějepis do škol? Vycházím – sama pro sebe- z premisy, že historie je důležitá. Velice. Mě navíc velmi baví, což její význam umocňuje. Zároveň mě drží v jakési bublině, kterou když opustím, tak žasnu. Nedávno se mi to zrovna přihodilo. Ocitla jsem se v jiné skupině lidí. Lidí vzdělaných, empatických a úspěšných. Takřka devadesát procent z nich nemělo ponětí o historických událostech. Ti, co o tom chtěli hovořit, to měli každý trochu jinak, ale často to sváděli na studia. Že si ze školy nic nepamatují.  Učitelé za to mohou. Jiní měli klasický argument, že jsou to jen data. Nebo že toho je moc. Samozřejmě padl i názor, že je to prostě nezajímá. Někteří ale v dospělosti cítí určitý handicap, že neznají dějiny, ale k životu to více méně nepotřebují. A tak si kladu otázku, zda má ta historie nějaký význam. Má cenu ji vůbec učit, když ten, kdo chce, si k ní najde cestu stejně až v dospělosti? Nepovede to k tomu, že budeme masově zapomínat a fakt si to prožijeme znovu? Nevím, ale jsem hodně překvapená, jak málo lidí historii zná a zajímá se o ni. A tak hledám poučku, která na rozdíl od těch výše uvedených zjevně platí. Líbila se mi ta, o zpětném zrcátku v autě. To je srovnáváno s historií v pozici důležitosti. Potřebujeme ho, abychom mohli jet. Jen do něho nesmíme hledět příliš dlouho a intenzivně, protože pak bychom ztratili přehled o tom, co se děje na silnici před námi a mohli bychom snadno nabourat. Ale bez zpětného zrcátka to nejde.
I když, jak sleduji současné povědomí o historii, tak asi naopak, jde a velmi dobře. Ovšem ve finále můžeme čekat hromadnou havárii neřku-li masakr. A zajímavé (jen pro mě) je zjištění, že mě takové úvahy napadají na prahu týdne, kdy mě čeká plno historických soutěží, takže ta historie asi není úplně mrtvá. No, sama nevím....
A jak to máte s dějinami vy?

pondělí 2. dubna 2018

Blbá nálada


Když Václav Havel kdysi popsal situaci v zemi jako „blbou náladu,“ vzbudilo to emoce a vášně. Dnes už by jeho definice nikoho z křesla nezvedla. Možná i proto, že blbá nálada se transformovala v náladu agresivní. Agresivita roste jako z vody. Co se dříve řešilo diskusí, dnes se řeší klacky. A to doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu. Stačí pohlédnout na silnice, do ulic, do sněmovny, do MHD, do televize, do škol …A vlastně i na běžné mezilidské vztahy.
Na veřejnosti pak nevíte, kdy vás kdo sejme, zmlátí v metru, seřve v práci či na ulici, vytáhne zbraň nebo nějakou kyselinu.
 Nedokážu přesně definovat, z čeho pramení ta děsná frustrace, která vyvolává neustálou agresi. Jako by každý chodil s nějakou formou skrytého, ale velmi bolavého zánětu, pak stačí brnknout a nastává reakce, kterou dopředu nikdo nedokáže odhadnout. A to ani nemluvím o verbální agresi, ta je veřejným prostorem již naprosto prorostlá. Myslím tím fyzickou agresi, v míře opravdu větší než malé….
Přitom statistiky tvrdí (ale věřme statistikám) že se máme velmi dobře. Pokud ano, pak otázka (možná ona forma zánětu) je, kolik lidí se má opravdu dobře? Třicet procent? Je to tím, že se nadmíru rozvírají sociální nůžky? Nebo je to absencí morálních vzorů? Jako že ryba smrdí od hlavy? Nevím, asi těžko určit příčinu. Neumím tak rozebrat společnost jako pan Havel, když definoval blbou náladu. Ale pozoruji to již dlouho…..V zemi nyní vládne velmi agresivní nálada….

neděle 1. dubna 2018