Říká se, že pes a jeho majitel se časem začnou podobat jeden druhému. Což je docela logické – sdílíte společné procházky, každodenní zážitky, bytový prostor, někdy i postel, některé jídelní zvyklosti (když se páníček rád láduje bůčkem, jeho labrador těžko zůstane ve formě), a možná i životní filosofii.
Pes se zkrátka adaptuje. Nebo možná jeho majitel.
Ale občas se stane, že narazím na dvojici, u které mi tenhe zákon přírody začne vrtat hlavou.
Třeba takový chlap jako hora, ramenatý, s chůzí predátora… a u nohy mu cupitá jorkšír???
Působí to dojmem, že se mu to miniaturní stvoření snad jen náhodou připletlo pod nohy v parku a on ho od té doby nechtěně vede domů.
Jenže ne – má na něj luxusní vodítko, něžně mu něco šeptá a očividně si užívá jeho přítomnost. Takže patří k sobě.
Osobně v tom vidím úlitbu novému vášnivému vztahu. Přítelkyně se prostě přeje / nebo už měla/ jorkšíra a on, navzdory tomu, že jí původně navrhoval rotvajlera, nakonec přeskupil svoje priority.
A nebo také ne, to je jen hra s představami
Je to asi stejné, jako když vidím takového subtilního intelektuála nebo křehkou dívenku, kteří se na vodítku nechávají vláčet něčím, co má sílu traktoru a mozek sokola.
Většinou je poznáte podle toho, že je táhne přes ulici jak pytel brambor, zatímco oni s nadšením křičí: „On je jinak strašně hodnej!“
Možná hledají v tom psovi něco, co jim samotným chybí.
Pevnost, rozhodnost, sílu?
Nebo si jen mysleli, že roztomilé štěně zůstane roztomilým štěnětem a nevyroste do rozměrů menšího koně?
Tady tedy onu výše avizovanou podobnost nevidím. Ale třeba to jen můj úhel pohledu. Ostatní to možná vidí.
Někde je to třeba v nadváze. Vzpomínám, jak jsem kdysi potkávala pána, který po boku svého stejně otylého boxera zoufale kroužil kolem paneláku a polohlasem ho přemlouval:
"Tondo, pojď, ještě jedno kolo. Řekli jsme si přeci, že musíme zhubnout!"
Tondovi to sice bylo naprosto fuk, zda má tajli nebo nadváhu, ale vytrvale funěl za svým pánem. A fakt si byli podobní.
V každém případě platí, že ať už jsou si podobní či nikoliv, pes a jeho pán často tvoří fascinující dvojici. A kdo ví, možná ten ramenatý chlap časem začne nosit kabelku přes rameno a dávat si do ní sušenky pro jorkšíra.
A křehká dívenka možná začne posilovat, aby jednou toho mastifa venčila ona, a ne on ji.
A nebo se nezmění vůbec nic, protože všichni vidíme svět svýma očima a těchto věcí, nad kterými při venčení v parku občas přemýšlím, si prostě vůbec nevšímají.
I já se všemi svými jezevčíky jsem měla v něčem shodu. V lenošení kupříkladu. V tom souzníme. Takže určitá podoba tady určitě je:-).
