pátek 4. dubna 2025

Jaký pán, takový pes

 Říká se, že pes a jeho majitel se časem začnou podobat jeden druhému. Což je docela logické – sdílíte společné procházky,  každodenní zážitky, bytový prostor, někdy i postel,  některé jídelní zvyklosti (když se páníček rád láduje bůčkem, jeho labrador těžko zůstane ve formě), a možná i životní filosofii. 

Pes se zkrátka adaptuje. Nebo možná jeho majitel. 

 Ale občas se stane, že narazím na dvojici, u které mi tenhe zákon přírody začne vrtat hlavou.

Třeba takový chlap jako hora, ramenatý, s chůzí predátora… a u nohy mu cupitá jorkšír???

 Působí to dojmem, že se mu to miniaturní stvoření snad jen náhodou připletlo pod nohy v parku a on ho od té doby nechtěně vede domů. 

Jenže ne – má na něj luxusní vodítko, něžně mu něco šeptá a očividně si užívá jeho přítomnost. Takže patří k sobě. 

Osobně v tom vidím úlitbu novému vášnivému vztahu. Přítelkyně se prostě přeje / nebo už měla/ jorkšíra a on, navzdory tomu, že jí původně navrhoval rotvajlera, nakonec přeskupil svoje priority. 

A nebo také ne, to je jen hra s představami

Je to asi stejné, jako když vidím takového subtilního intelektuála nebo křehkou dívenku, kteří se na vodítku nechávají vláčet něčím, co má sílu traktoru a mozek sokola. 

Většinou je poznáte podle toho, že je táhne přes ulici jak pytel brambor, zatímco oni s nadšením křičí: „On je jinak strašně hodnej!“ 

Možná hledají v tom psovi něco, co jim samotným chybí.

 Pevnost, rozhodnost, sílu? 

Nebo si jen mysleli, že roztomilé štěně zůstane roztomilým štěnětem a nevyroste do rozměrů menšího koně?

Tady tedy onu výše avizovanou podobnost nevidím. Ale třeba to jen můj úhel pohledu. Ostatní to možná vidí.

Někde je to třeba v nadváze. Vzpomínám, jak jsem kdysi potkávala pána, který po boku svého stejně otylého boxera zoufale kroužil kolem paneláku a polohlasem ho přemlouval:

"Tondo, pojď, ještě jedno kolo. Řekli jsme si přeci, že musíme zhubnout!"

Tondovi to sice bylo naprosto fuk, zda má tajli nebo nadváhu, ale vytrvale funěl za svým pánem. A fakt si byli podobní.

V každém případě platí, že ať už jsou si podobní či nikoliv, pes a jeho pán často tvoří fascinující dvojici. A kdo ví, možná ten ramenatý chlap časem začne nosit kabelku přes rameno a dávat si do ní sušenky pro jorkšíra. 

A křehká dívenka možná začne posilovat, aby jednou toho mastifa venčila ona, a ne on ji.

A nebo se nezmění vůbec nic, protože všichni vidíme svět svýma očima a těchto věcí, nad kterými při venčení v parku občas přemýšlím, si prostě vůbec nevšímají. 

I já se všemi svými jezevčíky jsem měla v něčem shodu. V lenošení kupříkladu. V tom souzníme. Takže určitá podoba tady určitě je:-). 




čtvrtek 3. dubna 2025

Les civilizací

 Duben vnímáme hlavně jako měsíc aprílového počasí, bizarních vtipů, kvetoucích stromů

a třeba i první jarní pohody. Prostě takový typický mix. 

K jeho letošním leitmotivům můžeme připojit ještě japonské EXPO 2025 v Ósace. Otvírá se tam jarní česká expozice s názvem "Les civilizací". 

A ne, nejde o školní projekt na téma "nakresli strom". Česko tam opravdu vystavuje stromy, přesněji řečeno, vystavuje 133 kmenů dubů starých šest tisíc let.

Takže jiní klasicky prezentují futuristické technologie, my jdeme jinou cestou a ukazujeme stromy, které přežily všechno – od doby bronzové až k dnešnímu asi nikdy nedokončenému pražskému okruhu.

  Na světových výstavách to většinou umíme. 

Expo 58 dokonce trvale připomíná slavný pavilon na Letné. 

Tedy i v době, kdy se světem nešířily virály, ale socialistický realismus, jsme dokázali přijít s něčím, co ohromilo svět. Nebo minimálně pozitivně zaujalo.

Letošní Expo 2025 je další zajímavou šancí připomenout si, že jsme vždycky byli národem vynalézavých hlav. Ať už šlo o filmové triky Laterny magiky, lehce ztřeštěné nápady brněnského pavilonu na Expo 2010, nebo skleněnou kapli na Expo 2020 v Dubaji.

Umíme to. Jen si to občas musíme říct nahlas.

 Letos tedy servírujeme dávku nostalgie v podobě dřeva, které pamatuje víc než internetová encyklopedie. A i když svět se tváří, že jediným možným trendem jsou létající auta a virtuální města, my máme něco, co nepotřebuje nabíječku ani aktualizace. Staré duby, které ukazují, že pořádná věc prostě vydrží.

 Až tedy budeme v dubnu obdivovat rozkvetlé stromy v parcích nebo čekat na tramvaj pod stoletou lípou, nechme se inspirovat touto dubovou kreativitou, třeba taky něco netradičního vymyslíme. 

I když, možná stačí, že budeme jen obdivně koukat na staré duby a vnímat jejich sílu.

 Ať tak či onak, je to jako s dubnovým počasím. Nabízí plno variant. A to by mohla být 

i dobrá aprílová zpráva na prahu letošního jara.

Psáno pro Listy Prahy 1

 



 

středa 2. dubna 2025

Wellbeing

Wellbeing. Magické slovo, kterého se školství chytlo jako klíště. Krásně se vyjímá 

v grantových žádostech, na školních webech i v mediálních výstupech. Všichni najednou masivně hlásají, že jejich programem je hlavně welbeing.

Když se podíváte na strategické dokumenty některých škol, máte pocit, že jste vstoupili do oázy porozumění a pohody. 

Jenže pak přijde realita. A ta bývá neúprosná. Většinou diametrálně odlišná. Nebo minimálně hodně různorodá, někde to jde, jinde zase dost drhne.

Ve školách, kde to vždycky fungovalo lidsky, se o wellbeingu nemusí hlasitě mluvit,  je tam přirozeně přítomen. Vztahy mezi učiteli a studenty nestojí na nařízení shora, ale na obyčejném respektu.

 Jenže pak jsou tu školy, které si slovo „wellbeing“ daly tučně na titulní stránku webu, aby zakryly, že realita je spíš toxická než vlídná. Studenti i učitelé tu čelí neviditelným tlakům, dusivé atmosféře a přetvářce, kde se „péče o duševní zdraví“ smrskla na povinné workshopy a dobře napsané výroční zprávy.

A tím jsme zase na začátku nekonečného příběhu školství. Jeho reformy, či minimálně zlidštění. 

Někde se snaží tvořit bezpečné prostředí jednoduše proto, že jim na lidech záleží. 

Jinde sázka na wellbeing slouží jen jako Potěmkinova vesnice, za níž se skrývá zkostnatělý systém a přístup „hlavně to dobře vypadalo“. 

Ve výsledku platí jedno: žádný projekt, sebelepší strategie ani vzletné fráze nikdy nenahradí obyčejnou lidskou slušnost. 

A tu, bohužel, do škol žádná metodika nepřinese. Logicky, není to jen o školství, podobný problém s wellbeingem / a nejen s ním/ je všude. Akcentuji školství, protože ho trochu znám. Ale takový wellbeiing kupříkladu ve zdravotnictví, to by také jistě bylo dobré téma. 

Nicméně, dnes je to ze školních lavic. 



úterý 1. dubna 2025

Pozor na žerty,

 Konečně je tady jaro, vítejte v dubnu. 

Je to hodně rozporuplný měsíc, v podstatě si během něho nikdy nemůžeme být jistí, jestli si z nás život dělá legraci, nebo to myslí vážně. 

Začínáme logicky aprílem, což je den, kdy se nevyplácí věřit ani nejserióznějším zprávám, pokud tedy nechcete skončit s prozřením, že jste zase někomu skočili na špek.

Duben je také obdobím prvních skutečně jarních dní, kdy se většinou Češi rozdělí do dvou táborů: jedni nadšeně uklízejí zahrádky, druzí se schovávají doma s alergickými kapesníky 

a podezřívavě sledují pylové zpravodajství.

A pak jsou tu ti, co se dubnem prostě nechají překvapovat, po vzoru jeho v počasí. 

V dubnu je celkem možné, že ráno můžete vyrazit v tričku a večer se brodit sněhem. Prostě měsíc plný překvapení. 

A možná nesmíme zapomenout ani na jedno docela zásadní dubnové téma, kterým je daňové přiznání. Okamžik, kdy i ti největší optimisté zjišťují, že humor má své hranice a že s daňovým přiznáním se nežertuje ani na apríla. 

 I tady se dělíme na skupiny, jedna zoufale finišuje a ti druzí, kteří už odevzdali, hledí na ostatní s výrazem vítěze maratonu.

 Tak ať už vás duben překvapí čímkoli, ať je to příjemné! 

A kdyby ne, aspoň si můžeme říci, že zima je v dubnu snad už definitivně za námi, čekají nás Velikonoce a světlejší a veselejší část roku. I prázdniny už jsou na dohled, takže vlastně zatím dobrý...

 


pondělí 31. března 2025

Urob si sám

 Parafráze názvu dávného normalizačního televizního pořadu. 

V podstatě návod na to, jak si pomoci v situaci, když na trhu není lautr nic.  

Vybavuji si, že dokonce v pořadu pro kutily vyráběli svépomocí skateboard. Prostě proto, že koupit ho nebylo možné. 

To ovšem byla jen špička ledovce, spousta věcí se vyráběla na koleně a doma. 

Svépomocí

Každá maminka dokázala kupříkladu ve velkém připravovat domácí marmelády. Tatínkové zase dokola opravovali kupříkladu starý stůl, který zdědili po svých rodičích. 

Všechny tyto chvíle byly vyvolané situací a zásobováním, ale zároveň byly i zážitkem, který měl jednu společnou věc ,tvořilo se. 

Tvoření vlastních věcí, ať už to bylo jídlo, oblečení, nábytek nebo dokonce dárky, bývalo kdysi běžnou součástí života.

„Uděláš si sám,“ bylo skoro mantra, která znamenala hlavně nutnost a soběstačnost, ale někdy i radost z tvorby něčeho vlastního, něčeho, čeho si vážíme víc, protože jsme tomu věnovali svůj čas a energii.

Dneska nic takové neexistuje. Věci se neopravují, ale vyhazují…

Stačí otevřít telefon a objednat si prakticky cokoli, co si umaneme. 

Chceme nové tričko? Klikneme a za pár dnů je doma. 

Chceme nový nábytek? Zatímco dříve bychom si ho možná zkusili vyrobit sami, dnes ho máme za pár minut vybraný na e-shopu. A kdysi dávno bytelný stůl vám přijde jako balíček. Tady si sice stůl ve finále také uděláš sám, ale je to úplně jiný proces.

Tento trend „snadného života“ lze vnímat jako pohodu, ale také je možné ho vidět i jinak. Třeba tak, že se vzdáváme tvoření, vlastní kreativity, protože nám někdo jiný nabízí hotová řešení, která jsou rychlá, efektivní a hlavně  bez námahy. 

Samozřejmě, že život ve světě, kde vše může být na dosah ruky, je pohodlný.

Asi se zdá, i já to tak většinou vnímám, že je to příznakem pokroku.

Ale je tu i ta druhá strana věci: ztrácíme dovednosti, které dříve byly běžnou součástí našich životů.

Některé z nich logicky už ani nepotřebujeme, rozhodně ne k přežití v současném digitalizovaném světě, ale tyto dovednosti nám pomáhaly být soběstačnými, kreativními, nezávislými a co je nejdůležitější, spokojenými s tím, co máme.

Možná je proto v dubnu dobrý čas se na okamžik vrátit k těm jednoduchým věcem, které nám dávají pocit radosti z vlastního úsilí, ať už jde o malování, vaření nebo opravu staré židle. 

Třeba i proto, že duben přináší Den země, kdy se přímo vybízí zamyslet se nad nějakou udržitelností.  

Pojďme tedy duben zasvětit nějaké snaze věci raději opravovat než kupovat nové. Nebo se alespoň zamyslet, zda si něco koupíme nebo si raději zkusíme něco vyrobit?

Vůbec nemluvím o myšlenkových variacích, zda to vůbec potřebujeme. Spoustu toho, co máme, logicky vůbec nepotřebujeme,. Ale to je zase jiná kapitola.

 Dnes by to mělo být hlavně tak trochu tvůrčí. Jako celý nasávající duben.

 Konec konců, tenhle svět bude vždycky potřebovat tvořivost a schopnost změnit trochu něco starého v trochu něco nového, aniž bychom nutně museli všechno vyhazovat.


Psáno pro Listy Prahy 1

 


neděle 30. března 2025

Léto jednoho století

Zajímavý pohled na dobu před sto lety.  Také tehdy nikdo netušil, že bude nějaká válka. A žilo se krásně, v pohodě... 

V učebnicích dějepisu to vlastně vypadá trochu jinak. Ale léto roku 1913 bylo v podstatě super. Ostatně i začátek toho příštího.

Prostě klídek, pohoda...

Dobrá kniha, čtivá, zajímavý úhel pohledu.  



sobota 29. března 2025

Jet lag

 Už je tu zase změna času. Je to vlastně takový jet lag zdarma!

Je to pořád dokola. Dvakrát ročně nám někdo sáhne na hodinky a tváří se, že je to v pořádku. Že to tak musí být a je to pro naše dobro...

Jako kdyby nestačilo, že musíme řešit budíky, kalendáře a existenci jako takovou, ještě si máme zvykat na to, že „šest ráno“ může být jednou v pět a jednou v sedm.

A výsledek? 

Jet lag pro každého, zdarma a bez nutnosti cestovat. 

Celý národ týden pozměně času většinou vypadá jako po návratu z Austrálie, někteří klimbají nad kávou, jiní jsou podezřele hyperaktivní, protože „se vzbudili moc brzo a neví, co s tím“. 

  V práci se řeší, kdo zapomněl posunout hodiny, a školáci doufají, že se zmatku využije

 k aspoň jedné volné hodině.

  Všichni víme, že se o zrušení střídání času mluví už roky. 

Jenže ono to pořád nějak nejde

Nechápu, jak si pak můžeme myslet, že se dokážeme domluvit na řešení globálních problémů, když neumíme vyřešit otázku jednotného času 

A tak dál každé jaro dáváme své biologické hodiny do servisu a na podzim je zase zmatečně vracíme zpátky. 

 Změna času prostě vypadá, že tady bude na věčné časy a nikdy jinak. 

Tak dneska v noci zase posouváme...

Bohužel...

Už pekař Pecka dobře věděl....